1 – DŘEVAŘSTVÍ NA ŠUMAVĚ A V BAVORSKÉM LESE | Region Šumava - Bayerischer Wald

Starý jez na Otavě tady, tj, na říčním kilometru 98,9, někdy od 18. století odkláněl vodu postupně do několika vodních zařízení, které stály v osadě Braunov (něm. Braunau nebo Brunau či Branau, též překládáno jako Branov nebo Vranov), která se později stala součástí Dlouhé Vsi. Dnes je část poškozeného dřevěného jezu nahrazena nafukovacím vakem. Pro vodáky je jez téměř nesjízdný, neboť ze staré dřevěné koruny jezu trčí hřeby, a při splouvání by mohlo dojít k poškození lodí.
Na mapě I. vojenského mapování (1764–1768) je již náhon zakreslen. Pohání vodní kolo zdejšího hamru č.p. 44. V roce 1788 je tady hamerníkem Andreas Hatzinger. Zajímavý je název vršku jihovýchodně od hamru s označením v mapě Einsiedlerey a se zakreslenou kapličkou a domem. Mohlo by se jednat o bývalou poustevnu. Na mapě stabilního katastru (1824–1843) slouží náhon k pohonu jednak hamru, a ještě dvou mlýnů č.p. 45 a 46. V té době se zde i na jedné pile řežou prkna. Kromě toho tu stálo pět dominikálních domků.
V roce 1882 kupuje starý hamr Johannes Schell, který sem přišel z německého Hanau am Main, a přestavuje ho na dílnu pro výrobu dřevěného drátu. V roce 1885 spolu se svým synovcem Theodorem Schellem zahájili výstavbu továrnu na zápalky, své pozdější výrobky nabízejí pod názvem Schell & Neffe, Langendorf (Dlouhá Ves). Občas „zneužívají“ proslulosti konkurenčních sušických zápalek jejich označením Schüttenhofen (Sušice). Zpočátku pracovalo na výrobě sirek pouze 25 dělníků u čtyř zakládacích strojů. První sirky byly kulaté se sírovou hlavičkou, kulaté krabičky měly nálepky pohádkové či karnevalové. Sirky se vyváží i do exotických zemí, snad proto častým motivem nálepek na krabičkách jsou i cizokrajní ptáci či hmyz. Bohužel sirkárna v roce 1888 téměř zcela shořela a musela být vystavěna znovu. Aby neštěstí nebylo málo, o dva roky později se smrtelně zranil Johannes Schell a řízení celé firmy přebírá jeho synovec. Ten rozšiřuje výrobu o žaluzie, špejle do klobás nebo párátka. Jako domácí práce se vyráběly papírové podpalovače dýmek, tzv. fidibusy. Theodorův bratr Louis začíná vyrábět barevné zápalky. Dřevo na výrobu sirek se do sirkárny plavilo starým kanálem. Výroba sirek zde končí v roce 1897. Po roce 1900 se zde vyrábějí cínové folie, uzávěry pro láhve na víno a sekt. V roce 1919 Theodor zemřel ve věku 58 let, jeho stejnojmenný syn a nástupce ovšem zemřel o rok později na zranění způsobená při honu, a tak firmu přebírá další z Theodorových synů, elektroinženýr Karl Schell (narozen 19. prosince 1892 ve Staré Dlouhé Vsi, zemřel. 2. června 1945 tamtéž). Ten továrnu modernizuje, v roce 1922 obnovuje výrobu zápalek. Se vzrůstající spotřebou elektrické energie začal modernizovat elektrárnu. Až 70 dělníků buduje několik let nový náhon a mění turbínu. Po modernizaci elektrárny dodává elektrický proud i do obce.
V roce 1934 se Karl Schell oženil s dcerou bývalého majitele sklárny v Anníně Betty Novotnou a tamější sklárny kupuje. Jelikož má dostatek elektrické energie přichází s myšlenkou, tavit s její pomocí surové sklo. Do elektrárny přesto zapojuje ještě další turbínu, s pecí mu pomáhají sklářští odborníci ze severních Čech. Zde tavené sklo se pak vozí k finální úpravě do Annína. V té době to byla teprve druhá elektrická tavicí pec v Československu. Schell za to získal mnohá ocenění, třeba diplom Obchodní a živnostenské komory v Praze či zlatou medaily bruselské výstavy v roce 1936.
V druhé polovině 30. let se píše, že v majetku Karla Schella z Dlouhé Vsi je moderní továrna na zápalky s vlastní dílnou, zátkovnou, novou elektrickou sklářskou tavicí pecí, pila a elektrárna s výkonem 486,5 koňských sil (= 362,8 kilowattů); dále zemědělský podnik s 10 až 12 hospodářskými zvířaty a celkem asi 30 hektarů zemědělské půdy.
V roce 1938 zaměstnávala společnost Schell & Neffe 220 zaměstnanců, pro které Karl připravoval i kulturní a pečovatelské programy. A to vše dokázal za dvě desetiletí, právě v době, kdy končila těžba dřeva a většina místních se tak stala nezaměstnanými.
V té době panoval v Dlouhé Vsi rušný život. Kromě úřadu starosty, kostela se hřbitovem, zde byla základní osmitřídní škola, pošta, lesní úřad, četnická stanice i Raiffeisenbanka. Byly stavěny nejen nové obytné budovy, vznikali i obchody s potravinami, pekařství, řeznictví, zahradnictví a dařilo se i dalším živnostem. Mezi válkami v obci byli 4 řezníci, 3 pekaři 7 hospod a jedno zahradnictví. Svoji živnost zde provozuje také několik ševců a krejčích, 4 tesaři, jeden kovář a jedno klempířství. Pořád se pracuje na starém mlýně s valchou č.p. 46 Jaroslava Hraběte, naopak ukončila provoz místní cihelna, roku 1907 ukončil provoz schwarzenberský pivovar, který měl v roce 1872 nájemkyni Sibylu Pauli a výtoč 36 hektolitrů. Karl Schell podporoval, jak materiálně, tak finančně společenský a kulturní život v obci. Jím zřízený požární sbor s nejmodernějším vybavením se silnou hasičskou stříkačkou, byl považován za nejlepší v okrese. Široko daleko byla známa dechová kapela tohoto továrního hasičského sboru, jehož nástroje byly z velké části poskytovány společností Schell. Již v roce 1929 byl uveden v Schellově sálu první němý film a o dva roky později i zvukový. Divadelní společnosti, kterou Schell miloval, poskytoval bezplatně scénická aranžmá, kostýmy a prostory. Oblíbené byly i některé zkoušky během pracovní doby, a to bez ztráty výdělku, při kterých mohli posluchači-zaměstnanci relaxovat. Kromě ochotníků zde působil tělocvičný spolek Jahn, soubor lidových písní a tanců i turisté zde měli svoji skupinu. Velká skupina místních obyvatel s pravidelně zúčastňovala církevních akcí, oblíbené byly poutě do Sušice ke kapli Svatých andělů strážců, chodilo či jezdilo na Svatou horu u Příbrami, oblíbené byly poutě do Srní nebo do Kašperských Hor k Panně Marii Sněžné.
Když měl 2. 6. 1945 předat továrnu čs. státu, spáchal sebevraždu otrávením. Část rodiny byla odsunuta do Německa. Karlova sestra Martha si vzala schwarzenberského lesmistra Emila Augusta van den Abele, oba zůstali v Českém Krumlově a jsou zde i pohřbeni.
Továrna byla znárodněna, v roce 1950 přiřazena k národnímu podniku SOLO Sušice. Poté se zde vyráběly i okenní rámy nebo např. záchodová prkénka, později také dvojité žebříky, tzv. štafle.

Kousek proti proudu vzniklo po koupi dlouhoveského panství Schwarzenberky v roce 1800 velkokapacitní skladiště dřeva a vaziště vorů o rozloze téměř devět hektarů. Na skladišti se shromažďovalo sem plavené a plaveckými háky vytažené polenové dřevo, dlouhé dva metry, a skládáno do dlouhých řad a vysokých stohů. Nejdřív se muselo odkornit, přičemž oloupanou kůru si nosily v nůších ženy dřevařů domů k topení. Poté se zde nechalo vyschnout a později bylo naloženo na zde vázané vory. Ty se vázaly ve vazišti. Průtok vody ve vazišti bylo možno regulovat odlehčovacím odvodňovacím kanálem. Polenové dřevo se ke skladu plavilo dvěma náhony, které začínaly pod hradlovým mostem (rechlemi). Méně kvalitní dřevo, tzv. brusné, se tady i přímo prodávalo. Většina dřeva byla však v zimních měsících, kdy sedláci neměli práci na polích, vožena na saních s koňmi na nádraží v Sušici k nakládání do vagónů. Na práci se podílely i tři zápřeže ze schwarzenberského statku. Dřevo se většinou přepravovalo do Spirovy papírny u Českého Krumlova, ale i jinam.

Z roční produkce dřeva byla pouze část dřeva zkrácena a jednoduše vhozena do vody k plavenému palivovému dřevu. Mnohem větší část se dostala k místním pilám (Čeňkova Pila, Myší domky, Annín) nebo byla přepravována sáňkami a povozy taženými koňmi na vaziště vorů Paulina louka mezi Rejštejnem a Čeňkovou Pilou. Na tomto vazišti byly dlouhé kmeny ve vodě vázány ve vory o velikosti asi tři až pět polí, celkem asi 120 m3.
K tomuto účelu se používali vorařské houžve vyrobené ze zkroucených větví nebo tenkých smrkových tyčí (v té době byla lana stále neznámá nebo příliš drahá). Aby bylo možné jet v malé hluboké horské řece s vorem musel člověk čekat na povodně v době tání sněhu nebo po dlouhých silných deštích. Správné vedení dlouhého voru v zuřící, někdy úzce meandrující horské řece vyžadovalo hodně zkušeností, dovedností a medvědí síly. Mohlo se stát, že se dlouhá sestava vorů zaseknula na mělkém místě nebo ve vysoké skále a jednotlivá pole byla do sebe vháněna silným proudem. Až nadlidské úsilí někdy stálo pouze čtyřčlennou posádku, aby se z uvěznění osvobodila. Muži se často museli zuřící, ledové tající vodě postavit hrudí a pracovat tyčemi. Pokud byla překážka překonána, nebyl čas na výměnu nebo osušení oblečení, protože ovládat vor bylo obtížné a naléhavě vyžadovalo každého člověka. Mezipřistání s kratšími nebo delšími pobyty bývalo na kotvišti u hradlového mostu poblíž Nové Dlouhé Vsi, kde často několik vorů čekalo na příznivou hladinu vody pro další cestu.
Dalším cílem a konečnou stanicí pro posádku ze Šumavy bylo kotviště asi 45 kilometrů po proudu u Strakonic, kde čeští plavci pokračovali s vorem po Otavě na soutok s Vltavou, případně do Prahy, nebo podle objednávky, přistávali během cesty. Zákazníkem, pro v akordu provedených přepravních prací, bývala firma Möller z Prahy. Vedoucím provozu byl Franz Hofmann z Pauliny louky. Ten byl pověřen organizací prací jak na vazišti, tak i vlastní dodávkou dřeva k zákazníkovi.