1 – Železná opona
Události poslední únorové dekády v Praze přinutily mnoho odpůrců nových pořádků k přemýšlení o své další existenci. Představitelé prvorepublikové politické reprezentace se rozhodovali buď pro odboj doma, nebo pro emigraci. Železná Ruda byla v tomto případě ideální branou do západní Evropy. Městečko patřilo k oblíbeným turistickým a lyžařským destinacím a vedla sem železniční trať z Plzně, jejíž konečná stanice Železná Ruda – Alžbětín leží přímo na státní hranici. Jedním z prvních, kdo tudy po 25. únoru 1948 prchal do exilu, byl generální sekretář Československé strany národně socialistické, poslanec Ústavodárného Národního shromáždění, profesor Karlovy univerzity a hlavně legenda nekomunistického odboje z období 2. světové války Vladimír Krajina. Hned 26. února 1948 jej v Praze akční výbor vyloučil z vedení univerzity a následně byl zatčen. Po osobním zásahu prezidenta Edvarda Beneše, u něhož intervenovala Marie Krajinová (rozená Závodská), manželka zadrženého, se ještě večer téhož dne dostal opět na svobodu. Dobře si však uvědomoval, že nastupující režim bude proti němu postupovat velice represivně. Proto se okamžitě rozhodl pro emigraci na západ. Využil stranického aparátu národních socialistů a s pomocí spojek a svých sester Bohunky a Vlasty se posledního únorového dne roku 1948 vydal na Železnou Rudu ¬ oficiálně za lyžařskými radovánkami. Dne 29. února s pomocí převaděčů unikl údajně na lyžích do Bavorské Železné Rudy. Přes Rakousko do Bavorska za ním, opět za pomoci členů národní socialistické strany, v srpnu 1948 přišla i manželka Marie s dětmi Milenou a Vladimírem (narodil se 18. prosince 1947) a jeho tchýní Marií Závodskou a všichni společně následně emigrovali do Kanady. V září 1948 Vladimíra Krajinu za ilegální přechod hranic, údajnou kolaboraci a zpravodajskou činnost pro nepřátele ČSR nový režim odsoudil v nepřítomnosti k 25 letům žaláře.
O několik dnů později zažila Železná Ruda další dramatický útěk předválečného československého vrcholného politika. Jednalo se o JUDr. Ferdinanda Veverku, předválečného vyslance ČSR na Kubě, v Rakousku, Rumunsku, USA a Švýcarsku, stálého delegáta ČSR u Společnosti národů. Ihned po skončení 2. světové války byl obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a zatčen. Na základě prezidentského dekretu č. 12/1945 mu byl zkonfiskován majetek v Dolní Lukavici a na počátku listopadu 1946 byl odsouzen k pozbytí některých občanských práv (například aktivních i pasivních voleb do veřejných zastupitelstev či svolávání veřejných shromáždění a účasti na nich), ovšem národní správa dolnolukavického majetku byla zrušena, jelikož tamní iniciátor zatčení a obvinění JUDr. Ferdinanda Veverky z kolaborace Josef Parlesák se nakonec sám ukázal jako aktivní spolupracovník a konfident klatovského gestapa. Za zkušeného diplomata se postavil například i generál Heliodor Píka, a tak kromě dočasného pozbytí zmíněných občanských práv dostal Ferdinand Veverka „pouze“ důtku od Ministerstva zahraničních věcí ČSR za své chování v březnu 1939 v Rumunusku (tehdy po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava jako jeden z mála našich vyslanců v konzulátech po celém světě předal v Bukurešti klíče a všechny dokumenty úřadu Němcům a vrátil se do vlasti). Po událostech 25. února 1948 bylo tomuto moudrému právníkovi jasné, že perzekuce na sebe nenechá dlouho čekat. Hned 5. března 1948 se proto s manželkou Kornelií, synem Ferdinandem a jeho snoubenkou Jitkou Růžičkovou vypravil do Železné Rudy, kde se ubytoval v hotelu Václava Řády. Ve stejný den ovšem nově nastoupivší režim vydal zákaz provozování zimních sportů a pobytů v rekreačních střediscích v příhraničním pásmu. Jasně se jednalo o snahu zabránit odpůrcům komunistických pořádků v emigraci. O tomto nařízení se Ferdinand Veverka dozvěděl od majitele hotelu, který po něm požadoval předložení povolení k pobytu ve městě. Bývalý diplomat Václava Řádu ujistil, že se vše vyjasní a domluví na místní stanici SNB. Tam vyslal svojí potenciální snachu Jitku Růžičkovou, aby zjistila bližší informace. Službu konající štábní strážmistr Jirásek však trval na odjezdu z města. Jitka Růžičková se jej snažila přesvědčit, že zde chtějí zůstat pro zlepšení zdravotního stavu Kornélie Veverkové, která se pohybovala o berlích. Jelikož bylo už pozdě odpoledne, nejel ze Železné Rudy již žádný vlak na Klatovy. Štábní strážmistr Jirásek tedy souhlasil s tím, že rodina odjede prvním ranním vlakem, který ze Železné Rudy odjížděl v 10 hodin. Pro pořádek ovšem šel do hotelu zkontrolovat doklady a zavazadla všech. Po opsání personálií se ihned po návratu na služebnu telefonicky spojil se stanicí SNB v Dolní Lukavici, aby si vše ověřil. Odtud letěla okamžitě zpráva na přeštický okresní národní výbor, který neprodleně požadoval po oblastním velitelství SNB v Klatovech zadržení celé rodiny Ferdinanda Veverky. Příkaz však byl na železnorudské oddělení odeslán až druhý den dopoledne a shodou dobrých náhod tam dorazil v době, kdy šel štábní strážmistr Jirásek do hotelu Řáda zkontrolovat, zda Veverkovi jeho příkaz splnili. Ferdinand Veverka požádal majitele hotelu, zda by mu nepřivolal nějakého místního autodopravce, který by rodinu odvezl na nejbližší nádraží. Odvolával se přitom na zdravotní stav své manželky. Václav Řáda souhlasil a před hotel přijel vůz Jiřího Štěpána (mimochodem Řádova příbuzného). Ferdinand Veverka přesvědčil dopravce, aby rodinu odvezl na nádraží Železná Ruda – Alžbětín. Když zde Veverkovi vstoupili na nástupiště, vydali se ihned k plotu, který zde byl vybudován na státní hranici. Dírou v něm prolezli do Bavorska. Při tomto konání je uviděla hlídka složená z příslušníka SNB a finanční stráže. Respicient finanční stráže Jan Kristek se postavil tak, aby jeho kolega nemohl použít svého samopalu k zastavení útěku rodiny Ferdinanda Veverky. Sám, pravděpodobně jen na oko, strhl z ramene svoji služební pušku a za prchajícími, byť již byli na německém území, vystřelil. K jeho velkému překvapení po ráně klesla Kornélie Veverková, která se i při útěku opírala o berle, k zemi. Ihned k ní však přiskočil německý celník a americký voják. Strážci hranice tak nemohli více svých služebních zbraní použít a JUDr. Ferdinand Veverka i s rodinou zmizeli v Bavorsku, odkud se později odstěhovali do Francie. Vyšetřovatelé státní bezpečnosti v souvislosti s tímto útěkem dlouho prověřovali chování respicienta finanční stráže Jana Kristky a dokonce zatkli autodopravce Jiřího Štěpána, kterého obvinili z napomáhání Veverkovým k útěku. Tomu se nakonec podařilo obhájit, protože svědkové mu potvrdili, že své pasažéry u nádraží vyložil, vyndal jim zavazadla a neprodleně se vrátil k hotelu, takže v době útěku vůbec v inkriminovaném prostoru nebyl. JUDr. Ferdinand Veverka nakonec získal díky své předválečné práci v diplomatických službách místo diplomatického a právního poradce etiopského císaře.
Přes spouštěnou železnou oponu neprchali do Bavorska pouze politici. Ve čtvrtek 11. března 1948 se o to na vlastní pěst pokusil i Rudolf Kmoch, který v období 2. světové války bojoval v severní Africe v Československém pěším praporu 11 Východním a od září 1943 u tankového praporu obrněné brigády ve Velké Británii. Pro realizaci svého útěku si vybral cestu kolem Svaté Kateřiny u Nýrska. Oblékl se do zeleného, vyzbrojil se dvěma pistolemi a kulovnicí, vše s dostatečnou zásobou střeliva a vyrazil. Postupoval od Nýrska přes Skelnou Huť k hranici. Jihovýchodně od Svaté Kateřiny v prostoru starobylých šumavských dvorců Spirkenhof a Gangelhof však narazil na dvoučlennou hlídku SNB složenou ze strážmistra Aloise Rydrycha a strážmistra Ladislava Mansfelda. Přiblížil se k jejich stanovišti kolem desáté hodiny dopolední, aniž by číhající strážce hranice spatřil. Když jejich stanoviště minul a pokračoval k nedaleké státní hranici, vyskočili příslušníci SNB z úkrytu a výkřikem jej vyzývali k zastavení. Rudolf Kmoch se však rozběhl a bez míření směrem za hlasem hlídky vystřelil z pušky. Jednalo se pravděpodobně spíše o zastrašovací ránu. Strážmistři palbu opětovali, ale ani oni nejprve prchajícího válečného hrdinu nezasáhli. Teprve když se strážmistr Alois Rydrych zastavil, zamířil a vypálil dva projektily, padl Rudolf Kmoch k zemi a zůstal nehybně ležet. Když k jeho tělu hlídka doběhla, zjistili, že utrpěl průstřel hlavy a břicha. Byl na místě mrtev. Nezodpovězenou otázkou zůstane, proč se válečný veterán na přechod hranice tak mocně vyzbrojil, když nakonec střílel pouze instinktivně bez míření. Možná nechtěl prchat přes hranice s pocitem, že je vrah.
Další z obětí železné opony v západní části Šumavy se stal František Zábřeský. Tento vlastenec bojoval za 2. světové války jako příslušník Československého pěšího praporu 11 Východního v severní Africe a po zranění způsobeném výbuchem miny působil od března 1943 jako operátor radiolokátoru u československé 311. bombardovací perutě RAF ve Velké Británii. Za své zásluhy o porážku nacismu obdržel několik vysokých státní vyznamenání. Po skončení války si tento rodák z Prahy vyhlédl nové bydliště a nastoupil jako národní správce do firmy František Walleš – export jablonecké bižuterie. Zde pracoval na vedoucích postech i v roce 1948. Po únorových událostech se okamžitě rozhodl o opětovnou emigraci. Cestu chtěl absolvovat se svou sekretářskou a zároveň přítelkyní Bohumilou Příhodovou, mimochodem dcerou vrchního rady Ministerstva vnitřního obchodu ČSR Bohumila Příhody. Jako nejvhodnější trasu úniku přes hranice si vybrali cestu ze Železné Rudy kolem zámečku Debrník do Bavorska. Při pokusu o přechod dne 30. března 1948 však nedaleko Debrníku narazili na dvojčlennou hlídku SNB ve složení strážmistr František Founě a strážmistr Václav Sušánek. Později tito příslušníci SNB podali popis události, ke které nedaleko Železné Rudy došlo. Podle nich dvojice na výzvu k zastavení nereagovala, František Zábřeský vytáhl pistoli a jedinou ranou zastřelil svoji společnici. Následně obrátil zbraň proti sobě a před zraky dobíhajících příslušníků SNB spáchal sebevraždu. K případu se do dnešních dnů dochovalo velice málo pramenů, proto se nedá jejich verze potvrdit ani vyloučit. Nezodpovězená zřejmě již zůstane otázka, zda skutečně válečný veterán po spatření hlídky SNB konal tak, jak bylo popsáno, nebo zda dvojici zastřelili příslušníci hraničního útvaru SNB, kteří byli většinou rekrutováni z řad přívrženců nově nastoupivšího režimu.
Cesta kolem Debrníku byla již v minulosti hojně využívána pašeráky a po únorových událostech v roce 1948 se tudy snažili prchnout mnozí političtí odpůrci nového režimu. I pašeráci se tudy nadále snažili projít. Na rozdíl od předválečných dob se však nyní do ostrahy hranice zapojilo i ministerstvo vnitra a jím vyslaní příslušníci SNB, kteří měli doplnit a posílit původní strážce hranice, tedy finanční stráž (ta podléhala ministerstvu financí). Poslední dubnový týden roku 1948 došlo nedaleko Debrníku k dalšímu střetnutí strážců hranice s tzv. narušitelem, tentokrát ovšem z řad pašeráků. Byl jím Alois Cafourek, který na konci března 1948 uprchl do americké okupační zóny v Bavorsku. Jelikož byl tento padesátiletý řezník z Jiřic nedaleko Brandýsa nad Labem již sedmkrát soudně trestán pro šmelinu a další hospodářské delikty a v době útěku za hranice mu opět hrozilo stíhání pro černé porážky, patřil spíše k podloudníkům než k politickým emigrantům. V bavorském uprchlickém táboře ve Wasseralfingenu však nebyl Alois Cafourek spokojen s životními podmínkami. Vadila mu hlavně kvalita jídla a jeho obchodnický čich mu říkal, že by mohl svoji situaci zlepšit tím, že bude ze své bývalé vlasti pašovat do tábora nějaký proviant. V noci z 23. na 24. dubna 1948 se vracel z první takové výpravy do ČSR zpět do tábora, kde si předtím vyžádal propustku pod záminkou návštěvy svých známých. K cestě do Bavorska se rozhodl použít doporučovanou vedlejší cestu Ferdinandovým údolím kolem zámečku Debrník. Netušil však, že kráčí přímo ke stanovišti čtyřčlenné hlídky SNB ve složení strážmistr Ivan Sopko, strážmistr František Šubrt, strážmistr Jan Bastl a strážmistr Josef Grosman, která držela tzv. „čekanou“ u můstku nedaleko zámečku Debrník. Když došel k hlídce na vzdálenost cca 20 kroků, vyzvali jej příslušníci SNB výkřikem, aby se zastavil a dal ruce vzhůru. Alois Cafourek, zřejmě v domnění, že jej chce kontrolovat hlídka finanční stráže jako za „starých časů“, zvolal do tmy, že žádné zboží neukradl. K tomu připojil téměř zoufale znějící výzvu, ať ho hlídka klidně zastřelí, neboť je mu už všechno jedno. Při tom ovšem zkušený obchodník nenápadně couval k lesu, kam chtěl hlídce ve tmě zmizet. Svůj úmysl během okamžiku proměnil v realitu, prudce se otočil a rychle utíkal ve směru, odkud přišel, tedy zpět k Železné Rudě. Hlídka jej opět výkřikem vyzvala k zastavení, a když nezastavil, zazněly výstřely z pušek příslušníků SNB. Podle následných výpovědí v hlášení o použití zbraně členové hlídky uvedli, že mířili prchajícímu na nohy. Alois Cafourek ovšem patřil k lidem životem na hraně protřelým, proto nepřekvapí, že vytáhl pistoli, kterou s sebou nesl, a palbu opětoval. Dva členové hlídky se snažili prchajícímu nadběhnout a znemožnit mu únik. Když prchající viděl, že se mu útěk nezdaří, obrátil pistoli proti sobě a ranou do pravého spánku se zastřelil. Při ohledání mrtvého zjistili příslušníci SNB, že jej předtím zasáhla do levého boku kulka z vojenské pušky. Podle pitvy provedené následně v Klatovech toto zranění bylo středně těžké a smrtelnou byla rána z Cafourkovy vlastní pistole značky Steyer. S největší pravděpodobností však kulka poranila Cafourkovi kyčel, takže když viděl, že nebude moci dál utíkat, spáchal raději sebevraždu.
Po převratu davy přívrženců nového režimu provolávaly po Praze (mimo jiné) i hesla typu: „Peroutku do koutku“. Proto Ferdinand Peroutka, jeden z předních reprezentantů předválečné žurnalistiky, správně odhadl, že vyhazov ze všech organizací (Svaz českých novinářů, Syndikát českých spisovatelů a další) a hlavně z vedení Svobodných novin je pouze začátkem a že dalším krokem bude jeho zatčení, a rozhodl se urychleně pro emigraci. K cestě využil svých předválečných kontaktů po stranické linii národních socialistů do západních Čech. Odbojová skupina členů a příznivců této strany v čele s JUDr. Lubomírem Hanákem, bývalým delegátem ČSR v Bavorsku, si dala krycí název „Přijdeme“ (podle názvu ilegálního časopisu, který vydávali) a na Klatovsku měla spojku v osobě místního okresního velitele Junáka Jana Raisera (skautské přezdívky Honák, Honimír). Na přelomu března a dubna 1948 přijeli za Janem Raiserem do jeho bývalé továrny v Klatovech, kde nadále pracoval ve vedení jako pověřenec, pražský velkoobchodník s hračkami Vilém Vopršal a JUDr. Hanák s prosbou o převedení lidí, kteří se cítili v Praze novým režimem ohroženi, do Bavorska. K prvnímu převodu došlo dne 13. dubna 1948, kdy přes hranici do americké okupační zóny v Bavorsku odešel Vilém Vopršal. V další skupině, která se chystala k emigraci, byl i Ferdinand Peroutka a osm dalších osob včetně jeho druhé manželky Marie, rozené Hulkové. Termín pro odchod byl stanoven na 29. dubna 1948. Všichni členové skupiny se individuálně přesouvali do Klatov, kde v bytě Jana Raisera, bývalého majitele místní továrničky na výrobu dřevěných loutek (podnik mu byl k 1. lednu 1948 znárodněn, protože k 1. lednu 1946 zaměstnával 56 lidí), čekali na odjezd. Pro většinu členů skupiny, která se chystala k přechodu hranice, nebyl přesun problémem, avšak Ferdinanda Peroutku v tu dobu již bezpečnost sledovala. Z Prahy tedy odjel ukryt spolu s manželkou, která v tu dobu byla již vážně nemocná, ve skříni na korbě stěhovacího vozu. Jan Raiser pak převezl autem, které mu přenechal Vilém Vopršal, všechny prchající do obce Hamry za Nýrskem, kde je převzal národní správce místní výrobny dřevěných cívek František Jandík. Jako samotný převaděč přes hranice fungoval strážmistr Jan Brunner ze stanice SNB Hamry. Ten společně s dalšími kolegy z oddělení, strážmistrem Jindřichem Němcem a strážmistrem Františkem Kahounem, pomáhali přes hranici do Bavor odpůrcům nového režimu. Přechod z Hamrů k blízké státní hranici se konal v noci pěšky kolem dnes zaniklé osady Zadní Chalupy. Klidný průběh převodu skupiny s Ferdinandem Peroutkou narušila jeho manželka Marie, která v tu dobu věděla o mileneckém poměru mezi svým manželem a kamarádkou Peroutkovy dcery z prvního manželství Jaroslavou Fenclovou (ta měla do Bavorska přejít stejnou trasou s další skupinou o několik dnů později – viz dále). Ihned po přejití hranice totiž paní Marie opakovaně padla na zem a začala svému choti jeho nevěru hlasitě vyčítat. Tím samozřejmě narušila noční klid, a kdyby se převaděči nerekrutovali z řad příslušníků SNB, vznikly by jistě velké potíže. Nakonec se ukázalo, že o převaděčské činnosti skupiny „Přijdeme“ v tu dobu státní bezpečnost již věděla a Peroutkova skupina přešla tímto kanálem do exilu jako poslední. Při pokusu o převod další skupiny odpůrců režimu sklapla past.