9 – Srní / Antýgl
Jestli vůbec sklárna na Dolním Antýglu, tzn. v místech dodnes dochované královácké usedlosti při řece Vydře, byla, mohla být zprovozněna někdy po roce 1523. Dochoval se nám pouhý zápis z tohoto roku, kdy řeku Modravu a les Otygl kupuje od jakéhosi Jandeleho, člověka Přecha Lčovického, „múdrý a opatrný Honza Fux sklenář na Svojši“, a to za 42 kop míšenských grošů. Ovšem konkrétní zmínka o sklárně nebo archeologické nálezy chybí.
V roce 1786 je ale městem Kašperské Hory vybudována sklárna se třemi pecemi na Horním Antýglu. Na pecích se vyrábělo duté sklo, na jedné páteříky. V nájmu ji má Anna Marie Eisnerová až do roku 1796. Poté její syn Ignác. Je zde zaměstnáno i sedm rytců skla. Páteříkovou huť má od roku 1790 pronajatou sklářský mistr Christian Gattermayer. Huť měl propachtovanou na dobu dvanácti let. V roce 1802 získává páteříkovou huť Gattermayerův zeť Josef Schmid. Později si ji opět pronajímá Ignác Eisner. Vyrábí zde páteříky a barevné kroužky a z nich následně růžence a náhrdelníky. Exportuje je zejména do Turecka a Itálie. Tam je hlavním odběratelem rodina Pollogini. Ta se snaží nejen odebírat sklo, ale i přemluvit skláře a jejich rodiny k odchodu do Itálie. To bylo samozřejmě nelegální a v roce 1807 je dokonce vydán příkaz k jeho zatčení. Bylo zatčeno i několik sklářů podezřelých z plánování odchodu do Itálie.
Kvůli nedostatku práce odešel do ciziny i tavič Georg Kollrus, přestože mu Eisner nabízel náhradní práci: navlékání páteříků, vybírání pánví, přenášení skla, rovnání a štípání dřeva nebo dobývání křemene, za což prý mohl dostat až 30 krejcarů denně. Sklárna v důsledku ekonomických změn způsobených napoleonskými válkami ukončila definitivně činnost v roce 1818.