11 – Kvilda / dílna podmaleb
Obrázky svatých vyrobené technikou podmalby na skle bylo možné najít na stěně snad každého (nejen) šumavského lidového stavení. Právě Šumava a Krkonoše patřily k regionům českých zemí, kde bylo toto umění nejrozšířenější, a to již od druhé poloviny 16. století. Nejstarší česká zmínka o skláři a malíři na sklo, jistém Václavovi z Klatov, pochází již z roku 1390. Technika malby na sklo je však samozřejmě mnohem starší, její kořeny sahají až do antiky a v průběhu středověku byla zdokonalována především v benátských sklárnách.
K rozvoji podmaleb na Šumavě přispělo několik faktorů – zaprvé snadná dostupnost levného tabulového skla, které se vyrábělo přímo v šumavských sklárnách; zadruhé podmínky života v horách, kde tuhé zimy vedly k tomu, že Šumavané byli nuceni trávit značnou část roku uvnitř a podmalba proto byla pro lidové tvůrce ideálním způsobem přivýdělku; třetím důvodem byl fakt, že tato metoda zdobení skla je technicky nenáročná – barva zasychá na vzduchu a sklo ji chrání před znečištěním vnějšími vlivy, není proto nutné ji nijak dále ošetřovat. Šablony, podle nichž se kontury podmaleb kreslily, navíc tvůrce mohl nakreslit buď sám, nebo byly dílem profesionálních malířů, proto stačilo pro výrobu podmalby být alespoň trochu zručný a umělecké nadání nebylo vždy potřeba. V rodinách malířů, kteří pracovali při sklářských hutích, se toto povolání obvykle dědilo, děti se tvorbě podmaleb učily už od útlého věku.
Podmalby bylo možné tvořit i na lehce kazových skleněných tabulích. K malbě se používaly olejové i temperové barvy. Tabule se nejprve omyla mýdlovou vodou nebo terpentýnem, aby se zbavila povrchových nečistot či mastnoty, která by zabraňovala přilnutí barvy na sklo. Po oschnutí se tabule podložila šablonou. Malíř pak nejprve ze šablony tenkým štětečkem na sklo překreslil kontury budoucího díla. Tyto speciální štětečky se většinou vyráběly z veverčí nebo kuní srsti. Postup při tvorbě podmalby je opačný než při tvorbě běžné malby – postupuje se od předního plánu k zadnímu, od detailů k větším barevným plochám. To proto, že malíř přímo na sklo maluje nejprve to, co bude „nahoře“. Po konturách proto přicházejí na řadu detaily jako stíny, ruměnce, oči, nehty, detaily a stíny drapérií, vzory na textiliích… Jako poslední se malovaly větší barevné plochy a pozadí.
Co se týče distribuce svatých obrázků, byla jejich značná část exportována do zahraničí, především pak do ostatních zemí habsburského mocnářství či do Německa, část se prodávala na výročních trzích či poutích a zbytek prodávali podomní obchodníci, takzvaní hauzírníci či krosnaři (dle zavazadla, ve kterém obrázky transportovali).
Nejčastějším motivem podmaleb byli samozřejmě svatí, zvláště oblíbené byly obrazy Panny Marie (ať už jako madony nebo jako piety), Ježíše, Poslední večeře Páně, Ducha Svatého, sv. Václava a místních patronů či patronů členů rodiny. Obraz svatého byl tehdy pro lidové vrstvy důležitější, než bychom si dnes představili – byl symbolickým prostředníkem mezi pozemskou a nebeskou sférou, mezi modlícím se člověkem a svatým, který za něj měl orodovat. Svaté obrázky se věšely vždy na významné místo v místnosti – buď do čela jídelního stolu, nebo do tzv. svatého koutu – koutu světnice obvykle naproti peci. Lidé žijící v domě se zde modlili, ať už jednotlivě nebo společně, při běžných i svátečních příležitostech, v případě vážného onemocnění v rodině zde kněz prováděl modlitby za umírající nebo se připravoval na poslední pomazání.
Ale zpět k samotné Kvildě. Tradice tvorby podmaleb zde prokazatelně sahá do konce 18. století, kdy se zde usadili malíři Johann Kašpar z Kreuzbergu a bratři Johann a Bernard Peterhanselové z Raimundsreutu (podmalby vzniklé v této době na Kvildě proto nesou znaky raimundsreutského stylu, jako je zářivá barevnost, časté používání zlaté barvy nebo černé obrysy tělových partií). Nejstarším dochovaným dokladem o malbě na sklo je hlášení bankovní administrace Českému guberniu ze dne 7. 9. 1798 o celním úřadu na Kvildě, kde se proclívaly svaté obrázky mířící do Rakouska. Ze závěrů šetření klatovského inspektorátu skutečně vyplývá, že malby vznikají přímo na Kvildě na levném kazovém tabulovém skle již deset let, tedy asi od roku 1788, pod rukama tří výše zmíněných cizinců. Těm se v průběhu daného období podařilo vyvézt do zahraničí podmalby celkem za 9996 zlatých 31 korun, z čehož však bylo do státní pokladny odvedeno pouze vývozní clo, žádné daně ze živnostenské činnosti. Případ byl proto přeposlán k přezkoumání výše postavenému úřadu prácheňského kraje, kde byli malíři vyslechnuti. Úřad jim nakonec provozování živnosti povolil (zajišťovala totiž odběr jinak neprodejného kazového tabulového skla místních sklářů) za podmínky, že si změní trvalé bydliště do Čech a budou státu odvádět příslušnou daň. Všichni tři se proto trvale přesídlili na Kvildu. V soupisech kvildských obyvatel z let 1799, 1800 ani 1801 však nikdo z nich není jmenován a je tedy možné se domnívat, že živnosti brzo zanechali, možná se vrátili zpět do rodného Bavorska.
Počátek další etapy kvildských podmaleb spadá do první čtvrtiny 19. století a je spjat s osobou Michaela Verderbera. Tento rodák z Kraňska (dnes část Slovinska) se v roce 1792 oženil s Dorothou Schusterovou z Kvildy a mezi lety 1799 a 1803 zde působil jako dozorce Lesní správy panství Velkozdíkovského. O jejich životě po odchodu z Kvildy mnoho nevíme, znovu se s touto rodinou setkáváme až v dokumentech z roku 1818, kdy bydleli na Pláních a jak Michael, tak jeho pětadvacetiletý syn Johann se v místní sklárně naučili základy tvorby podmaleb. Další rok již bydlí opět přímo na Kvildě v domě čp. 9, který dostala věnem novomanželka Johanna, Johanna Schusterová, které se v témže roce narodil syn František. Do tohoto roku tedy spadá založení dílny podmaleb, kterou oba dva Verderberové společně provozovali do roku 1829, kdy přešla pouze na Johanna. Za něj firma skutečně prosperovala – díky vynikajícímu řízení, organizaci a dělbě práce byla dílna schopna v době svého největšího obratu vyrobit ročně 30 až 40 tisíc podmaleb. Celkem zde pracovalo 10 až 15 zaměstnanců, včetně například míchačů barev či rámařů. Obrázky se vyvážely do celé habsburské monarchie, prodávaly na jarmarcích, trzích a poutích v Čechách či se distribuovaly za pomoci podomních obchodníků. „Gefilder Bildmaler“ – „kvildský malíř obrázků“ – se stal skutečným pojmem a zárukou kvality. Kapacity původní dílny postupně přestaly postačovat rozsahu výroby a Johann proto roku 1842 koupil kvildský dům č. 14, původně selskou usedlost, kde v horním patře provozoval dílnu a v dolním vyhlášený hostinec. Rok na to, teda v roce 1843, umírá ve věku 75 let Michael Verderber. Podobně na tehdejší dobu úctyhodného věku se dožil i jeho syn, který zemřel ve svých 78 letech roku 1870.
V rodinné tradici pokračoval posléze také prvorozený syn Johanna Verderbera František. Po otci kromě nemovitosti dědí také značné peněžité jmění. V podnikání se mu dařilo, neohrozily ho ani levnější a mezi lidem stále populárnější barvotisky. Za zmínku stojí také dlouhodobý spolupracovník Verderberových, kreslič kontur Johann Praschl. Náhlou a osudovou ránu pro úspěšný kvildský podnik znamenal požár, kvůli němuž celá Verderberova dílna lehla 11. května 1881 popelem. Patrně se nejednalo o náhodu, ale o požár založený vagabundem. František Verderber se pokusil výrobu znovu vzkřísit, ale neuspěl – chybělo jak technické vybavení, tak předlohy. Navíc se výstavbou nového domu zadlužil. Jeho majetek byl proto nabídnut k dražbě. V té ho za 5170 zlatých koupil Gabriel Schuster, zeť výše zmíněného Johanna Praschla. Výrobu ale rovněž neobnovil, pouze v přízemí usedlosti (která stála až do roku 1997, kdy byla zbourána a nahrazena budovou informačního střediska a lesní správy Národního parku Šumava) pokračoval v provozování hostince. Jeho tchán Praschl se ještě příležitostně malbě na sklo věnoval, ale již ne v kvildském stylu.