9 – POTOMCI DINOSAURŮ NA ŠUMAVĚ – PTÁCI | Region Šumava - Bayerischer Wald

Ptáci jsou nedílnou součástí naší přírody. Víme o nich, že dokáží létat díky tomu, že mají nejvýkonnější plíce ze všech živočichů vybavené vzdušnými vaky a odlehčené a velmi pevné kostry. Mají vyšší tělesnu teplotu než savci (cca 44 ºC), kterou mohou udržovat díky speciálnímu krytu těla – peří. Mají velice rychlý metabolismus – od polknutí bobule po její vypuzení může u některých druhů uplynout pouze pár minut. Že jsou ptáci žijící příbuzní dinosaurů, ze kterých se vyvinuli, je pro laika poněkud zarážející, ale vězte, že je to tak. Prvním opeřeným zvířetem na naší planetě schopným jakéhosi letu byl patrně Archeopteryx. Ten je považován za přechodový článek mezi dinosaury a ptáky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Archaeopteryx

Lesnaté svahy Pancíře jsou součástí největší ptačí oblasti na území ČR. Je to Ptačí oblast Šumava https://cs.wikipedia.org/wiki/Pta%C4%8D%C3%AD_oblast. Bezlesí Pancíře leží již mimo tuto ptačí oblast. Předmětem ochrany této Ptačí oblasti je devět druhů: tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý, chřástal polní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý a datlík tříprstý. K těmto vlajkovým druhům můžeme ještě připočítat dalších dvacet zvláště chráněných druhů ptáků jako např. včelojed lesní, ledňáček říční, výr velký či sokol stěhovavý. Na území CHKO Šumava bylo v roce 2000 evidováno více než 140 hnízdících druhů ptáků.

Na Šumavě v poledové době dominovaly a dodnes dominují lesní porosty a stejně tak dominují v místní avifauně lesní druhy ptáků. Před lesním obdobím naší meziledové doby zde byla v poslední době ledové tundra a ke konci doby ledové řídká tajga. Památkou na tyto klimaticky drsné doby jsou druhy ptáků jako kos horský, sýc rousný, ořešník kropenatý nebo datlík tříprstý. Po ustavení dnešních vegetačních pásů se ustavila i lesní ptačí fauna. Nebýt lidského osídlení a všestranné činnosti, zůstalo by pouze u lesní avifauny. Typických původně lesních ptáků je na Šumavě cca 60 druhů. Nejběžnějšími jsou pěnkava obecná, střízlík obecný, brhlík lesní, červenka obecná, sýkora uhelníček nebo králíček obecný a ohnivý. Na dutiny po datlu černém na velkých stromech jsou vázány druhy jako holub doupňák či sýc rousný. Typickými druhy smrčin jsou např. křivka obecná nebo sýkora parukářka a čížek lesní. Na smrčiny je vázán i nejvzácnější šumavský druh, tetřev hlušec, jehož dříve silné populace se dnes člověk snaží horko těžko podporovat, aby zde byl tento druh zachován. S rozvojem luk, pastvin, sídel ale i umělých vodních ploch se na Šumavu dostává řada druhů ptáků, kteří jsou uvyklí bezlesí. Z ptáků bezlesí můžeme jmenovat například rehka domácího, bramborníčka hnědého, drozda kvíčalu, strnada obecného, chřástala polního či lindušku úhorní.

Níže jsou uvedeny druhy ptáků, které je možné při troše štěstí spatřit v širším okolí Hadí stezky. Autorem popisů jednotlivých druhů je Jan Havelka.

Rehek domácí Phoenicurus ochruroros
Rehek domácí je původem druh velehor. Dnes je však běžný i u nás, v blízkosti lidských obydlí, která nahrazují přirozená hnízdiště ve skalách. Živí se hmyzem, ale na podzim nepohrdne ani bobulemi. Někteří samci rehků v prvním roce dospělosti zůstávají zbarveni jako samice – v šedavém „myším kožíšku“ s rezavými ocasními pírky, a tak mohou nerušeně vychovat mladé bez hrozby útoků silnějších starších samců zbarvených výrazně černošedě. Toto jeho zbarvení dalo vzniknout lidovým pojmenováním jako kominíček nebo čermáček. Rehci jsou jen částečně tažní – někteří čermáčkové totiž zůstávají v Čechách přes zimu, a i tehdy si zpěvem hájí své potravní teritorium.

Bramborníček hnědý Saxicola rubetra
Bramborníček hnědý je nenápadný, přesto krásný opeřenec našich luk a pastvin. Ve vysoké trávě dobře ukrývá své hnízdo, které staví pouze samička, což mezi ptáky není ojedinělé. Až s krmením mláďat pomáhá samec. Ta se po dvou týdnech roztrousí po okolí, takže nehrozí, že se vzájemně prozradí a budou ulovena všechna naráz, ale potravu jim stále obstarávají rodiče. Denním chlebem bramborníčků je hmyz; ten loví za letu výpadem z keře nebo nějakého kůlu. Aby se uživili, musí za ním každým rokem bez výjimky migrovat, někdy až do rovníkové Afriky.

Konipas bílý Motacilla alba
Konipas bílý je drobný ptáček s dlouhými ocasními pery, kterými často potřásá, a tak mu někteří lidé přezdívají „třasořitka“. Běžně se s ním setkáme v blízkosti vodních toků, kde loví a sbírá především hmyz. Většina konipasů proto přes zimu táhne na jih. Najdou se však i samci, kteří se rozhodnou zimovat. U nich potom můžeme sledovat pozoruhodné chování; dva cizí jedinci leckdy vytvoří spojenectví a společně tak ustřeží mnohem větší teritorium, než by dokázal každý zvlášť. Potom mají více potravy, a tedy i větší šanci přežít. Na Šumavě se můžeme setkat také s jejich blízkými příbuznými – konipasem horským M. cinerea a lučním M. flava, kteří jsou zbarveni do žluta.

Dlask tlustozobý Coccothraustes coccothraustes
Kdo by neznal dlaska, charismatického opeřence s masivním zobákem! Ten mu slouží doslova jako louskáček, a tak nemá problém rozlousknout ani tu nejtvrdší třešňovou pecku. Protože jsou právě třešňová jadérka jeho oblíbenou potravou, říká se mu lidově „třešňák“. Málokdo nezasvěcený by jej poznal podle hlasu; dlask totiž klame tělem a jeho zpěv je jen tenounké popískávání ozývající se většinou z výšek koruny nějakého starého košatého stromu. Rád si smlsne na nejrůznějších semenech a nijak se neostýchá zavítat na krmítko. V letu jej poznáme snadno podle bílého pruhu na ocasních čili rýdovacích perech a na křídlech.

Mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus
Až někdy z křovinatého podrostu zaslechnete ptačí švitoření „čerrp-čerrr“, připomínající skřípání nenamazaného kolečka, setrvejte chvíli na místě. Když budete mít štěstí, zahlédnete zvědavé mlynaříky dlouhoocasé – okřídlené sněhuláky připomínající kuličku vaty s dlouhým ocáskem. Jsou to ptáci menší než vrabec; váží jen asi osm gramů a přes zimu se často shlukují do hejn spolu s různými druhy sýkor. Drobný zobáček jim jako pinzeta slouží ke sbírání různého drobného hmyzu a jeho larev i vajíček. Mlynaříci si staví zvláštní hnízdo z pavučin, mechů, lišejníků a suché trávy, které bývá dokonale maskované. S krmením mladých často vypomáhají starší sourozenci.

Drozd kvíčala Turdus pilaris
Kvíčala je poměrně pestře zbarvený drozdovitý pták s šedou hlavou a kaštanově hnědým hřbetem. Běžně se dají spatřit v zemědělské krajině, na loukách, ale třeba i na vesnických fotbalových hřištích se sečenou travou, kde hledají potravu. Hnízdí koloniálně ve stromořadích, větrolamech, lesících a běda tomu, kdo by se na ně pokusil zaútočit – se zlou by se potázal – celý od kvíčalího trusu, který v obraně z hnízd na vetřelce vystřikují. Přesto najdeme ve starých kuchařských knihách návody na přípravu tohoto opeřence, tehdy chytaného do nastražených ok na jeřabinových stromech, jejich oblíbené zimní pochoutce. Tyto kvíčaly, které u nás potkáme přes zimu, však přilétají ze severu, zatímco naše táhnou do Středomoří.

Ťuhýk obecný Lanius collurio
Zoro ptačí říše s černou páskou přes oko svým chováním připomíná dravce, přestože patří mezi ptáky zpěvné. Najdeme jej na otevřených prostranstvích, loukách a stráních, s ostrůvky keřů šípku nebo trnky, kde hnízdí a zároveň mu slouží jako skvělá pozorovatelna, ze které vyhlíží kořist. Tou bývá nejčastěji hmyz; různí motýli, cvrčci, blanokřídlí, ale třeba i drobní obratlovci – hraboši a malí ptáci. Úlovek si napichuje na trny, kde jej nechává uležet – a keř mu potom slouží i jako spižírna. Koncem léta, máme-li štěstí, setkáme se s celou rodinou – z hnízda právě vyvedenými mláďaty následovanými rodiči, kteří je stále ještě krmí. Na podzim odmigrují za potravou, ale i v zimě se u nás můžeme setkat s jeho vzácnějším „bratrancem“ – ťuhýkem šedým L. excubitor, který se velikostí podobá kosu.

Káně lesní Buteo buteo
Káni lesní nemůže v naší krajině milovník přírody minout. Hnízdívá na okrajích lesa, ale při lovu ji zastihneme v zemědělské krajině, kde je nejběžnějším dravým ptákem. Občas si pochutná na zajíci, ptácích nebo nějaké mršině, ale drtivou většinu její potravy tvoří především hraboši, a tak káně – ač často považována za škodnou, poskytuje dobrou službu zemědělcům. Když na jaře zaslechneme hlasitý dravčí hvizd a vzhlédneme k obloze, naskytne se nám podívaná na zásnubní lety kání, které krouží ve výšinách a potom spolu samec a větší samice padají střemhlav dolů. Zbarvení kání (ano TA káně – je ženského rodu) bývá velmi různorodé; proto ji spíš rozpoznáme podle tvaru těla. Aby toho nebylo málo, můžeme se u nás setkat i s přivandrovalci – kání rousnou B. lagopus a bělochvostou B. rufinus, případně kání lesní ruskou B. buteo vulpinus, jejichž rozpoznávání vyžaduje velkou dávku trpělivosti a cviku.

Střízlík obecný Troglodytes troglodytes
Střízlík, slovensky trefně zvaný oriešok, je malý hnědavý ptáček, kterého ale můžeme počítat mezi nejhlasitější lesní zpěváky! Hnízdívá v křoví, v hromadách spadaných větví, ve vývratech nebo ve stržených březích potoka. Tam sameček staví dobře ukryté kulovité hnízdo s bočním vletovým otvorem. Takových vytvoří na jaře hned několik (až deset) a až zpěvem přivolaná samička rozhodne, které bude pro výchovu drobotiny nejvhodnější. Pak jej dokončí jemnou výstelkou a zbylá, neobsazená hnízda později poslouží k odpočinku. Podobně jako u mlynaříků, i střízlíci někdy pomáhají rodičům krmit své mladší sourozence. Někteří potom zůstávají přes zimu v Čechách.

Králíček obecný Regulus regulus
Až někdy půjdete smrkovo-jedlovým nebo modřínovým lesem a uvidíte, jak se nad vámi ve výšce větví jako kolibříci mihotají a houpají drobní ptáčci, narazili jste na králíčky, kteří se zrovna krmí na drobném hmyzu a pavoucích. Jsou to naši nejmenší opeřenci, váží jen asi pět až šest gramů a ozývají se vysokým tenkým hláskem; jako by drze volali „Králík, já jsem králík – rozumíš?“ Splést si je lze jedině snad s příbuzným králíčkem ohnivým R. ignicapillus – zblízka však snadno odlišitelným podle černého proužku přes oko, který králíček obecný nemá. Takhle drobní ptáci ztrácí povrchem těla velké množství tepla, obzvlášť během zimy, a proto musí neustále doplňovat energii sběrem potravy.

Hýl obecný Pyrrhula pyrrhula
Hýlové jsou jedni z nejpestřeji zbarvených ptáků, které u nás můžeme pozorovat. A právě proto a pro svůj libozvučný zpěv bývali dříve často drženi v domácnostech jako klecoví ptáci. Uslyšíte-li někdy jejich zpěv, zkuste jej napodobit. Když vám to půjde dobře, máte nejčastěji v zimě velkou šanci přilákat celou hýlí rodinku, která si vás prohlíží skoro stejně zvídavě jako vy je. Potom vám jistě neujde rozdíl mezi výrazně červeně zbarveným samečkem a bledší samičkou. Všimnete si i silného zobáku, který se nejlépe hodí pro sběr semen, která tvoří většinu jejich potravy. Jsou dokonce tak vybíraví, že si semínko z bobule často vyloupnou a okolní plod nechají být.

Strnad obecný Emberiza citrinella
Žlutě zbarvení strnadi jsou obyvateli kulturní krajiny, políček a remízků, luk a strání, kde si samci nezaměnitelným zpěvem hájí svá teritoria. Zajímavé je, že stejně jako lidé z různých koutů země, i strnadi mají svá nářečí – strnad hájící svůj revír v Českém středohoří má proto písničku trochu jinou, než jeho kolega na Šumavě. Všude si ji ale překládáme jako „Kéž by si sedláčku chcííp!“ Protože tito ptáci hnízdí na zemi, jejich hnízdo je často zničeno při zemědělských pracích. Přesto jsou u nás strnadi obecní relativně běžní, stálí – a přes zimu, kdy se společně vydávají za rostlinnou potravou, tvoří i stohlavá hejna. Během hnízdění, tak jak to u jiných „býložravých“ ptáků často pozorujeme, rádi přilepší sobě i mláďatům výživnějším hmyzem.

Brhlík lesní Sitta europaea
Brhlíci jsou věrní svému hnízdišti. Zůstávají tam několik let po sobě, a to i přes zimu, v páru. Často je zahlédneme, jak hlavou dolů z kůry stromu dolují hmyz nebo různá semena, která si tam schovali na podzim, aby měli přes zimu dostatek potravy, a odhodlaně svou spižírnu brání. Koncem zimy brhlíci začínají vyhledávat vhodnou dutinu k hnízdění. Bývá to stará dutina strakapouda, ale spokojí se i s ptačí budkou. Zbytečně velký vletový otvor zazdí směsí hlíny a slin a vnitřek hnízda pohodlně vystele šupinami borové kůry. Brhlíci v dutinách i nocují; samička v hnízdní, sameček ve své vlastní. Někdy koncem dubna nakladou vajíčka a jaro může začít!

Sojka obecná Garrulus glandarius
Nejen v našich severních horách můžeme potkat Krakonošovu sojku. Tento pestře zbarvený pták obývá nejraději lesnatou krajinu, kde hledá potravu; žaludy, bobule a zrní přes zimu, jindy různé drobné živočichy, vajíčka a holátka ptáků. Proto je myslivci, s jejím blankytně modrým pírkem na klobouku, někdy považována za škodnou, ale jako ostatní zvířata má v přírodě svou důležitou roli. Je to vychytralý pták – dokáže napodobovat hlasy jiných pěvců, je učenlivá a při vyrušení vetřelcem umí ztropit poplach v celém lese. Sojka se může dožít až osmnácti let.

Kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum
Za soumraku, brzy z jara, ozývá se v našich lesích táhlé pískání nejmenší české sovy – kulíška nejmenšího. Tato sovička velikosti špačka (tedy asi 16 cm velká) obývá jehličnaté a smíšené lesy, kde hnízdí v dutinách stromů vyhloubených datlovitými ptáky. Když někdy náhodou spatříte, jak sameček kulíška kvílivým zpěvem vášnivě hájí svoje teritorium a třese přitom ocasními pery, všimněte si zbarvení zadní časti hlavy imitující tvář. Kulíšci loví drobné savce a ptáky, jakmile se však lesem začne ozývat houkání puštíka, kvílení kulíška ustane, protože by se mohl snadno stát součástí jeho jídelníčku.

Budníčci Phylloscopus sp.
Budníčci nezískali své jméno podle ptačích budek, jak by se mohlo zdát, ale kvůli podobě hnízd, která si staví na zemi či někde v chroští. Ta s trochou fantazie připomínají malý domeček s úzkým bočním vchodem spletený ze suché trávy, lýčí a jiného materiálu. Určování budníčků podle vzhledu je nelehký úkol. Zástupci všech tří běžných druhů jsou velmi podobní a barevně nevýrazní lesní ptáci. Naštěstí má každý z nich svou nezaměnitelnou písničku. Nejznámější budníček menší P. collybita se ozývá notoricky známým „cilp-calp-cilp“, valčíkem na tři doby, zatímco budníček větší - P. trochilus, kterého zaslechneme nejspíš na nějaké zarůstající lesní mýtině zpívá žvatlavou písničku podobnou zpěvu pěnkavy. Trojici doplňuje budníček lesní – P. sybilatrix, jehož cvrčivý zpěv by se stejně dobře jako do našich lesů hodil do tropického pralesa. V zimě bychom budníčky u nás marně hledali. Jsou to totiž hmyzožravci, a proto přes zimu všichni táhnou za potravou na jih.

Křivka obecná Loxia curvirostra
Křivka neboli křivonoska se jmenuje podle překříženého zobáku, který je dokonalým nástrojem na dobývání semen ze smrkových a jedlových šišek, která jsou její potravou. Pod smrky můžeme narazit na stopy po jejich hostině – vyloupané šupiny. Kvůli hojnosti této potravy hnízdí jako náš jediný pták v zimě! Samička začíná klást vajíčka už během ledna. Na rozdíl od červeného samečka je zbarvená spíš do zelena. V letu se křivky ozývají ostrým „čik, čik!“ které působí dojmem, jako by letělo celé hejno, přestože přelétají třeba jen dva ptáci.

Pěnkava obecná Fringilla coelebs
Pěnkava je náš nejběžnější pták. Hnízdí u nás v počtu 4–8 milionů párů a často dvakrát do roka! Mimo hnízdní dobu jsou především zrnožravé. Přes zimu u nás zůstávají hlavně samotní samci, proto pro ně legendární přírodovědec K. Linné vybral latinské jméno coelebs – vdovec. Sameček je oproti samičce výrazně zbarvený, s modrošedou hlavou a už brzy z jara prozpěvuje na celé kolo. Dříve se mezi lidmi tradovalo, že jejich volání „prš“ je předzvěstí deště.

Krkavec velký Corvus corax
Leckdo mezi sebou krkavcovité ptáky zaměňuje a názvy jako vrána, havran a krkavec jsou pro takové lidi téměř synonymem. Přitom se od sebe tyto druhy výrazně liší. Krkavce poznáme snadno podle mohutného „vousatého“ zobáku a velikosti – rozpětí jejich křídel dosahuje až 130 centimetrů, stejně jako u káně lesní. Mimo to krkavci oproti společenským havranům polním C. frugilegus většinou létají v párech či malých rodinných hejnech. Mnoho lidí černé mrchožravé ptáky nemá v lásce, a tak se stalo, že v druhé polovině devatenáctého století z naší přírody pronásledovaní krkavci úplně vymizeli. Přes svou špatnou pověst to jsou věrní ptáci žijící v manželských svazcích na celý život a patří mezi jedny z nejinteligentnějších zvířat vůbec. V zajetí se stejně jako papoušci někdy naučí mluvit. Hnízdí už koncem února na skalách a vysokých stromech v hlubokých lesích, odkud se za letu ozývají typickým „kra kra kra“. Krom mršin a odpadků dokážou ulovit i menší zvířata, sezobnou hmyz i různá semena a plody.

Strakapoud velký Dendrocopos major
Tento strakapoud je náš nejběžnější datlovitý pták. Na jaře v období námluv jej často slyšíme bubnovat do dutých kmenů. Tak a štěkavými zvuky „ček-ček“ si samci vyznačují svá teritoria. K bubnování, dlabání hnízdní dutiny a hledání potravy jim slouží silný zobák, který je k lebce připevněný zvláštním odpruženým mechanismem, takže se šplhavci nemusí bát otřesu mozku. Když hledají potravu, poklepávají do kůry stromu rozvážněji. Hledají v ní různý hmyz, ale oblíbenou potravou jsou i semena jehličnatých stromů. Ta strakapoudi dolují ze šišek v takzvaných „kovárnách“ – rozsedlinách kůry, kam si potravu zaklesnou a mohou jí zpracovat, přičemž se opírá o svá silná ocasní (čili rýdovací) pera. Někdy zase strakapoud v kruhu odstraní kůru a líže stromovou mízu. Pokud se vám naskytne dobrý pohled, můžete se pokusit určit jejich pohlaví – samička má hlavu černobílou, zatímco sameček má na zátylku navíc červený proužek.

Poštolka obecná Falco tinnunculus
Poštolka je sokolovitý dravec, se kterým sdílí rodové jméno Falco. Má ráda otevřenou krajinu, pole a louky, a hnízdí často i ve městech. Její potravou jsou hlavně hlodavci, které loví svým nezaměnitelným způsobem. Nejprve ze vzduchu prohledá loviště – jejím cílem jsou cestičky hrabošů a jiných myší, které si značí močí. Poštolka dokáže vnímat i UV spektrum světla, které moč na hraboších pěšinkách odráží. Potom se zastaví na místě – a jako helikoptéra vyvažuje třepotavým máváním křídel odpor vzduchu tak dlouho, dokud její kořist nevyleze z úkrytu. Potom se na ní vrhne střemhlavým letem, ne vždy je však její lov úspěšný, a tak ji můžeme při tomto počínání pozorovat i dost dlouho.

Výr velký Bubo bubo
Naše největší sova – výr hnízdí v lesích, často na skalách. V noci se ozývá hlasitým houkáním, které připomíná řev nějaké příšery. Je tak velký, že dokáže ulovit třeba i volavku, ale jeho běžnou potravou jsou spíš zajíci a různí ptáci. Poznáme ho podle růžků a oranžových očí, které jsou jako u ostatních sov posazeny na předu hlavy a umožňují mu tak dobré prostorové vidění, které potřebuje k lovu. Méně známý je fakt, že sovy dokážou velmi dobře odhadnout vzdálenost a umístění kořisti podle sluchu – jedno ucho mají posazeno o malý kousek níže a podle časového rozdílu, kdy do nich zvuk dorazí dokáže mozek „vypočítat“ kam vyrazit! Sovy jsou také často terčem zajímavého chování ostatních ptáků, které nazýváme anglickým termínem „mobbing“ – ptáci, kteří jsou přes noc pro sovu jen bezbrannou kořistí, v případě výra třeba straky, nebo různí dravci, jej ve dne napadají, snaží se ho zahnat a zajistit si tak klidné nocování.

Chřástal polní Crex crex
V Čechách kvůli intenzivnímu hospodaření ubývají ptáci vázaní na zemědělskou krajinu. Jedním z nich je bohužel i chřástal polní. Je to nenápadný pták, který se ukrývá ve vysoké trávě luk a pastvin či horských políček, kde se rozmnožuje a pelichá. Protože skupina chřástalů žije primárně v rákosinách na březích vodních ploch, pelichá natolik, že není v nejkritičtější době sečení luk schopen letu. Navíc v tou dobu akorát odchovává mladé, kteří se ještě bezbranní stávají obětí žatev. Naštěstí existuje řešení – obeznámení zemědělci potom na loukách ponechají pruhy neposečené trávy, kde se mohou ptáci ukrýt. Až tedy někdy půjdete pozdě večer po louce a uslyšíte strojové chrčení „crex-crex“ vzpomeňte si na strasti tohoto zajímavého opeřence a popřejte mu hodně štěstí.

Straka obecná Pica pica
Straku „zlodějku“ známe všichni dobře z měst i vesnic. Není nijak náročná, co se prostředí týče. Hnízdo si staví vysoko v korunách stromů a obzvlášť v zimě je na dálku dobře vidět jejich velká kulovitá stavba se stříškou. Straky jsou všežraví práci a prohledávají i různé odpadky. Mimo to vybírá hnízda ostatních ptáků údajně tak, že nejprve zmapuje všechna hnízda v okolí a potom vyčkává, až rodiče mláďata co nejvíce vykrmí. Teprve potom se stanou její kořistí.

Sluka lesní Scolopax rusticola
Málokdo by hledal ptáka ze skupiny bahňáků v lese. Ale právě tam sluka žije. Svým dlouhým zobákem prohledává půdu a loví žížaly. Pro život v lesním podrostu je dokonale přizpůsobená hnědě maskovaným opeřením a dokonale splývá s okolím. Oči má umístěny po stranách hlavy, takže dokáže sledovat dění skoro 360° kolem sebe. Tok sluk nastává v předjaří, kdy se za soumraku v lesích line jejich prazvláštní zpěv. Hnízdo je jen mělký důlek v zemi. Když bychom na sluku náhodou narazili, nejprve jen nehybně sedí na zemi a spoléhá na maskování. V případě nouze je ale schopna poponést svá mláďata přitisknutá nohama k tělu, a to dokonce i za letu.

Datlík tříprstý Picoides tridactylus
Datlík je náš velmi vzácný datlovitý pták se žlutozelenou čepičkou na hlavě. Žije v horských pralesovitých, jehličnatých nebo i smíšených porostech, kde vyhledává odumřelé stromy. V nich si tesá hnízdní dutinu a jsou mu i zdrojem potravy. Oblíbenou složkou jeho jídelníčku jsou kůrovci. Někdy jako ostatní šplhavci takzvaně „kroužkuje“ kůru stromů a líže sladkou pryskyřici.

Skorec vodní Cinclus cinclus
Skorci, hnědí ptáci s bílou náprsenkou, jsou ve vodě jako doma. Žijí u horských bystřin a říček, tam hbitě pobíhají, poskakují mezi oblázky a potápí se pod hladinu, aby naplnili žaludek nejrůznějšími vodními larvami hmyzu a korýšky. Pod vodou se umí pohybovat jako jediný český opeřenec pádlováním křídly. Jako jiní vodní ptáci má mastné peří, takže když vyskočí z vody, je suchý a schopný letu. Dokonce i materiál na stavbu hnízda hledá ve vodě. Jsou jím různé vodní rostliny a proudem přinesené klacíky a mech.

Krahujec obecný Accipiter nisus
Krahujec je dravý pták, který může někdy trochu připomínat holuba. Mezi dravci je běžné, že je samička větší než samec, ale právě u krahujce je tato pohlavní dvojtvárnost výrazná natolik, že si paní krahujcovou lze splést s podobně zbarveným jestřábem A. gentilis. Krahujci loví menší ptáky v lesích, sýkory, pěnkavy, v polích si údajně troufne i na koroptev a na vesnicích často ukořistí vrabce. Objeví-li se někde na návsi, brzy na něj začnou upozorňovat varovnými signály vlaštovky a konipasi. Potravu mláďatům na hnízdo nosí oba rodiče, ale samec neumí drobotinu nakrmit, takže když uhyne samička, je potomstvo odsouzeno k smrti hladem. Zahlédnout tohoto ptáka při lovu v lese, kdy se tiše, jako duch nese nízko nad zemí a proplétá se mezi křovinami je úžasná podívaná.

Datel černý Dryocopus martius
Kdo by neznal datla – doktora lesů. Narozdíl od strakapoudů je o dost větší a až na červenou čepičku celý černý. K životu vyhledává rozsáhlejší lesní porosty se starými odumřelými stromy. Hájí velké teritorium, kterému zůstávají věrní po dlouhou dobu – datel se totiž může výjimečně dožít i 28 let. Pták roku 2017 teritorium značí bubnováním, kdy do stromu zobákem buší 43x za 3,5 vteřiny! Za letu jej poznáme podle typického volání „kriii-krii-krii“. Dutina, ve které odchovávají mláďata, bývá v mohutných stromech ve výšce kolem osmi metrů. Hnízdo nikterak nevystýlají, k tomu stačí třísky dřeva, které tu zbydou po tesání. Potravou datlů je nejrůznější hmyz. Nenechme se ale zmást, pokud ho nachytáme u mraveniště. Stejně jako příbuzné žluny Picus k mraveništím zalétají ze zcela jiného důvodu. Rozzuření mravenci, které na sebe někdy i aktivně nabírají, totiž stříkají kyselinu mravenčí, která funguje jako repelent proti nepříjemným parazitům v peří. Někdy datli při hloubení dutin kvůli potravě provrtají strom skrz na skrz jako ementál, jindy sloupávají kůru a lížou pryskyřici. K hloubení dutin jim navíc pomáhají dřevokazné houby, které se pravděpodobně s datlem šíří. Ačkoli by se tedy mohlo zdát, že to je s datlovým „léčením“ lesa trochu jinak, pravdou je, že jeho přítomnost značí les, který je blízký přirozenému – skutečně zdravému lesu.

Tetřev hlušec Tetrao urogallus
Asi každý už někdy slyšel odkud pochází tetřeví přízvisko „hlušec“. Během námluv je skutečně chvílemi tak zabrán do zpěvu, že na několik vteřin nic neslyší. Ve skutečnosti je to ale velmi plachý pták, který se vytratí při zpozorování prvního podezřelého zvuku. Výjimkou můžou být nabuzení samci, kteří nemají soka. Ti se někdy nerozpakují „vyzvat na souboj“ i kolemjdoucího turistu. Po zbytek roku žijí tetřevi velmi skrytě. Černošedí kohouti váží i 6 kilogramů. Péče o tetřeví kuřátka zůstává na hnědě maskované samičce, za níž v řadě pochodují při cestě do úkrytu nebo při hledání dobrot jako borůvek, mravenců, bukvic, pupenů stromů a hmyzu. V trávení jim pomáhají oblázky v žaludku. Dříve byli tetřevi mnohem běžnější a setkat se s nimi dalo i v nižších oblastech. Bohužel však byli během minulého století vytlačeni do opuštěných horských oblastí. Na Šumavě dnes žije 90 % všech českých tetřevů. Velmi vzácně se tu kromě nich můžeme setkat i s dalšími plachými hrabavými ptáky, tetřívkem obecným Lyrurus tetrix a jeřábkem lesním Bonasa bonasia.

Kos černý a horský Turdus merula a torquatus
Kosa netřeba představovat. Sameček je celý černý se žlutým zobákem a samička nevýrazná hnědá. Rádi se krmí na různém ovoci, jablkách, bobulích, sbírají hmyz a žížaly. Aby se sami nestali kořistí, vyvinulo se u nich zajímavé obranné chování. Pro nebezpečí ze země, třeba je-li v blízkosti plížící se kočka, vydávají kosi štěkavé výstražné signály, jako by říkali „vidíme tě, zkus to jinde“. Pokud se však nad nimi objeví třeba poštolka, změní strategii a vydávají vysoké pískavé zvuky, které upozorní zbytek kosí rodiny na hrozící nebezpečí, ale dravec je z výšky neumí přesně lokalizovat. Dnes je to jeden z nejběžnějších městských ptáků, ale nebylo tomu tak vždy. Ještě před sto lety šlo o typicky lesního plachého ptáka, ale život ve městě s sebou nese nejrůznější výhody, které vedly k tomu, že se někteří kosové sžili s lidmi (tzv. synantropizace). Díky teplejšímu prostředí a dostatku potravy začínají městští kosi hnízdit mnohem dříve a stihnou vychovat více mláďat. U kosů „měšťáků“ narážíme na takzvaný leucismus – poruchy v tvorbě pigmentu, takže některé části jejich opeření ztrácí barvu a jsou bílé. Pokud však spatříte pestřejšího kosa s bílou náprsenkou ve vysokých horách, jde o zcela jiný a u nás mnohem vzácnější druh – kosa horského, zvaného též kolohřivec.

Červenka obecná Erithacus rubecula
Červenka je nezaměnitelná. Jméno jí dala její červeno-oranžová náprsenka. Spolu s jejím melancholickým zpěvem, který se teskně nese krajinou i za ponurých dní, se tak stala v některých kulturách symbolem štěstí a lásky. Je to pták, se kterým se můžeme setkat třeba i v parku nebo na zahradě, v přírodě hlavně v lesích s křovinatým podrostem – tam hledá hmyz a různé bobule. Aby dobře viděla v lesním šeru, má na hlavě dvě velké černé oči. Červené bříško slouží jako signál pro samečka, že je v teritoriu nevítaný host. Jakmile spatří červená pírka nebo třeba klubíčko vlny či stejně zbarvenou dětskou hračku – začíná souboj.

Sýkorovití Paridae
Sýkorky dohromady tvoří společnou skupinu – čeleď Sýkorovití. Dohromady s různými jinými druhy hlavně přes zimu tvoří hejna, ve kterých hledají potravu, a tak je můžeme pozorovat krásně i na našem krmítku. Podle toho by si člověk mohl myslet, že jsou to semenožraví ptáci, ale k různým zrníčkům se sýkory uchylují hlavně přes zimu, kdy se jim nedostává jejich oblíbeného hmyzu. Na krmítku se nejčastěji setkáme s koňadrou Parus major. Při troše cviku se můžete naučit rozpoznávat samce od samičky. Samci jsou nejen výraznější, ale symbolem jejich mužství je hlavně mnohem výraznější černý klín na žlutém bříšku, který odráží jejich aktuální fyzičku (výzkumy ukázaly, že např. zablešení samečci mají tento černý klín mnohem menší a bledší). Koňadry na jaře zpívají neskutečně pestrou škálu melodií, ale nejběžnější je zpěv „týč-týč“. Modřinka Cyanistes caeruelus je o něco menší, bledší s modrým nádechem a její zpěv připomíná zvonění na zvonek. Sýkorky lužní P. palustris a babku P. montanus od sebe poznáme jen obtížně, obě dvě jsou šedohnědé s bílou hlavou a na ní černou čepičkou. Oproti nim sýkora parukářka Lophophanes cristatus je naprosto nezaměnitelná. Žije v jehličnatých lesích, drobným zobáčkem vyzobává hmyz z větviček a na první pohled nás u ní zaujme chocholka na hlavě. Posledním druhem je ušmudlaná sýkora uhelníček Periparus ater, která je nejmenší a setkat se s ní můžeme také ve smrkových lesích. Působí celkově ušmudlaným dojmem a zpívá vysokým hláskem „fíťu-fíťu“, které se dá krom nejrůznějších, méně či více sprostých variací přeložit jako „hlí-uhlí-uhlí“. Všechny sýkory jsou dutinoví ptáci. Některým stačí i drobná škvíra pod kůrou, koňadry a modřinky rády obsazují i vyvěšené budky.

Pěvuška modrá Prunella modulais
Pěvuška je možná jeden z našich nejméně známých zpěvných ptáků. Je drobná, modrošedá a zdržuje se nejčastěji v jehličnatých lesích, kde zpívá většinou z nejvyšší špičky koruny stromů. Přesto se k ní váže mnoho zajímavých skutečností. Například její vajíčka jsou výrazně barevná – jinde v přírodě by proti vynalézavým predátorům neobstála, ale protože hnízdo pěvušek bývá ukryto hluboko v houští, není třeba se strachovat. Pěvušky mohou být monogamní, ale často i polyandrické (tedy samička má více partnerů), případně tvoří i „rodiny“ o několika samcích a samicích zároveň. V případě polyandrie se potom samička páří se silnějším i slabším z obou „manželů“, aby je až do snesení vajíček udržovala v nevědomosti, který z nich je otec. Neznalí tatínkové potom oba pečují o mláďata. Zajímavostí z jiného soudku je, že latinské jméno pěvušky Prunella patří i jedné rostlině – černohlávku.

Linduška luční a lesní Anthus pratensis a trivialis
Lindušky jsou drobní, hnědaví ptáci s bílým, různě kropenatým břichem. Tyto dva druhy, které můžeme potkat relativně běžně na Šumavě, jsou od sebe obtížně rozlišitelné. Snadno se poznají jedině podle zpěvu – a napomůže biotop, tedy jestli je pozorujeme na louce či na pasece v lese.

Drozdi zpěvní, brávník, cvrčala Turdus philomelos, viscivorus a iliacus
Drozdi jsou výteční zpěváci. Drozd zpěvný svým hlasitým melodickým zpěvem je skoro synonymem příchodu jara. Od kosice, se kterou si ho někteří lidé pletou, jej rozeznáte podle skvrn na bílém břiše. Živí se různými larvami, slimáky, dobývají se do ulit klováním zobáku – a k tomu účelu si vytvářejí takzvané „kovárny“, kterou může být třeba pařez, do kterého se ulita snadno zaklesne a drozd ji může snáze zpracovat. Drozd každou melodii, kterou zazpívá, zopakuje. Umí napodobovat i jiné ptáky, ale zaznamenaný je také případ, kdy si naposlouchal falešně zapískanou melodii od slovenského pasáčka, ale sám ji začal zpívat čistě, tak jako by ji zapsal do not hudební skladatel. Brávník má šedší hřbet a jiné skvrnění. Jeho latinské jméno viscivorus napovídá, že rád zobe různé bobule, jejichž semena potom s trusem roznáší – třeba i jmelí (lat. Viscum). Zvláštní ironií jeho osudu bylo, že ze jmelí, které takhle drozd šířil, vyráběli ptáčníci lep, na který zpěvné ptáky chytali. Se cvrčalou se setkáme spíše na tahu, je plachý, ale výrazný – má cihlově zbarvené plochy pod křídly a černý proužek přes oko.

Stehlík obecný Carduelis carduelis
Člověk, který ještě nikdy předtím nepozoroval stehlíky obecné, musí mít dojem, že narazil na nějaké cizokrajné papoušky. Jsou nádherně pestře zbarvení s červenými a žlutými peříčky. Mají rádi semínka bodláků a celá hejna jich poletují třeba na polích s odkvetlou řepkou, kde švitoří, cvrlikají a houpají se na stoncích rostlin, ze kterých zobou potravu.

Čížek lesní Carduelis spinus
Lidová písnička „Čížečku, čížečku“ o tomto druhu leccos napovídá. Je to skutečně maličký pták, nenápadně žlutavozelenavě zbarvený, který si rád zobne máku, ale i různých jiných semínek, šištic olší, jehnědů bříz, šišek jehličnanů. U lesa jej můžeme pozorovat, jak se s ním houpe celá hlava bodláku, který nemilosrdně cupuje na jednotlivá zrníčka. Ve městech a parcích často poletují v tújích.

Čečetka zimní Carduelis flammea
Je to ptáček, který může působit načepýřeným dojmem. Z dálky se dá zaměnit s konopkou, ale při bližším pozorování je nezaměnitelná. Podobně jako konopka se živí různými semeny, ale i hmyzem. Krom hnízdících čečetek se u nás přes zimu objevují i severští ptáci – to je i důvod, pro druhové jméno zimní. Ty mohou být z různých poddruhů, které je od sebe ale velmi těžké rozeznat.

Konopka obecná Carduelis cannabina
Konopka je ptáček s karmínově zbarvenou čepičkou, který je dost hojný, a přesto jej málokdo zná. Je to škoda, protože nádherně cvrlikavě prozpěvuje a zasloužil by si naši pozornost. Zajímavostí je, že své hnízdo dokáže postavit už údajně během 48 hodin! Jak asi leckoho napadne, živí se různými semínky, a tak vzniklo i jejich jméno.