7 – Antýgl
Antýgl byl v minulosti králováckým dvorcem. Králováci bylo označení převážně německy mluvících obyvatel takzvaného Královského hvozdu, samostatného pohraničního území sahajícího od osady Svatá Kateřina na západě až po Stachy. Jako správní území existoval až do roku 1848 a jeho zánik souvisel se zrušením roboty a poddanství. Pro právní postavení Králováků totiž byl podstatný fakt, že byli přímými poddanými českého krále (odtud také odvozují svůj název).
První zmínka o Královácích pochází z roku 1314, kdy jim Eliška Přemyslovna, manželka českého krále Jana Lucemburského a matka budoucího krále Karla IV., přiznala první výsady – právo vlastní samosprávy. Dále požívali práv lovu, rybaření, vaření piva, pálení kořalky, řemeslné výroby, nákupů a směňování pozemků… Tato práva však byla dána pouze ústně, písemně byla kodifikována až roku 1617 a následně potvrzována každým dalším nastupujícím českým panovníkem. Postavení královských svobodných sedláků (Künische Freibauern) se jim podařilo si udržet i po třicetileté válce, a to až do roku 1848, kdy bylo zrušeno poddanství a stali se tak, stejně jako všichni ostatní, svobodnými občany habsburské monarchie.
Sklářství patřilo mezi tradiční zaměstnání Králováků, dokonce by se dalo říct, že z nich bylo tím nejpříznačnějším. Kořeny sklářství v Královském hvozdu sahají až do počátku patnáctého století, kdy sem přicházejí první skláři v Bavorska, první sklárny proto vznikly blízko hranic. Antýgl byl potom první z hutí na této královácké rychtě – zvané Stodůlecká. Původ názvu Antýgl (v některých pramenech Otygl – toto jméno nesla také hora nad místem, dnes známá jako Sokol) není zcela jasný. Odvozuje se od německého ein Tiegel (v místním nářečí ó Tygl nebo an Tygl; česky jedna pánev), pracuje se s hypotézami, že místní huť byla malá a měla pouze jednu pánev, což na výrobu páteříků, které zde byly produkovány, stačilo. Podle jiných je jako pánev označována prohlubeň v podobě kráteru, která se nachází na vrcholu hory Sokol.
Já Jandele, člověk pana Přecha Lčovického, známo činiem listem tiemto všem vuobec, kdež čten nebo čtúc slyšán bude, že s dobrým rozmyslem svým i přátel radú prodal sem a mocí listu tohoto prodávám řeku, která slove Modrava, a k tomu les Otygl, svú vlastní, kteráž přileží nynie na tento čas s poplatky k zámku Ryzmberku, tak se vší zvolí vcele a úplně, jako sem sám držel od předkuov svých a držiteluov svých pravých mnoho let svobodně bez všelikterakého nároku držel a měl, nic ovšem nevymieňuje, sobě ani svým dědicóm a budúcím nepozuostavuje, múdrému a opatrnému Honzovi Fuxoci sklenáři na Svojši a jeho dědicóm i budúcím i tomu každému, ktož by tento list měl s jeho dobrú volí a svobodnú, za čtyřidceti kop a za dvě kopě na míšenský groš počítajíc, penězi dobrými střiebrnými mně v celosti zaplacených, tak aby svrchupsaný soukup Honz Fux dědicové i budúcí jeho tu řeku i les svrchupsanú věčně drželi a mocně požívali k svému užitku přivedli, jak se jim nejlíp zdáti a líbiti bude bez mé i budúcích mých překážky a s platem tiem, kterak sú předkové moji od starodávna dávali od lesu puol kopy pět grošuov na svatého Jakuba a vod řeky deset grošuov platu na svatého Havla, tak kterak sem sám toho mocně užíval a držel se vším právem dědičným a svobodným s mezemi, mezníky. A já svrchupsaný Jandele mám mám a slibuji mu věrú křestianskú téhož soukupa a budúcí jeho dědice před každým zastati, jestliže by jim chtěl kto na to sáhnúti. Tomu na potvrzenie a pro lepší jistotu toho prosil sem urozených vladyk pana Přecha z Čestic a na Lčovicích, urozeného vladyky Jana Václava Přecla z Čestic a na Doubracici a my na prosbu Jandelovu pečeti své vlastní přivěsili sme k tomu listu, však sobě a pečetem svým bez škody. Jenž jest psán léta od narozenie syna božieho tisícího pětistého třimezcietmého v pátek před svatým Bartolomějem. (cit. dle Kudrlička a Záloha, 1987)
Samotný statek začal v roce 1961 opravovat sušický Svazarm a dnes funguje jako autokemp.