5 – Šumavské bezlesí jako lidský výtvor
Kolonizace zdejší části Šumavy kromě nejstarší a špatně prozkoumané minulosti spadají do 13. stol., kde na Železnorudsku vznikají zlatokopecké a hutní osady. Před tím je poznání mlhavé. Kvalitní archeologický průzkum je v lesnaté oblasti Šumavy velice obtížný. Dnes již víme, že v posledním chladném výkyvu würmském pleniglaciálu bylo na Šumavě suché klima s výskytem místního zalednění a vegetace měla charakter tundry. Před 10 000 lety se začalo oteplovat, začal se postupně vyvíjet les. S ním v době mezolitu pronikali do nižších částí Šumavy mezolitičtí lovci a sběrači. Tito lidé neměli téměř žádný vliv na uspořádání zdejší krajiny. V době bronzové již patrně existovaly některé zemské stezky z Bavorska přes Šumavu. V době železné je známé keltské osídlení z několika výšinných sídlišť jako na Sedle u Albrechtic (u Sušice) či na Obřím hradě, které jsou nejvýše položenými pravěkými stavbami u nás. Centrální část Šumavy s vysoko položenými polohami však osídlena s největší pravděpodobností nebyla.
Osídlení zde nebylo ani v raném středověku a až koncem 15. a počátkem 16. století vznikají na vysoké Šumavě sklárny a pak další osídlení, vesnice. Do 18. století vznikají téměř všechna známá sídla. Německy mluvící obyvatelstvo bylo oproti českému výrazněji zastoupeno, poněvadž dokázalo ve vyšších nadmořských výškách s větším úspěchem hospodařit lépe, než lidé z české kotliny. V souvislosti s tím, že na území německy mluvících národů se vyskytují velehory Alpy, a tudíž život v horách jim byl dobře známý, není tato informace až tak zarážející.
Zdejší obyvatelstvo se zabývalo sklářstvím, těžbou a úpravou železné rudy. To s sebou neslo velké nároky na palivo, které bylo získáváno v nejbližším okolí hutí. Kolem hutí vznikaly v lese holiny, které se kolem dokola zvětšovaly. Zdejší obyvatelé přizpůsobovali okolní prostředí po generace svým potřebám. Na vzniklých holinách byly zakládány louky a pastviny pro účely obživy horalů. Pastevectví a chov domácích zvířat (ovcí, krav, koní či koz) s sebou přinášely zisk mléčných produktů a zásobu masa. Býložravá zvířata se musí někde pást a v zimě, kdy zelená pastva již není, je nutné zvíře něčím krmit – pící, která je získávána sušením biomasy luk – seno, otavy. (Pro zajímavost – na Balkáně se až do současnosti zachoval prastarý způsob zásobení se krmivem na zimu. Z listnatých stromů se osekávaly a sušili mladé větvě s listy a ty se pak v zimě skrmily. Takovému krmivu se říkalo letnina.)
Tímto způsobem vznikaly kolem usedlostí a obcí prstence pastvin a luk, které v 19. století nabývají zhruba dnešní velikosti a vzezření – rozdělení parcel, jejich fixace pomocí kamenných snosů a mezí. Vznik lučních enkláv, a tedy krajiny, jak ji zhruba známe dnes, je patrně tohoto stáří.
Většina obyvatelstva byla německého původu, o čemž svědčí i názvy usedlostí jako jsou Ruppermichl, Honsgirglseff, Stiggirgl, Hoffmannhof, Paulisepek, či Girczik.
Většina obyvatel německého původu byla po druhé světové válce vysídlena. Ponechejme nyní stranou opodstatnění či nesmyslnost tohoto aktu, faktem zůstává to, že bylo důvodem snížení počtu obyvatel Pancíře na minimum a důvodem zániku velké části usedlostí. V současnosti je na katastrálním území obce Pancíř 5 adres a 6 stálých obyvatel https://cs.wikipedia.org/wiki/Panc%C3%AD%C5%99_(%C5%BDelezn%C3%A1_Ruda).
Na bezlesí Zadního Pancíře, které se dotýká Hadí stezky, bylo několik usedlostí, po kterých lze jen stěží nalézt nějaké stopy. Jedinou dosud stojící usedlostí je Schneiderlenz. Schneider znamená – řezačka, fréza a Lenz znamená pružina, pramen, pero, jaro. A celek bývá překládán jako krejčí či sváteční střelec. Další usedlosti jsou již zaniklé – Schwabenbauer (Švábský rolník x stavbař), Rohrbacher (trubka, trubice, též rákos x potok, říčka). Lidé z těchto usedlostí vtiskli zdejší krajině její ráz a díky nim vzniklo bezlesí, které je v současnosti chráněno v první zóně CHKO Šumava a v přírodní rezervaci PR Prameniště.
Se zánikem usedlostí ustává i tradiční hospodaření a bezlesé území začíná postupně zarůstat a vracet se zpět k lesu, ze kterého počalo. To s sebou nese snižování biodiverzity. Pokud chceme zachovat současnou biodiverzitu (a o to se CHKO či NP snaží), přináší to dost problémů. Zánik tradičního hospodaření znamená i velké náklady na udržení druhové bohatosti zdejších biotopů. Zdejší druhy rostlin jsou většinou konkurenčně velmi slabé a podléhají snadno vyšším, konkurenčně silnými bylinám a dřevinám, které se velmi rychle ujímají prostoru. Proces postupného zarůstání se odborně nazývá sukcese. Na místo citlivých rostlinných druhů a na louky vázaných druhů motýlů a dalších bezobratlých se pokouší dostat méně náročné a statnější druhy lesa. Jinými slovy – lokality se musí neustále kosit, jinak podlehnou sukcesi.
Podle typu stanoviště, určených zejména hloubkou půdy a jejím zásobením vodou, se vyvinuly na bezlesí obce Pancíř níže uvedené biotopy luk a pastvin. Jednotlivé typy těchto biotopů jsou vědci od sebe odlišovány ve svých extrémech. V reálu je to tak, že daný biotop se ve své krystalické formě vyskytuje pouze na malých rozlohách a ve většině případů jde o typy přechodné k jiným a o jejich prostorovou mozaiku. Také jednotlivé druhy rostlin se vyskytují často v několika typech luk a celková odlišnost vyzní až při celkovém výčtu rostlin jednotlivých typů luk.
Horské smilkové trávníky
Vyznačují se malou produktivitou biomasy způsobenou mělkým půdním profilem a nízkým obsahem živin. Také výška trávníku bývá malá. Zato rozmanitost druhová, zvaná biodiverzita je dosti vysoká. Typickými druhy těchto luk jsou:
Smilka tuhá (Nardus stricta) – tuhá trsnatá travička, která se rozrůstá jen velmi pomalu
Prha chlumní (Arnica montana) – krásná hvězdnicovitá rostlina s léčivými účinky
Mochna nátržník (Potentilla erecta) – drobná žlutá mochna se čtyřčetnými květy
Ostřice kulkonosná (Carex pilulifera) – trsnatá menší ostřice s kulovitými mošničkami v květenství
Protěž lesní (Gnapahalium sylvaticum) – blízká příbuzná slavnému alpskému plesnivci
Zvonečník klasnatý (Phyteuma spicatum) – statná rostlina z čeledi zvonkovitých
Tomka vonná (Anthoxanthum odoratum) –tráva vonící kumarinem, který je podstatou vůně a chuti zubrovky
Rozrazil lékařský (Veronica officinalis) – léčivka z příbuzenstva obecně známého rozrazilu rezekvítku, zvaném lidově bouřka
Silenka nadmutá (Silene vulgaris) – rostlina s nápadně nafouknutým kalichem
Vlhké pcháčové louky
Jak již název napovídá, jde o vlhké až mokré louky v blízkosti vodotečí či na podmáčených plochách. Porosty bývají koseny jen jednou ročně ve vrcholném létě, kdy vlhkost luk bývá v důsledku vysokých teplot nejnižší. Vyskytují se v nich krom jiného i velmi statné pichlavé byliny, podle kterých má tento typ luk název – pcháče. Typickými druhy jsou:
Pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) – s velkým fialovým květem
Pcháč potoční (Cirsium rivulare) – má bohatší fialové květenství často plné hmyzu
Pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) – zeleně je zbarvená celá rostlina i květenství
Skřípina lesní (Scirpus sylvaticus) – statná šáchorovitá rostlina tvořící často dominantu těchto luk
Rdesno hadí kořen (Bistorta major) – má typické růžové květenství z drobných kvítků
Blatouch bahenní (Caltha palustris) – nezměnitelná žlutě kvetoucí jarní bylina
Děhel lesní (Angelica sylvestris) – statná mrkev s velkým květenstvím
Starček potoční (Tephroseris crispa) – statná rostlina se žlutooranžovým květenstvím
Štírovník bažinný (Lotus uliginosus) – bobovitá rostlina s dutou lodyhou
Přeslička bahenní (Equisetum palustre) – jedna z našich přesliček typická pro vlhké louky
Ostřice obecná (Carex nigra) – šedozelená ostřice s černými plevami na mošničkách
Trojštětové louky jsou středně vysoké porosty na poněkud hlubší půdě a na Šumavě jsou dosti netypicky vyvinuté a přechodné k jiným typům luk jako jsou ovsíkové louky (typické spíše pro nižší sušší polohy) a pcháčové louky.
Nevápnitá mechová slatiniště
Jde o biotopy vyvíjející se v loukách na půdě, která je téměř trvale zamokřena. Mechové patro je silně vyvinuto a jsou v něm často přítomny rašeliníky (ty mohou, ale nemusí, tvořit rašelinu) a další druhy mechů, které jsou jinde dosti vzácné. Porost bylin je nízký s dominancí šáchorovitých rostlin (ostřic a suchopýrů). Rašelinné biotopy jsou velmi cenné z hlediska zachycování vody v krajině. Jsou schopné udržet velké množství vody a postupně ji ztrácet. Tím napomáhají v krajině regulovat vlhkost. Typickými druhy jsou:
Ostřice šedavá (Carex canescens)
Ostřice ježatá (Carex echinata)
Ostřice Hartmanova (Carex hartmani)
Ostřice zobánkatá (Carex rostrata)
Suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium)
Sítina článkovaná (Juncus articulatus)
Pryskyřník plamének (Ranunculus flammula)
Kozlík dvoudomý (Valeriana dioica)
Pleška stpkatá (Wilementia stipitata)
Violka bahenní (Viola palustris)