5 – Prášily / Stará Hůrka
Počátky místní skelné hutě sahají do roku 1732, kdy na katastru Vysoké Lávky kupuje les a ostatní pozemky o rozloze přes 1000 ha od Eleonory z Mansfeldu sklář Jan Jiří Hafenbrädel. Za tyto pozemky zaplatí 2500 zlatých.
Okolní skláři protestují, ale Jan Jiří získává od kněžny svolení pro stavbu sklárny, mlýna a pily. Huť se nazývá Česká huť. Stála na levém břehu Jezerního potoka. Vyráběla tabulové sklo. V roce 1747 předal tuto huť za 4 tisíce zlatých svému synovi Ignáci. Ten huť přeložil na nové místo – dnešní Hůrku. Původní huti se začíná říkat stará huť a osadě při ní Stará Hůrka.
Huť i s osadou roku 1801 koupil Jiří Kryštof Abele, od jeho dědiců ji pak odkoupil Karl z Hohenzollern. Rodina Abelů si nechala v roce 1820 vybudovat rodinnou kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou. Osada nebyla malá, kromě kostela sv. Vavřince z roku 1789, kaple sv. Kříže a usedlostí zde fungoval také hostinec, dva mlýny, pošta a hotel. Součástí obce byl také panský dům – zámeček. Místo bylo od padesátých let součástí vojenského prostoru, ještě před tím, roku 1949, zde však režisér Vladimír Čech natočil film Divá Bára na motivy knihy Boženy Němcové. Z původní osady zde dnes můžeme vidět jen hřbitovní kapli a zbytky kostela.
Hůrka nebyla jedinou hutí v okolí. Kromě nedaleké osady Frauenthal (ta je další zastávkou této stezky) to byly také dvě hutě přímo v Prášilech, pojmenované Hořejší a Dolejší. Ty jsou o něco mladší než Stará Hůrka, jejich rozvoj začal po roce 1749, kdy Jindřich z Mansfeldu, syn výše zmíněné Eleonory z Mansfeldu, prodává za 23 000 zlatých prášilské panství Vavřinci Gattermeyerovi, skelmistrovi původně z Nového Města pražského. Ten zde vybudoval dvě sklářské hutě, Hořejší a Dolejší. Roku 1754 se rozhodl je přebudovat tak, aby zde mohl vyrábět zrcadla. K získání potřebných financí využil návštěvy císařovny Marie Terezie v Čechách, kterou při audienci požádal o půjčení 10 000 zl., které chtěl kromě přebudování využít také na postavení nových brusíren a leštíren. Na záruku hraběte Josefa Kinského půjčku skutečně získal, Hořejší huť s pomocí těchto peněz přebudoval a postavil u ní novou brusírnu. Stejně jako huť ve Frauenthalu vyráběla tzv. židovská zrcátka, kromě nich pak také běžná zrcadlová skla. Část produkce coby věřitel odebíral hrabě Kinský pro své továrny v severočeském Sloupu.
Dolejší huť pronajal Gattermeyer Josefu Ignáci Eisnerovi a v roce 1752 se pustil do stavby třetí huti, Neubrunnu. Tu také do roku 1763 spravoval sám. V roce 1757 vznikla v Prášilech ještě další huť, Grünbergerhütte, a to na pozemcích, které Gattermeyer věnoval Vavřinci Schedelbaurovi, manželovi své dcery Marie Alžběty. Kromě hutí samozřejmě došlo k rozvoji osad. Tento rychlý rozvoj byl však velmi finančně náročný a pravděpodobně kvůli tomu byly celé Prášily roku 1763 dány do dražby. V té je jako věřitel získal hrabě Kinský. Ten navíc zaplatil Schedelbaurovi výlohy za stavbu huti a zároveň mu ji zpětně pronajal. Schedelbauer se ale opět zadlužil a roku 1771 byl tak nucen huť vyhasit. Aby se vyhnul vojenské exekuci, napsal žádost k císařskému dvoru o její odpuštění – argumentoval jak svou dlouhodobou činností ve sklářském průmyslu a podílu na vynalezení několika barev, tak velikostí své rodiny (s manželkou měl celkem devět dětí) a tím, že by se tak všichni ocitli na mizině. Hrabě Kinský mu pak roku 1778 byl nucen dluhy odpustit. Schedelbauer navíc odmítl (hrozil dokonce odchodem do zahraničí), jako bývalý mistr, nabízené místo tovaryše, které mu nabízel krajský úřad poté, co odmítal huť opustit. Úřad mu vyhovující místo nakonec našel. Po jeho odchodu se i v Grünbergerhütte začala vyrábět zrcadla.
Huť následně vyhořela. Její obnovy se ujal Augustin Müller, kašperskohorský huťmistr. Roku 1782 zde, po souhlasu od hraběte Filipa Kinského, postavil na témže místě huť, která se však na rozdíl od předchozího období zaměřovala na výrobu dutého skla a páteříků. Podmínkou hraběte bylo, aby oba dva provozy fungovaly v jedné budově. Nájem byl Müllerovi poskytnut na dobu devíti let a poté o dalších devět let, tedy do roku 1801, prodloužen. V roce 1798 však celý prášilský velkostatek s úmyslem těžit zde dřevo koupil kníže Josef Schwarzenberg. Další rok od Michala Müllera, Augustinova syna, odkoupil hutní právo a v huti i přilehlém okolí ubytoval 28 dřevařských rodin. Dnes již přesné místo grünbergerské huti není patrné. Huť Neubrunn od svého založení roku 1752 nájemce několikrát změnila a po dvacetiletém provozu byla vyhašena. Ani tato huť dnes již nestojí.
Co se týče nejstarších prášilských hutí – Dolejší huť byla vyhašena kolem roku 1763, pravděpodobně pro nedostatečný zájem o výrobky ze strany italských odběratelů. Josef Kinský ji pak přebudoval na zrcadlovou huť a pronajal ji, stejně jako Hořejší huť, Ferdinandu Abelemu. Mimo to se zavázal přistavět obydlí pro sklářského mistra a tovaryše. Abele kromě ročního nájemného 1000 zl. slíbil vyhovět požadavkům brusíren hraběte Kinského v severočeském Sloupu a dodávat zrcadla výhradně jim. Abele však dohodnutých podmínek nedostál – začal obchodovat s norimberskými kupci, a to i přes výnos z roku 1763, kterým hrabě Kinský zakázal obchod s norimberskými zrcadly. Hrabě to zjistil a v květnu 1770 napsal dopis řediteli svého panství v Prášilech, ve kterém žádal o nápravu. Následujícího roku přestaly hutě fungovat a hrabě byl nucen postarat se o skláře, kteří ještě neodešli. Objednal proto 25 měr žita z Českých Budějovic a doufal, že zde skláři zůstanou, dokud nedojde k obnovení provozu. Roku 1772 po vypršení nájemní smlouvy uzavřena nová, s několika dodatky včetně ceníku, za který měl Abele zrcadla dodávat.
Prášilské hutě začaly vzkvétat, odbyt výrobků byl velký, huť dokonce měla problémy vůbec uspokojit poptávku. Hrabě Kinský navíc v Prášilech založil v roce 1777 velkou továrnu – brusírnu. To mělo za výsledek také rozvoj obce – vzhledem ke stále zvyšujícímu se počtu zaměstnanců zde v letech 1777 a 1778 vzniklo několik nových budov, od obytných domů až po stoupy, flusárny či chlévy. Pomalu se ale začaly objevovat problémy související především s nově příchozími z druhého podniku hraběte Kinského ve Sloupu. Těm se nedařilo integrovat se do nového, pro obyvatele severních Čech jistě nezvyklého, prostředí, vznikalo mnoho sporů, nedorozumění, vzájemného osočování… To znamenalo pro výrobu mnohé komplikace a spolu se značným finančním schodkem zapříčiněným investicemi do modernizace a výstavby vyústilo v zavření prášilské brusírny v roce 1780. Dělníci ze Sloupu se vrátili zpět do severních Čech. Obě prášilské hutě, spravované Abelem, v činnosti stále pokračovaly, avšak i tyto podniky byly už za svým zenitem. Roku 1781 brusírny ve Sloupu odmítly nadále odebírat židovská zrcátka, protože zájem o ně upadl. I tak ale Abele nájem dvakrát prodloužil, v letech 1782 a 1787, kdy byl nájem zvýšen na 1 200 zl. ročně.
V roce 1794 došlo mezi Abelem a majiteli panství k roztržce, pravděpodobně kvůli nedostatku palivového dřeva pro Hořejší huť. Obě hutě pak místo Abeleho dostává do podnájmu Jan Baptista Schmaus z Františkovy hutě. Oproti nájmu, který platil Abele, byla částka poloviční. To bylo dáno již zmíněným nedostatkem dřeva (to vystačilo na provoz pouze jedné huti) a špatným technickým stavem Dolejší huti. Schmaus podnikal na více hutích a součástí smlouvy proto bylo, že v případě nedostačující produkce prášilských hutí bude do továrny ve Sloupu dodávat sklo z jiných svých hutí. Roku 1797 huť přebírá jeho syn Jan, který se rozhodl znovu zprovoznit Dolejší huť. Když následujícího roku prodával hrabě Kinský prášilské panství knížeti Josefu ze Schwarzenbergu, bylo pokračování činnosti obou prášilských hutí zabezpečeno v rámci kupní smlouvy. Stejně tak byla vymíněna povinnost budoucích nájemců i nadále dodávat výrobky do Sloupu. I po změně majitelů zůstal nájemcem hutí nadále Jan Schmaus. Během drastického zvýšení cen způsobeného francouzskými válkami se však, stejně jako o několik let dříve Abele, rozhodl, že výhodnější, než posílat celou svou produkci do Sloupu bude její část tajně prodávat norimberským obchodníkům.