15 – Borová Lada / obec
Obec vznikla roku 1750 na soutoku Černého potoka, Vydřího potoka a Malé Vltavy stejně jako většina okolních osad, tedy jako osada dřevařská. Z podnětu majitele vimperského panství Josefa Adama ze Schwarzenbergu ke vzniku tzv. dominikálních obcí v čistém lese. První usedlíci, většinou dřevorubci, pocházeli ze sousedních obcí panství vimperského a ze zrušených sklářských hutí. V roce 1780 byly v Borových Ladech již tři rodiny těchto nových kolonistů. O 75 let později už tady stojí 26 převážně dřevěných chalup, ve kterých žije 230 obyvatel. Umístění osady na soutoku tří horských potoků rozhodlo o výstavbě pil, mlýna i malého hamru. V obci tak pracovala Stögbauerova pila, mlýn i kovárna a Winterův mlýn. O kousek výše stála Eibnerova pila s hamrem a kovárnou. Mezi Svinnou Ladou a Borovými Ladami stála Knížecí pila. Důležité bylo i splavnění Vltavského potoka založením umělé nádrže Tokaniště a vytvořením prahů v řečišti. Poté mohlo být splavováno krátké dřevo z lesů z oblasti Knížecích Plání.
Za první republiky se oficiálně používal jen původní, tedy německý, název Ferchenhaid. V důsledku nesprávného přeložení se po válce začal užívat název Bříza. Teprve od roku 1948 nese obec název Borová Lada. Z původní architektury šumavských chalup se skládanými lomenicemi toho v Borových Ladách moc nezbylo.
Kníže Adam František ze Schwarzenbergu vykázal na jaře roku 1724 240 strychů pozemků u tzv. Boubského vřesoviště (Busker Heide) Janu Michalu Müllerovi, aby zde postavil novou sklárnu. V listině bylo zároveň potvrzeno, že Müller a jeho rodina jsou svobodnými osobami. Podruzi a chalupníci byli sice poddanými, ale z roboty se mohli vyplatit. Sklárna se začala nazývat Nová Boubská (Neu Busk). Byla vlastně třetí polohou Helmbašské huti a stavitel sklárny nebyl nikdo jiný než vnuk jednoho z nejslavnějších šumavských sklářů Michala Müllera. Ve sklárně se vyráběly číše, misky a poháry z křídového i obyčejného skla, ale i okenní terče a tabule. K výrobě sklářského písku sloužily stoupy poháněné Vltavským potokem. Křemen mohl těžit zdarma. Dřevo k otopu i výrobě potaše mohl provozovatel sklárny brát zdarma ze zdejších lesů, ovšem jen polomové. Toho bylo naštěstí po velkém polomu v roce 1725 dostatek, a tak měl Müller již roku 1734 huť zaplacenou. Za užívání polí a pastvin platil Müller daň 15 zlatých, za užívání lesů 35 zlatých ročně. Při huti vyrostlo postupně na 11 sklářských domků. Michal Müller ml. Již nedosahoval takových úspěchů jako jeho dědeček, navíc propadl alkoholu a umírá ve svých 31 letech. Mladé vdově Anně Marii zanechává dluh přes 7 tisíc zlatých. Ta provozuje sklárnu nějaký čas sama, snižuje dluhy na 4 tisíce zlatých, přesto se zdá řízení sklárny nad její síly. Aby zabezpečila své malé děti provdává se za Jana Antonína Eylera. Ovšem ani Eylerovi se nedaří a v roce 1769 se vzdává huti ve prospěch svého syna z prvního manželství Jana. Ale o rok později jde sklárna, ve které se stále vyrábí sklo, do dražby. Uvádí se, že dvě obytné budovy pro podruhy se stájemi a stodůlkou jsou ve špatném stavu. Po další dražbě v roce 1771 je sklárna definitivně zrušena.