5 – Dřevařství na Šumavě a v Bavorském lese
Hudební nástroje se vyráběly z rezonančního dřeva, kterého bylo na Šumavě až do vichřice roku 1870 dostatek. Zajímavé bylo i využívání dřeva z mrtvých velikánů, které se bez přístupu vzduchu zakryty vrstvou zeminy nerozložily. Toto dřevo bylo jako vzácný poklad vyhrabáváno ze země a používáno nejenom na výrobu hudebních nástrojů, ale i při výrobě lubů řešet. Tyto drobné výrobky se často vyráběly po domácku. Kromě zmiňovaných řešet k nim patřily třeba prkénka k výrobě houslí, kladívková mechanika ke klavírům, hrábě, kosišťata, obuv, výrobky pro kuchyni jako kvedlačky nebo lžíce, loukotě kol, žaluzie, kolovraty a podobně. Tradičním šumavským zvykem bylo uložení nebožtíka v době, kdy pro zamrzlou půdu nemohl být pohřben, na tzv. umrlčích prknech. Když počasí dovolilo, nebožtíka uložili do země, prkno bylo vyzdobeno, opatřeno jménem zemřelého a umístěno na nějakou křižovatku nebo oblíbené nebožtíkovo místo. Prkno bývalo do hladka ohoblované, smrkové, jedlové nebo i dubové. Po pohřbu zdobili prkno truhláři či řezbáři a malíři. Prkno bylo zakončeno stříškou a druhým konce zaraženo do země. Jako krytina se v místech, kde byl dostatek dřeva, používal šindel. Ty nejstarší byly dlouhé a široké. Zhotovovaly se z jedlového dřeva. Někdy se kladly na podkladové latě střechy i volně, zatíženy kameny. Později se šindel na jedné straně zkosil šikmo k hraně prkénka a širší strana prkénka se přikládala přes tuto zkosenou. Tyto šindele se přibíjely hřebíčky. Ještě později se začaly vyrábět na péro a drážku. Kvůli ceně dopravy se dříve šindele vyráběly přímo na stavbě. Často si šumavští obyvatelé zhotovovali šindele sami – ty povedenější prodali a ostatní použili pro vlastní potřebu. Krom dřeváků se vyráběly pro běžné domácí využití i tzv. nejšlata. Jelikož si většina venkovského obyvatelstva nemohla dovolit kožené boty, zhotovovaly se jen z půli kožené a z druhé pak dřevěné. Na zhotovení spodního dílu bot se zpravidla vybíralo jedlové dřevo, pravidelně rostlé a prosté větví. Ve Staré Dlouhé Vsi nejšlata vyráběl v domě č. p. 103 Willibald Müller. Vyráběl je ve svém volnu hlavně pro svou vlastní rodinu, ale i pro příbuzenstvo a známé. Dřevěný díl, dlouhý dle velikosti nohy a tlustý asi 10 centimetrů, se opracovával uchycen v truhlářské stolici nebo v hoblici. Tvar nohy se před vyříznutím předkreslil na dřevo; pilkou byl vyříznut podpatek. Hrubý tvar byl seříznut pořízem, kulatým dlátem zahlouben vnitřek „boty“ a dutým nožem byl celý výrobek zjemněn. Patřičně velká a vytvarovaná kůže byla přibita čalounickými hřebíčky. Kožené okraje nejšlete byly ještě zpevněny koženými pásky. Celodřevěné boty, dřeváky, se vyráběly i z bukového dřeva. Vydržely sice delší dobu, ale byly velmi tvrdé. Voděodolnost se zvyšovala zakouřením hotových dřeváků v komíně. V zimě se prováděla jejich „tepelná úprava“ – vycpávaly se slámou. Výrobce dřeváků se nazýval dřevěnkář.