2 – Pozůstatky Zlaté cesty u Horního Antýglu
Průběh Zlaté cesty u Horního Antýglu
Pod Horskou Kvildou vcházela Zlatá cesta do volné krajiny, přešla Hamerský potok a začala stoupat na protilehlou svažitou náhorní pláň. Vedla tu zřejmě koridorem dnešní cesty, asfaltové silničky pro cyklisty a v zimě pro běžkaře, až k usedlosti Horní Antýgl. Nad ní se na nedávno vymýcené pasece objevuje výrazná úvozová cesta a za ní náznaky dalších.
Dále více či méně viditelné pozůstatky Zlaté cesty v podobě hlubších či mělčích úvozů směrem k Filipově Huti v podstatě kopíruje dnešní zelená turistická značka.
Pod Horskou Kvildou vcházela Zlatá cesta do volné krajiny, přešla Hamerský potok a začala stoupat na protilehlou svažitou náhorní pláň. Vedla tu zřejmě koridorem dnešní cesty, asfaltové silničky pro cyklisty a v zimě pro běžkaře, až k usedlosti Horní Antýgl. Nad ní se na nedávno vymýcené pasece objevuje výrazná úvozová cesta a za ní náznaky dalších.
Dále více či méně viditelné pozůstatky Zlaté cesty v podobě hlubších či mělčích úvozů směrem k Filipově Huti v podstatě kopíruje dnešní zelená turistická značka.
Pozůstatky Zlaté cesty u Horního Antýglu
Pozůstatky Zlaté cesty byly v rozlehlých lesích pod Luzným patrné po obou stranách česko-bavorské hranice ještě v 19. století. Schwarzenberský lesní geometr A. Brzorád v létě roku 1882 českou část Zlaté cesty mezi zemskou hranicí a Horskou Kvildou prošel a zachytil na mapách a své poznatky brzy potom publikoval. A. Brzorád vystihl již ve své době základní a charakteristický rys středověkých cest v obtížném horském terénu – tím byla především snaha vyhnout se mokřinatým, vlhkým místům i za cenu obtížných strmých stoupání.
Pozůstatky Zlaté cesty u Horního Antýglu
Okolí, příroda, osobnosti, události
Díky specifickým přírodním podmínkách se na Šumavě vyskytují druhy, které byly z níže položených poloh postupnými změnami ekosystémů vytlačeny. Jedná se především o vzácné glaciální relikty. Ty jsou zbytkem tundry postupující do střední Evropy v období doby ledové s od severu sem pronikajícím pevninským ledovcem. Na Šumavě jsou těmito zbytky především nemnohé druhy vrchovištní květeny a některé druhy rostoucí v ledovcových karech. K takovým druhům patří např. pro Šumavu velmi typický hořec panonský (Gentiana pannonica), oměj šalamounek (Aconitum plicatum), hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), zvonečník černý (Phyteuma nigrum), plavuník alpinský (Diphasiastrum alpinum), bříza trpasličí (Betula nana), dřípatka horská (Soldanella montana) a jiné. K dalším významným druhům Šumavypatří vodní rostliny – šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris) v Černém jezeře a šídlatka ostnovýtrusná (Isoëtes echinospora) v
Plešném jezeře. Tyto druhy se na Šumavě vyskytují jako na jediných lokalitách v České republice.
Bříza trpasličí – zakrslá „Betula nana“
Po zániku Zlaté stezky a Zlaté cesty
Na místě zvaném Horní Antýgl bývala sklářská huť. Jedná se o naši nejvýše položenou sklářskou huť, podle níž se tomuto místu říká Antýgl (Ein Tiegel – huť s jednou tavící pánví). Bývalá hájovna, která zde stojí, je chráněným horským domem s typickou šumavskou zvoničkou na střeše.
Na místě zvaném Horní Antýgl bývala sklářská huť. Jedná se o naši nejvýše položenou sklářskou huť, podle níž se tomuto místu říká Antýgl (Ein Tiegel – huť s jednou tavící pánví). Bývalá hájovna, která zde stojí, je chráněným horským domem s typickou šumavskou zvoničkou na střeše.