16 – Bučina

Ještě před vznikem osady procházela místem kašperskohorská větev Zlaté stezky.

Osada je ale o hodně mladší a s provozem na stezce nesouvisí. Byla založena ve 2. polovině 18. století. Německý název Bučiny (= Buchwald) vznikl z německého Die Buche = buk a Der Wald = les. Symbol buku měla Bučina později i ve znaku správy obce. Osada byla založena nejen na rozhraní panství Velký Zdíkov a panství Schwarzenberského, ale i na rozhraní dvou úmoří, úmoří Severního moře a úmoří Černého moře. Prvních osadníci měli právo na pastvu skotu na lesních mýtinách a pasekách, které ovšem museli nejdříve vyklučit. Tak zde vznikaly první louky a pastviny a skromná políčka. Dodnes je patrno velké množství kamenů vyskládaných do vysokých snosů, které ohraničují tyto původní louky a políčka. Až v roce 1861 dostali obyvatelé několik stovek hektarů lesa do soukromého držení. Osadníci byli vesměs dřevaři.

Po obchodní cestě, Zlaté stezce, se z Čech vyváželo sklo do ciziny. Nejběžnějším obchodním artiklem poloviny 15. století jsou šumavské páteříky. První takovou obchodní zastávkou býval Norimberk. Z Norimberka se pak vyvážejí např. do Španělska. Dalšími zákazníky byli třeba i obchodníci s otroky, kteří za korálky kupovali v Africe své černé zboží, které pak odváželi do amerických kolonii.

Na počátku 17. století se páteříky vyráběly v celé řadě barev. Z hutí byly odváženy obvykle v sudech. Do každého sudu se vešlo sto až dvě stě tisíc páteříků. Na jeden formanský vůz se naložilo 4 až 5 sudů. Ve středověku nebyla cestní síť dostatečně rozvinuta. Aby skláři neměli potíže s dopravou svých hotových výrobků stavěli sklárny poblíž obchodních stezek.

V okolí Zlaté stezky ležely sklárny vimperského panství a rovněž sklárny poblíž Kašperských Hor. To byly hutě na Vogelsangu a Svojších. Sklo z této oblasti prodával kašperskohorský obchodník Georg Rauscher. Vůz naplněný páteříky z okolních skláren mohl projet Bučinou asi tak jedenkrát týdně. Nazpátek povoz přivážel koření, látky, brousky, proso nebo víno.

Rozsáhlé obchody ze sklem napříč celou Evropou, Tureckem a Indií uskutečňoval i syn Michala Müllera Jan.

Cestu takového jednoho takového obchodníka se sklem popsal stašský obecní písař František Woldřich:
Dopravu obstarával „velkoforman“ Josef Woldřich, zvaný Červený, který měl dva páry koní. Sklo vozil jak za Eisnera, tak i za Josefa Schmida. Jezdil s hotovými výrobky přes České Budějovice, Linec, Vídeň a Pešť až na Balkán. Vybíral i peníze za dovážené zboží a měl proto sebou ozbrojeného čeledína. Nazpátek vozil jiné zboží pro kupce z měst, kudy projížděl. Jedna taková cesta trvala i půl roku.

Přes Bučinu putovaly do Čech i první podmalby na skle. To se změnilo v roce 1785, kdy vyšel celní dekret pražského gubernia, podle něhož podléhal dovoz obrázků clu. Proto se ekonomických důvodů přestěhovaly někteří výrobci těchto obrázků do Čech
Zejména to platí o rodině Verderberů z bavorského Raimundsreutu. Ta se proto usadila na Kvildě a provozovala svou živnost zde.

Mapa