2 – Železná Ruda
V letech 1429 dnem 16. srpna až do roku 1440 byly svobodné Hamry zastaveny celkem devětkrát, a to vždy za úplatu ve prospěch královské komory. Několikrát se museli svobodní sedláci sami vykoupit, aby zůstali podřízeni pouze královské komoře a nedostali se pod vliv vrchnosti. Na tyto výkupy potřebovali svobodní sedláci mnoho peněz, proto rozmnožovali počet jak železných hamrů, tak i šachet a zřizovali mimo to ještě skelné hutě. Tím opět zaplavovali kraj novými osídlenci, ovšem též původu německého.
V roce 1429 tvořilo osadu Hamry několik dvorců. Ve vsi sídlila jedna z devíti králováckých rychet. Osada proslula, o čemž svědčí i její název, svými hamry. To byly malé kovářské dílny sloužící ke zpracování železa, k čemuž využívaly energie vodních toků. Jako palivo se ve výhních používalo většinou dřevěné uhlí pálené v milířích v okolí.Od původní rychty Hamerské se osamostatnila Eisenstrasská rychta v roce 1630. Byla nazvána podle cesty, která územím procházela a po které se vozila do Hamrů a Zelené Lhoty železná ruda. Název byl převzat i do názvu největší osady v rychtě. V průběhu 16. stol. se vydávají do této oblasti i další novoosídlenci. Jejich motivací bylo nikoli založení zemědělských usedlostí (nepříznivé klimatické podmínky způsobily, že úroda stačila stěží k uživení), ale skláren a v oblasti Úhlavy především železářských hutí. Pro tyto provozy byl na Šumavě dostatek surovin, a to jak železné rudy, tak především dřeva. V souvislosti s výrobou železa je poprvé zmiňována oblast dnešní Hojsovy Stráže.
Prvním hamerníkem v Úhlavském údolí, kterého známe jménem, byl Adam. Ten si postavil hamr v Zelené Lhotě v roce 1525. Po vyčerpání ložisek železné rudy v okolí ji začne dovážet ze 13 km vzdálené Železné Rudy. Cesta, po které rudu vozí, se začne nazývat železná, Eisenstrasse. Později dává jméno dnešní Hojsově Stráži.Známými kováři byli i členové rodiny Denkscherzů. František Denkscherz provozoval Waffenhamr (Hammerschmiedgütl) čp. 18, který i s pozemkem odkoupil od Zelzerhofu.
V roce 1872 ho však odprodává Františkovi a Marii Anně Zellnerovým a kupuje opodál stojící Wassergürtl č. p. 16, kde pokračuje v kovářském řemesle až do roku 1882. Mezi jeho nejznámější práce patří ručně kovaný, bohatě zdobený kříž, který původně stával u kapličky vedle Zelzerovy hospody a dnes je v hojsovostrážeckém kostele. Rovněž zhotovil nespočet kovaných křížů nad hroby místního hřbitova. Kovář Denkscherz vystavoval své výrobky i na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Poslední hamerník z rodiny byl Ferdinand Denkscherz. Ten ještě v 60. letech 20. století pracoval na hamru v Městišti.
Jak již víme, roku 1525 založil hamerník Adam huť na výrobu železa v Zelené Lhotě. Nebyl rozhodně první. Zprávy o této činnosti máme již z doby sto let před tím. Pro účely huti byla tehdy využívána drobná naleziště v okolí. Tato ložiska však byla pravděpodobně v 16. stol. již značně vytěžena, proto hledá Adam jiné zdroje. Ve stejné době staví pec na tavení železa také v Železné Rudě, v jejímž okolí začal těžit snadno tavitelnou rudu (hnědel). Tu se rozhodl dovážet i do své huti v 16 km vzdálené Zelené Lhotě. Za tímto účelem vzniká tedy stezka, nazývaná železná cesta, německy Eisenstrasse. Vedla z Železné Rudy přes Špičácké sedlo a Brčálník zhruba v trase dnešní silnice na Nýrsko.
Období rozkvětu výroby železa při Úhlavě končí na sklonku 16. stol. Její příčinou byl pravděpodobně problematický přísun suroviny z železnorudské kotliny, kterou od roku 1579 ovládlo Bavorsko.
Kdy se v oblasti Železnorudska začala zpracovávat místní ruda, můžeme jen odhadovat. V roce 1581 se píše ve zprávě Jiřího z Gutštejna, že u Hamerského dvora, na staré haldě strusky rostou třísáhové stromy, z čehož lze usuzovat, že to mohly být až 300 let staré stromy. Pokud tomu budeme věřit můžeme počátek zpracování železa v této oblasti umístit někam do 13. století. Vznik a provoz těchto hutí lze dát do souvislosti s výstavbou královského města Klatovy. Další zprávy z oblasti Nýrska jsou z let 1422 a 1461, kdy se zde uvádějí dvě hutě (1461 při prodeji hradu Pajrek zmiňována huť a mlýn v Zadních Lhotách). V roce 1565 objíždí vizitační komise (na příkaz arcivévody Ferdinanda) Královský hvozd a v údolí Úhlavy u Nýrska zjišťuje stopy po výrobě železa. Pod hradem Pajrek stávaly od nepaměti dva hamry, jeden u Hamerského dvora, na druhý na protějším břehu Úhlavy si nikdo už nevzpomínal, o jeho přítomnosti však hovořily haldy strusky. V Železnorudské kotlině pak komise nachází místa se struskou po dvou zaniklých hutích. Zde strusku dál používal při tavení Konrád Geisler. Josef Blau řadil vznik zdejších hutí do 12. století a spojoval jej nejspíše mylně s hrabaty z Bogenu. Jejich vznik lze doložit až o století později a souvisí nejen opět s poptávkou rozvíjejících se měst po kvalitním železe, ale i s rozvojem zemědělské výroby. Dlouhodobé hraniční spory o železnorudskou kotlinu vedly k tomu, že tato oblast téměř na dvě století zpustla.
Železné hutě jsou zdokumentovány pod hradem Pajrek a u Zelené Lhoty (Grün). Tyto hutě založil jakýsi Adam a rudu do nich dovážel ze Železnorudska, tzn. necelých 20 km. Adam vyráběl tzv. cánové železo (cány = tenké pruty, der Zein = prut). Bylo to železo určené pro hřebíkáře a cvočkaře. Vyrábělo se i kvalitnější tyčové železo nebo i plech. Týdně se v obou Adamových hutích mohlo vyrobit přes 10 q těchto výrobků. Ty se prodávaly na Klatovsku, ale byla i snaha o prodej do Bavor. Hutě fungovaly od roku 1525 do konce 16. století. Železné hutě stály i u Hojsovy Stráže.
V roce 1654 se uvádí hamerník v Zelené Lhotě. Oživení výroby železa nastává až v druhé polovině 17. století. Po třicetileté válce byla postavena huť opět v Zelené Lhotě. Měla už dvě vysoké pece (v Čechách zaváděny od počátku 17. století) a zkujňovací hamry (železo se zbavovalo uhlíku). V roce 1681 byla již v plném provozu. Jen během tohoto roku jsou z této huti křtěny tři děti. Nedostatek kvalitní rudy zapříčinil okolo roku 1692 velké omezení činnosti, když v provozu zůstal jen jeden hamr. Železná huť v Zelené Lhotě se naposledy připomíná v květnu předcházejícího roku. Příčiny zániku můžeme hledat v poklesu konjuktury, ale i v tom, že ruda se musela dovážet až z oblasti Trhanova. V roce 1721 ještě pece stojí, zkujňovací hamr pracuje nejspíše ještě v roce 1724. Tehdy majitel bystřického panství uvažuje o koupi surového železa ze zdejšího hamru. V popisu bystřického panství z roku 1729 jsou uváděny v Zelené Lhotě dvě zanedbané vysoké pece s měchy bez zásob rudy. Pece stály nad vsí, jsou nazývány horní a dolní. Zachovány jsou i dva zkujňovací hamry, stoupy na rudu, kůlna na dřevěné uhlí a tzv. krénfajer, tj. výheň na přetavování strusky. Jsou uváděny i zásoby kujného železa, lopat, litinového kotle a stovky sáhů dřeva na dřevěné uhlí. Zásoby byly oceněny na 1605 zlatých. Poblíž hutě stál dům, kde doposud bydlel šichtmistr. Stálo zde i několik dalších domů pro dělníky. V roce 1758 se železná huť, hamr i šichtovní dům připomínají jako zříceniny.
O obnovu těžby a zpracování rudy požádal roku 1789 Franz Xaver Zirkl z Klatov bystřické panství, resp. hraběte Palma. Žádal o povolení stavby vysoké pece, dvou tyčových hamrů, jednoho cánového hamru a těžby železné rudy na Kostelním vrchu. Vysoká pec měla stát přímo ve vsi za hospodou, hamry u obecního lesa a cánový hamr na konci vsi. Dřevěné uhlí chtěl Zirkl získávat od svobodníků na bystřickém panství i na okolních panstvích. Panství slíbil, že bude odebírat panské pivo a platit desátek v penězích či železem. Slíbil prodávat železo za nejnižší cenu pro veřejné blaho. Uváděl i, že stavbou hutě pomůže i chudým místním zemědělcům. Dostatek dřeva si zajistil koupí pěti lesních tratí od Josefa a Františky Lenkových za 40 549 zlatých. Stavba mu byla povolena již sice roku 1794, ale huť byla uvedena do provozu až v roce 1796 a pojmenována po majiteli panství Palmsgrüner Eisenhammerwerk.
Severovýchodně od Prenetu, v údolí potoka Jelenka je od 16. století zmiňována osada Městiště. V 18. století se objevuje německý název Dorrstadt. Příslušníci rodiny Suchých, kteří zde žili od poloviny 17. století (vlastnili zde mlýn), tvrdí, že německé pojmenování je právě po jejich rodu (Dorrstadt = suché město; Dürre Stätte = suché místo; Dorrhütte je ale například označení pro pazdernu či sušárnu).
Kilometr jihovýchodně od osady leží roubený hamr z poloviny 19. století č. p. 5 s dílnou, provozovaný do roku 1975. Hamerník Ferdinand Denkscherz (byl Němec, jeho žena Češka z Jesení) vyráběl nákolky, sekery, motyky, radlice aj. nářadí, Byl to poslední z hamrů, kterých v okolí roku 1875 pracovalo přes dvacet. Dnes se hamr opravuje do původního stavu (jen hřídel není dřevěná, nýbrž železná). Vedle hamru byla později vybudována vojenská střelnice.