4 – Historie šumavské přírody
Jak se může dnešní člověk dozvědět o tom, jak vypadala příroda před tisíci lety? Na první pohled v podstatě neřešitelný problém, poněvadž lidské záznamy (např. v kronikách) existují přibližně stovky let. V první polovině 20. století vznikly vědecké obory, které kdysi byly pomocnými obory archeologie. Jsou to obory, které analyzují nejrůznější záznamy v sedimentech – tedy v materiálech, které se mají tendenci postupně hromadit hlavně na dně vodních ploch. V současnosti se tyto obory pod souhrnným názvem paleoekologie staly dosti soběstačnými a přináší nám cenné informace z hluboké minulosti.
V krajinách, kde není nouze o vápník (např. střední Čechy nebo Karpaty), se uchovávají v půdních profilech kosti obratlovců a ulity měkkýšů, které nám mohou poskytnou vhled do minulosti v podobě fosilního záznamu. V prostředí, které je kyselé, se kosti i vápnité ulity úplně rozkládají a tím pádem nám nemohou nic říci. Základním a nejvýznamnějším oborem paleoekologie je v takových krajinách palynologie.
Palynologie – je věda zabývající se pylem. Co nám může takový pyl říci zajímavého, je až neuvěřitelné. Díky metodám palynologie můžeme nahlédnout vývoj vegetace v daném místě. Jak je to možné? Princip této vědy spočívá v tom, že pyl se dokáže za vhodných podmínek uchovat po tisíciletí. Každý rok rostliny kvetou, pyl většiny rostlin se dostane do vzduchu, odkud jako každá jiná pevná částečka opět padá k zemi. Pokud dopadne například do rašeliniště, je rašelinou za nepřístupu vzduchu pohlcen a uložen ve vrstvičce. Následující rok se situace opakuje a v rašeliništi se uloží další vrstva. Pokud je vývoj nepřerušený a nedojde k prokysličení vznikající usazeniny (sedimentu), pyl se v rašelině uchová, nemění svůj vzhled a po odborném rozboru nám může poskytnout informaci, co na daném místě či v jeho okolí rostlo za druhy rostlin. Sediment se odebere po určitých vrstvách, složitou úpravou (vaření v různých chemikáliích a čištění) se získá materiál obsahující téměř pouze pyl. Palynolog si pak na dlouhé hodiny sedne k mikroskopu a určuje a počítá pylová zrna, která se mu v mikroskopu ukáží. Důležitým aspektem palynologie je možnost datování určitých vrstev sedimentu např. pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku C14. Výsledkem práce palynologa bývá pylový diagram, kde se ukáže, kdy se jaká rostlina na daném místě objevila, či zmizela. Tento diagram je pak nutné interpretovat – vyložit s ohledem na již známá fakta, okolní paleoekologické průzkumy atd.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Palynologie
fotografie nějakých hezkých pylů
Na základě pylových analýz a dalších paleoekologických metod lze rekonstruovat vývoj vegetace, teploty, vlhkosti a dalších proměnných dané lokality.
Podle současných poznatků je zjištěno, že na Šumavě od 800 do 1100 m n. m. dominoval v posledních 10 000 let smrk. Před cca 12 000 lety pokrývaly Šumavu polootevřené borové lesy, ty byly vystřídány lískovými porosty a když se cca před 10 000 lety objevil smrk, dosáhl až 60% zastoupení. Potom se 7000 let před dneškem objevil buk, který dosáhl zhruba 15% zastoupení a po něm 5000 let před dneškem se vyskytuje jedle, která dosáhla maximálně 20 %. Smrk od této doby do dneška zaujímá hlavní postavení ve vegetaci vysoké Šumavy.
Šumava byla dlouhou dobu bez lidského osídlení a její pokryv tvořily téměř výhradně lesy. Bezlesí se vyskytovalo pouze na vrchovištích (rašeliništích, která přirůstají jako kupka), skalách a na sutích – kamenných mořích, kde vysoká vlhkost nebo naopak sucho neumožňovalo vývoj lesa. Až po lidské kolonizaci se začala utvářet typická šumavská bezlesí okolo lidských sídel – květnaté louky, pastviny a v nižších polohách i pole.
Bez lidského osídlení, exploatace (využívání) lesa, vzniku zemědělského bezlesí a sídel by na Šumavě nikdy nevznikla takto pestrá krajina, která hostí mnohonásobně více živých organismů, než by tomu bylo bez přítomnosti člověka a jeho soustavných aktivit. Samozřejmě biodiverzita Šumavy nebyla lidským cílem, to byl jakýsi vedlejší efekt ekonomického zisku (či spíše snahy o přežití).
Další metodou pomáhající palynologii je analýza rostlinných makrozbytků – archeobotanika. Makrozbytky jsou jakékoliv části rostlinných těl viditelné i pouhým okem. Jsou to semena, části plodů, jehličí, pupeny atd.
Dalšími metodami paleoekologie je analýza uhlíků, řas, pakomárů či ulit měkkýšů či korýšů.