2 – Dřevařství na Šumavě a v Bavorském lese
O druhové skladbě původních šumavských lesů se dozvídáme z pylových analýz sedimentů například ze dna šumavských jezer. Víme, že na konci doby ledové, někdy před deseti tisíci lety, byly na Šumavě dominantními dřevinami borovice a líska. Smrk se zde objevuje někdy před osmi tisíci lety a postupně začíná převažovat i ve středních polohách. Někdy před dvěma tisíci lety je smrk zastoupen v porostu v 40 %, buk a jedle dohromady v 37 %.
Počáteční využití lesů bylo pouze jako zdroj topiva, eventuálně se popel získaný při klučení a žďáření lesů používal jako hnojivo pro nově vytvořená políčka. Později se dřevěný popel používal k výrobě potaše pro sklárny nebo se dřeva vyráběl dehet a kolomaz k mazání kol vozů a k výrobě dřevěného uhlí v milířích. Změna v lesním hospodaření v šumavských lesích nastala, když většinu lesů získávají Schwarzenbergové (krumlovské vévodství a vimperské panství roku 1719, prášilské roku 1798 a Dlouhou Ves roku 1800). Jako lesníci viděli větší zisky z přímého prodeje dřeva než přes sklářskou výrobu. Z důvodů lepší dopravy postavili plavební kanály i celé nové vsi pro další dřevaře.
Až v polovině 18. století byla vyslovena obava z možné nouze o dřevo. V roce 1753 vydává Marie Terezie Řád lesní, který má dbát o „ku zvelebování i zachování lesů směřující péči“. Správa lesů byla v novém řádu podřízena dozoru, bylo zakázáno dřevo neužitečně a nehospodárně vysekávat. Poražené lesy se musely „zamýtiti a zahájiti“. Stromy se směly porážet od listopadu až do konce února. Stavební dřevo se nesmělo prodávat jako palivové a prodej dřeva do ciziny byl možný jen s nejvyšším povolením. Tento řád pak platil až do vydání nového lesního zákona v roce 1852.
Nejstarším způsobem těžby byla tzv. seč toulavá, kdy si každý bral dřevo pro svou potřebu bez nějakého pravidla, většinou silné starší či nemocné stromy. Od začátku 16. století vystřídalo tento způsob seče pasečné hospodářství čili seče na holo, tzn. že některé oddíly lesa byly úplně vymýceny. Stromy se porážely buď v rámci lesní roboty, nebo proti mzdě.
Dřevo se nejdříve prodávalo na stojato, později na vozy. Od 18. století se začíná intenzivně rozvíjet dřevařský obchod. Ceny dřeva i dřevěných výrobků byly velmi nízké.
Dřevo se zpracovávalo nejdříve na místě nebo v blízkosti těžby. Voroplavba je v českých zemích ale známa už ve 14. století.
Zalesňování se zprvu provádělo přirozeným zmlazováním, tedy ponecháním semenáčů. Vzniklé paseky byly oploceny a nesměl se do nich pouštět dobytek. Od druhé poloviny 18. století se začíná zalesňovat setím, později sazenicemi. Jsou zakládány první školky. Až od poloviny 19. století se zalesňuje obalovou sadbou. Pravidelné probírky jsou v Čechách prováděny od 40. let 19. století. Už ve století 16. se zakazuje lesy otvírat uvnitř, aby nedocházelo k vývratům.
Doprava stavebního dřeva k plavení se prováděla v zimě volským potahem na saních nebo povozem. Palivové dřevo se sváželo k plavebním potokům na malých saních – rohatkách. Na ty se vešly až tři prostorové metry dřeva. Při sjíždění velkého svahu se brzdilo tzv. čubou, což bylo pár polen svázaných řetězem, které se táhly po sněhu za sáněmi. Vory se vázaly ve vazištích. Kmeny se svazovaly jednak v tzv. ušení vořinami, do prámů se pak svazovaly houžvemi. Prám byl dlouhý 150 metrů, tři metry široký a sám o sobě obsahoval až 70 kubíků dřeva. Každý prám ovládal při plavení vpředu jeden veslař. K obsluze ještě patřil kormidelník a dva plavci.
V místech, kudy se plavilo palivové dříví, si mohli místní obyvatelé vylovit z vody, většinou zdarma, tzv. potápky, tedy dřevo, které bylo tak nasáklé vodou, že kleslo ke dnu.
Do 18. století se nejvíce dřeva spotřebovala ve sklárnách při výrobě potaše (K2CO3). Ta se přidává do sklářského kmene za účelem snížení teploty tání křemene. Na výrobu jednoho kilogramu potaše se spotřebovala tuna až dvě dřeva.
Výroba dřevěného uhlí v milířích na Šumavě je spjata se zpracováním železa. Na Železnorudsku se tavilo železo nejméně od 13. století. V polovině 19. století pak dřevěné uhlí nahrazuje koks. Spotřeba dřeva na výrobu dřevěného uhlí byla opět značná, ročně ho železná huť spotřebovala až 18 tisíc metrů. Nářaďové hamry si vyráběly uhlí samy. Ferdinand Denkscherz si stavěl milíře ještě v 50. letech 20. století.