6 – Dřevařství na Šumavě a v Bavorském lese
Obec Dlouhá Ves, vzniklá ve 13. století, zažila nebývalý rozvoj po koupi zdejšího panství Schwarzenberky. Podle smlouvy ze dne 12. července 1800 koupil kníže Josef Schwarzenberg statek Dlouhá Ves za 95 tisíc zlatých a vzápětí spojil s nedávno koupeným prášilským panstvím, přičemž sídlo panství bylo v Dlouhé Vsi a administrativní středisko lesního hospodářství zůstalo v Prášilech. Účelem koupě dlouhoveského panství bylo především mít k dispozici velkou skladovací plochu jako sběrné místo pro dřevo vytěžené v pohraničním lese a získání půdy pro naléhavě potřebné dřevorubce, plavce a pomocné pracovníky při plavení. Jelikož ke zpracování a plavbě dřeva potřeboval, jak odhadoval Ing. Rosenauer, 312 dřevařů, začal roku 1803 na kraji Dlouhé Vsi s výstavbou 22 dvojdomů pro 44 rodin. Tato nová část se začala nazývat Novou Dlouhou Vsí, na rozdíl od původní zástavby, která byla nazývána Starou Dlouhou Vsí. Nové kvalifikované pracovníky získal především náborem z Bavorska, ale i Tyrolska a Štýrska. Každý nový osadník získal vedle bytu i stáj pro dvě krávy, mladý skot a drůbež, krom toho mi byla přidělena i stodola a kůlna před domem. Za domem získal pak dva korce zahrady do vlastnictví a pět korců luk do pronájmu. Zato byli noví osadníci povinni pracovat jako dřevaři a nesměli přijmout žádnou jinou práci. Nové Dlouhé Vsi se dle původu osadníků říkalo lidově Bavorské domky, nářečně „Bojerhäusla“.
I po sto letech mluvili zdejší osadníci jiným dialektem než ve Staré Dlouhé Vsi. Lišili se i životními návyky. Jejich životy byly i na tehdejší dobu velmi těžké. Po skončení jarních polních prací se muži i s ženami a dětmi, společně se svými kravami, kozami, kuřaty, psy a kočkami vydávali do horského lesa vzdáleného v průměru 35 kilometrů. Z narychlo postavených lesních chatrčí odcházejí každý den muži za těžkou dřevorubeckou prací, zatímco ženy se staršími dětmi zajišťují jídlo a starají se o hospodářská zvířata. V létě se ženy vracely do Dlouhé Vsi samy a spolu se staršími obyvateli sklízely sena z luk a z polí obilí.
Po této práci odcházely, naloženy těžkými zásobami jídla znovu do lesa. Jedna žena, Theresia Anger, jednou nesla v nůši půl centnýře mouky a půl roku staré dítě v náručí z Dlouhé Vsi až na Březník (Pürstling) devět hodin. Během let byly v lesích vystavěny opravdové dřevařské osady novodlouhoveských obyvatel, pojmenovaných podle nich, jako byly Hetzendorf, Josefsstadt, Golihütten, Schoußlhütte nebo Bartlseppnhütte. Po vytěžení dřeva byly opuštěny a les je brzy pohltil. Až koncem podzimu se ženy vraceli domů, zatímco muži se připravovali na blížící se „zimní vlak“. Pečlivou prací bylo dřevo vytěžené v létě taženo ručně sáněmi „sněhovými dráhami“ do plavebních potoků.
S tajícím sněhem, začínalo brzké jarní plavení dřeva k velkému skladišti v Dlouhé Vsi. Zde dělníci házeli švihem pomocí plavebních háků (tzv. Grisbeiles) plovoucí dřeva z vody na břeh. Tam se dřevo třídilo a znovu hromadilo. V tomto meziskladu dřevo oschnulo, a tak se zabránilo velkým ztrátám způsobeným potápěním nasáklého dřeva při další plavbě.
Když v polovině 19. století železnice v Praze vytlačila dřevo uhlím, plavení dřeva se zpomalilo, a v roce 1860 bylo zcela ukončeno. Vzhledem k nedostatku dalších dopravních tras z lesních oblastí Poledníku, Ždánidel, Roklanu a Luzného byla plavba dřeva až do skladiště Dlouhá Ves nedotčena, a to až do druhé světové války. Roční celková těžba dřeva byla v těchto letech přibližně 80 000 m3 z toho bylo asi 30 000 prostorových metrů metrového dříví, jehož doprava byla v běžných letech svěřena vodní cestě. V kalamitních letech, jako byl rok 1931, kvůli vichřici a krupobití, to bylo celkem 131 000 prostorových metrů, tj. maximální množství, které bylo kdy vytěženo, doplaveno a vytaženo na skladiště v Dlouhé Vsi. Pro obyvatele Dlouhé Vsi byla tato mimořádná roční plavba vítanou sezónní prací. Při přepravě prodaného dříví ze skladiště do vlakového nákladiště v Sušici byly využity nejen povozy knížecího, později státního statku, ale také povozy sedláků z Dlouhé Vsi a okolí.
Když po roce 1848 došlo k zrušení nevolnictví, chtěly si obyvatelé Nové Dlouhé Vsi nechat zaregistrovat pronajatý a přislíbený pozemek o 5 korcích jako svůj majetek. Výsledkem byl proces s knížecí administrativou, který trval několik let. Dlouhoveským došly peníze. Většina z nich tedy uzavřela dohodu se správou. Pouze dvanáct pokračovalo v procesu, ale prohrálo. Těm, co při prohráli, bylo odebráno 250 metrů čtverečních kolem domu a přerozděleno většinou sousedům, kteří byli ochotni spor urovnat. Jelikož zástupci poražené strany již nemohli pracovat v knížecích lesích, byli nezaměstnaní a ve velké nouzi.
Skvělá doba plavení skončila, najednou se všichni ti dřevaři už nepotřebovali, a tak si Dlouhoveští museli najít novou práci. Vzhledem k rozvíjející se industrializaci byly v Sušici postaveny dva závody na výrobu zápalek (Fürst a Scheinost), tři kožedělné závody a továrna na obuv (Schwarzkopf). Každý den se mnoho lidí dostávalo do Sušice ve svých „Neischln“ (nejšle nebo mejšle, dřevěné pantofle) čtyři kilometry tam a zpátky. Jelikož jsou mzdy velmi nízké, vyráběli doma i krabičky na zápalky, 1 000 kusů za 6 korun. Dospělí pracovníci pracovali 12 hodin denně, k tomu museli připočítat i dvě hodiny cesty a domácí práci.
Starší děti často museli doma táhnout pluh a při sklizni i samotný vůz, protože krávy šetřili kvůli mléku nebo proto, že nemohli být vyvedeny z lesa. Čtyři až šest metrů dlouhé lano je rozdvojeno ve vzdálenosti dvou metrů, takže konci každý tahají dvě osoby.
Výše zmiňovaná nejšlata (něm. Neischln) vyráběl ve Staré Dlouhé Vsi například Willibald Müller z domu č.p. 103. Jejich výrobu popsal jeho synovec, zdejší rodák, Willi Jung v šumavské ročence Böhmerwäldler Jahrbuch 2006 (v překladu Jana Mareše, Kohoutí kříž):
„Jak snad každý ví, byla u nás na Šumavě opravdová spousta dřeva. Stejně tak tu ale existovalo mnoho lidí, kteří si prostě nemohli dovolit kožené boty. Nu a došlo zase na dřevo, ze kterého se dala vyrábět obuv, které se tady říkalo „Neischl“ (odpovídá to českému nářečnímu výrazu „mejšlata“ jako označení páru dřeváků – pozn. překl.). Navíc byla při práci podstatně praktičtější, než by byla jakákoli kožená. Musilo ovšem jít o pečlivě vybrané jedlové dřevo, které bylo pěkně rostlé a nemělo nijaké větve.
V domě čp. 103 ve Staré Dlouhé Vsi (Alt-Langendorf) – to domovní číslo popisné tam ostatně existuje dodnes – byla zrovna jedna taková „Neischl-Werkstatt“, tj. dílna na dřeváky. Můj strýc Willibald Müller, řečený „Binder Willibald“, rozuměl dobře svému řemeslu. O víkendech dělával právě takové dřeváky pro potřebu vlastní, jakož i pro své příbuzné a známé. Můj tatínek Rudolf Jung, řečený "Jokuberl Rudolf", si ono hobby osvojil rovněž a zhotovoval "mejšlata" pro sebe a svoji rodinu. Spodek byl ze dřeva, svršek z kůže.
To řemeslo si ovšem žádalo rozličné nástroje. Malá sekera, malá pilka, zvaná u nás „Sagl“, dále dláto a poříz, dutý nůž a v neposlední řadě ovšem hoblice (v originále "eine Hoazlbank", na webu lze ovšem najít i s notami „šumavskou“ píseň „Is das net die Hobelbank?“, svědčící pro spisovný výraz – pozn. překl.). Hovězí kůže pro svršek a speciální hřebíky patřily k věci.
Nástroje musely být vždycky ostře nabroušeny a k tomu bylo třeba velkého ručního brusu s klikou, kterou jsme my děti směly točit. Dělalo nám to velikou radost a dostalo se nám tím přístupu k lecjakému fíglu (v originále „Kniff“ – pozn. překl.) ohledně práce se dřevem, na níž jsme se mohli, byť maličko podílet.
Nejprve se pomocí pilky pořídily 35–40 cm dlouhé kusy dřeva, stesané pak na desky o tloušťce asi 10 cm a asi 20 cm široké, jež byly hrubým tvarem „mejšlat“. Velikost se řídila předkresleným tvarem chodidla. Pilkou byl seříznut podpatek. Poříz byl zapotřebí k hrubému opracování spodku a kulatým dlátem bylo vyhloubeno lůžko pro nohu. Pro jemnou práci se užívalo dutého nože.
Nakonec byla malými speciálními hřebíčky přibita uzpůsobená kůže. Zánártí a okraje byly ještě zesíleny koženými pásky, aby se zabránilo potrhání kůže a dosáhlo se vyšší trvanlivosti výrobku.“