1 – Železná Ruda – centrum
Území dnešního Železnorudska leží v tzv. Královském hvozdu. Hvozdem začalo být označováno neosídlené území, zarostlé hustými neprostupnými lesy, na hranicích mezi Čechami a Bavorskem, v pásu někde mezi Zdíkovem na jihovýchodě a Nýrskem na severozápadě Šumavy. Nepřístupný hvozd protknula v místě dnešní Železné Rudy tzv. Světelská stezka. Spojovala totiž bavorský Zwiesel s Čechami. Snad už ve 12. století, za Bogenů, se zde usazují první osídlenci z Bavor. Za činži mohou tito první obyvatelé využívat různých požitků a svobod (čižba, honitba, rybolov). Nejspíš mylný je názor o nabytí těchto svobod za střežení hranic, i když to při obhajování těchto svobod uváděli sami Králováci. Bogenové byli příbuzensky spjati s Přemyslovci, takže mezi českým státem a Bavory nedocházelo k žádným mocenským sporům o toto území. To se změnilo vymřením bavorského šlechtického rodu. V tomto sporu byl nakonec úspěšný český král Přemysl Otakar II. a území (sahalo až do Sušice) připadlo českému království. Odtud se začíná Hvozd nazývat Královským. Král měl ale ke svým poddaným daleko, a tak ti toho využívají a privilegia, původně určená jen některým osadníkům, vztahují na všechny obyvatele hvozdu. Problém nastává, když některý z králů území zastavuje šlechticům, a ti královská práva neuznávají. Jedním z nejznámějších příkladů byl zástavní pán Hvozdu, proslulý Martin de Hoeff-Huerta, který vyžadoval robotování Královců na velhartickém panství. Král nechává, kvůli zmíněné velké vzdálenosti, vytvořit Králováky samostatné správní jednotky, tzv. rychty. Jejich počet se v průběhů staletí mění, nakonec je jich devět. Rychtářům jednotlivých rychet je nadřazen vrchní rychtář, který sídlil na Zejbiši, dnešní Javorné. Kromě rychty stašské, kde převládalo české obyvatelstvo, mluvilo se v ostatních rychtách německy. Na Železnorudsku nářečím severobavorským (chebské). To ještě ovlivnilo časté stěhování sklářů či dřevorubců, kteří dávali místnímu dialektu další odstíny. Příslušenství Železné Rudy v rychtách se měnilo, jeden čas spadala pod rychtu Eisenstrasskou (Hojsova Stráž), později pod Zejbiškou. Toto administrativní uspořádání do rychet skončilo po roce 1848 a Železná Ruda se stává samostatnou obcí s voleným starostou.
V
roce 1422 zastavil Královský hvozd i s celním právem přes Nýrsko, Hamry
a Hojsovu Stráž král Zikmund panu Bohuslavu z Janovic a Rýzmburku. Tato
zástava byla vázána povinnosti otevřít tzv. Rothkoth, tj. železné haldy
k těžbě rudy a zřídit drtiče této rudy. Z tohoto podnikání vyplývala
pak povinnost odvádět poplatky do královské pokladny. V této době jsou
již uváděny názvy zdejších obcí jako názvy oficiální, a to zum
Eisenstein či zum Eisenbach (Železná Ruda), Eysenstrass, Hamry nebo
Železné Hamry. Název Eysenstrass je všude uváděn s „y“. Hutě a drtiče
rudy staví se v této době od Zwieselu přes hory Fucherbach, Seebach,
Seewand. Jiná verze říká, že hutě, které měly svoje vlastní právo, tzv,
„horní“, spadaly přímo pod císařskou komoru a rovněž vlastní vodní
právo, které se vztahovalo na mlýny a pily, a též na vodní hamry.
V
těchto dobách leží též vznik městyse Železné Rudy i spojovací cesty
mezi ní a obcí Hamry. Tato cesta dodnes znatelná podle kamenného
obložení vedla od Stornu přes údolí Frischwinkl na Horní Hojsovu Stráž.
Konkrétní, jmenovité, osídlení v kotlině pod Velkým Javorem je
zaznamenáno v 1. polovině 16. století při královské zemské stezce
(Světelská nebo také Výšinná), založené údajně Přemyslem Otakarem II. ve
2. polovině 13. století a spojující řezenské biskupství s Prahou. Roku
1526 je zde zmiňován huťmistr Adolf. Jelikož je známo, že zdejší
hamerníci nezpracovávali jen novou rudu (siderit a limonit), ale i
vybírali strusku ze zarostlých hald, museli zde zpracovávat lidé rudu
již před tímto rokem. Podle některých historiků se má za to, že to bylo
někdy ve 12. a 13. století za Bogenů. Podle jiných zdrojů probíhala
první těžba železné rudy až někdy v 15. století. Uvádí se i možnost
těžby Kelty, ale to už dnes asi nikdo nezjistí. Ruda se těžila v místě
zvaném Červené jámy, v okolí Černého a Čertova jezera a při soutoku
Jezerního a Železného potoka. Těžba se v různých časových odstupech
opakovala, naposledy asi v letech 1929–34.
V
roce 1542 náležel rudský statek Pavlu Kozkovi (Kozskovi). V roce 1560
se zdejší kraj (pod názvem Waldhwozd), patřící českému králi a sahající
od Nýrska až po Vimperk, a s ním i královští sedláci zde bydlící,
dostává do zástavy hraběti Jiřímu Guttensteinovi na Rýzmburku.
K
tomuto zástavnímu úpisu bylo též již počítáno i území Eisenstein, které
však v roce 1569 hrabě Guttenstein musel vyplatit z držení pasovských
kupců Konráda Geislera a Melchiora Fiedlera ke zřízení železných hutí a
železných šachet.
Hrabě
Guttenstein, aby z krajiny co nejvíce vytěžil, prodával, pronajímal
nebo dával na úpis jako dílčí zástavu různé částí této krajiny novým
osídlencům s povinností kácet lesy (pily), obdělávat takto získanou půdu
(mlýny) a těžit nerosty (hutě a hamry). Tímto způsobem zaplnilo se
území až po Zelenou Lhotu (Grün) novými lidmi. Tito lidé těžili a
zpracovávali železnou rudu v celém zdejším okruhu a pronikli až do
Zelené Lhoty a přes Hochstrasse až do Datelova. Vyrábělo se zde železo
různých druhů, místy též hotové výrobky (Waffenhammern), ale většinou
bylo to železo surové. Odtud pak názvy Hammermeister, Hammerwerke. Jeden
z těchto hammermeistrů jménem Fiedler usídlen na Zelené připomíná se
ještě po švédských válkách, které zde přečkal jako majitel
„Eisenbergwerk Grün“.
Těžba
železné rudy, její zpracování a výroba nářadí sloužila pouze lokální
spotřebě v okolí. Místní hamerníci neměli nikdy ambice vyrábět ve velkém
a zboží exportovat dále. Nikdy se nemohli srovnávat s hutními provozy v
Podbrdí či Krušnohoří. Předpokladem každého hutnictví či hamernictví je
dostatek suroviny. Tady v Železnorudské kotlině to byla naleziště
sideritu (uhličitan železnatý, ocelek, FeCO3), který se zde
také nazýval bílou rudou (weissrauch). Tato naleziště přecházela až do
povodí Úhlavy a dále na jihozápad. Ovšem první zdejší hutníci měli s
touto rudou problémy a zpočátku zpracovávali lépe tavitelný limonit
(vodnatý oxid železitý, hnědel, Fe2O3 · nH2O,
zunderfarb), který ovšem obsahoval méně železa. Siderit zvládly, po
předchozím pražení, tzv. dýmačky. Dýmačka byla kusová pec stavěná z
kamene až na dolejší část přední pecní stěny (tzv. hruď), která byla
hliněná. Hruď se vylamovala a vzniklým otvorem se vytahovala železná
hrouda. Vnitřek pece se vymazával směsí hlíny a mouru. U Hojsovy Stráže
byla i menší ložiska magnetitu (oxid železnato-železitý, magnetovec, Fe3O4), který ovšem obsahuje železa nejvíce.
Největší
ložiska sideritu ležela v katastru vsi Špičáku v místech zvaných
Švýcárna. Ložisko se odtud táhlo dál údolím řezné až ke Svaté Kateřině.
Ložiska železné rudy se pak táhla dál až k Pocínovicům.
Dalších potřebných surovin, dřeva a vody, měla Šumava dost.
Kolem
roku 1780 pracoval v Železné Rudě v profesi jen hřebíkář, kterému
pomáhal tovaryš a učedník. Ovšem ročně dokázali zpracovat 28 q kujného
železa a za své výrobky získaly 800 zlatých.
V roce 1815 požádal místní kovář Georg Schreil o povolení ke stavě hamru v Železné Rudě. Bylo to z toho důvodu, že kovárna, kterou převzal od svého otce roku 1801, vyhořela. Stavba mu byla následujícího roku povolena. Podmínkou bylo, aby právě z požárních důvodů postavil hamr mimo obec. Majiteli statku, resp. poručníkům nezletilého Franze Xavera Hafenbrädla, měl platit roční činži 15 zlatých. Dříví měl kupovat v Bavorsku. Hamr byl uveden do provozu nejspíše až po roce 1826, zcela jistě už pracuje v roce 1837. V roce 1841 kupuje za 6 666 zlatých zadlužený hamr, již od stejnojmenného Georgova syna, Franz Xaver Hafenbrädl. V roce 1843 ho propachtoval hamerníkovi Pánkovi. Nájemci se zde střídají až do roku 1945. Z nájemců můžeme třeba jmenovat Franze Liebela, Georga Gschwendtnera, Petra Zieglera nebo Karla Zoglauera. Po roce 1945 byl sice prohlášen technickou památkou, ale jeho vybavení shnilo a samotný hamr byl přestavěn na rekreační obydlí.