2 – Železná opona
Ve druhé polovině srpna roku 1948 došlo ve Ferdinandově údolí nedaleko Železné Rudy k velkému střetnutí mezi pašeráky a novou ostrahou státní hranice. Vše začalo tím, že Zdeněk Kratina z Alžbětína dne 19. srpna učinil na železnorudské stanici SNB udání, že podezřívá z protistátní činnosti Josefa Michalíka, dosídleného do Rudy ze Slovenska, a dvou místní Němce Karla Bruckendorfera a Maxmiliana Aschenbrennera. Oba posledně jmenovaní patřili už před válkou k vyhlášeným místním pašerákům a Josef Michalík jim v tom po svém příchodu do kraje zdatně sekundoval. Hlavním pašovaným zbožím byly cigarety a koně, přičemž koně putovali z Čech do Bavorska a cigarety opačným směrem. V noci téhož dne mělo dojít nedaleko Železné Rudy v místě zvaném Amerika k předání dalšího kontrabandu, jehož odběratelem se měl stát právě udávající Zdeněk Kratina. V tomto ohledu je dnes nejasný důvod, proč Kratina, který zřejmě již několikrát předtím pašované zboží koupil, dobrovolně vše oznámil na SNB. Příslušníci železnorudské stanice SNB se rozhodli avizovanou schůzku monitorovat a v pravou chvíli proti pašerákům zakročit. Z neznámých důvodů se však celá trojice výtečníků nedostavila a další schůzka se měla uskutečnit o dva dny později. Aby neměl žádný z pašeráků šanci uniknout, byla z Klatov přivolána posila v podobě příslušníků tamního oddělení státní bezpečnosti. Velitelem zásahu se stal vrchní strážmistr Převrátil. Spolupracující Kratina měl dát signál k zahájení akce úmyslným zakopnutím o připravenou prázdnou konzervu na kraji cesty. Všichni zasahující příslušníci SNB a státní bezpečnosti byli upozorněni, že pašeráci budou jistě vyzbrojení a nebudou váhat své zbraně použít. Pečlivě připravený plán se ale zadrhl hned na začátku. Na smluvenou schůzku totiž z pašeráků došli pouze Karl Bruckendorfer a Maxmilian Aschenbrenner, navíc z nečekaného směru, takže se ve tmě oba ocitli v bezprostřední blízkosti strážmistra Klímy, jednoho z příslušníků SNB, kteří připravovali obkličovací kruh. Tento čerstvý a nepříliš zkušený, navíc informacemi o nebezpečnosti „protivníka“ vystresovaný strážmistr se rozhodl postavit na nohy a ve směru, odkud slyšel tichý hovor a kroky, rozsvítit svoji služební baterku. V kuželu jejího světla zahlédl dvě osoby, na něž zvolal pokyn, aby daly ruce vzhůru. Odpovědí mu byl výstřel, který zasáhl strážmistra Klímu do levé krajiny kyčelní. Zraněný příslušník SNB se zhroutil k zemi. Při pádu zachytil nechtěně o spoušť své služební pistole, z níž vyšla rána, která se zaryla do země těsně vedle jeho nártu. Po těchto událostech prostor osvítil přichystaný reflektor a všichni příslušníci obkličovací jednotky zahájili palbu. Pašeráci však v tu dobu byli již poměrně daleko a hlavně ve tmě a zmizeli do Bavorska. Palba zasahujících příslušníků bezpečnosti tedy ve finále ohrožovala jen je samotné. Dva jmenovaní němečtí pašeráci se již v ČSR neukázali a v sousedním státě zmizel i Josef Michalík. Strážmistr Klíma byl za neodborný přístup k věci kritizován, neboť rozsvícením svítilny prozradil svoji pozici a znemožnil úspěšné dokončení zátahu na německé pašeráky.
V Čachrově začínal další z převaděčských kanálů, kterými po únorových událostech v roce 1948 utíkali do Bavorska odpůrci nových pořádků. Hlavní postavou převaděčské skupiny byl Josef Rejšek, bývalý hajný a rodák z Dražovic, který dosídlil jedno hospodářství po odsunutých Němcích v osadě Svinná u Javorné. Paradoxně vstoupil po válce do KSČ a v létě 1948 se dokonce stal předsedou národního výboru ve Svinné a předsedou místního akčního výboru Národní fronty. V březnu 1949 se však rozhodl přejít na „druhou stranu barikády“. Ve spolupráci se svým bratrem Františkem převedl přes šumavské lesy po trase Svinná – Starý Brunst – Gerlova Huť – Vlčí jámy do Bavorska prchajícího příslušníka SNB Josefa Vinického, rodáka z Čimic. Z tohoto emigranta se v Německu stal agent CIC a využíval Josefa Rejška jako převaděče dalších agentů a kurýra zpráv. Převáděné osoby se rekrutovaly z řad pražské společnosti a prostředníkem mezi Rejškovou skupinou a nimi byl Dr. Pšenička. Ten nasměřoval lidi do Klatov, kde je očekával provozovatel pumpy Arnošt Stránský. Zde dostali instrukce a pokračovali autobusem do Čachrova, Velhratic nebo na Javornou. Tady si je již přebírali Rejškovi spolupracovníci. Kontrolu nad dojezdem a přebráním prchajících měl další člen Rejškovo skupiny a řidič na autobusové lince Klatovy – Javorná Vilém Vrána. Jako u dalších případů převaděčských skupin na Šumavě se do této ilegální činnosti i na Javorné zapojili někteří místní příslušníci SNB. Konkrétně se jednalo o velitele stanice vrchního strážmistra Bohumila Malechu a strážmistra Jana Kroužílka. Jmenovaní příslušníci SNB dodávali skupině zpravodajské informace, které s převáděnými osobami putovaly do Bavorska k Josefu Vinickému. Problém této převaděčské skupině způsobil strážmistr SNB Miroslav Vlk, který chtěl přes hranice přejít v uniformě, a nedošlo mu, že pohyb neznámé uniformované osoby v těsné blízkosti státní hranice vzbudí rozruch. Když ho takto František Rejšek odmítl převést, vyrazil Miroslav Vlk vlakem na hraniční nádraží v Železné Rudě – Alžbětíně v domnění, že tam snadno přejde přes hranici do Bavorska. Ke svému velkému překvapení byl však ihned po vystoupení z vlaku zatčen. Orgány SNB a StB tak získaly první informace o skupině převaděčů ze Svinné. Další poznatky přišly na počátku listopadu 1949, když v Plzni zatkli na základě informací od svých agentů v Německu agenta chodce Špačka, který k přechodům využíval pomoci Josefa Rejška. Proto se dne 6. listopadu 1949 objevilo nedaleko Rejškova statku ve Svinné několik příslušníků StB a nenápadně mapovalo terén pro zásah, jež naplánovalo velení na následující den, tedy pondělí 7. listopadu 1949. Jelikož vyšetřovatelé měli jen matné představy o skupině a předpokládali, že převaděči budou ozbrojeni, kromě zatýkacího komanda StB směřovalo do Svinné ještě dvacet uniformovaných příslušníků SNB a dvacet pět vojáků z klatovské posádky. Příslušníci SNB a vojska v 8.00 uzavřeli obkličovací kruh kolem Rejškova hospodářství a příslušníci StB hlasitě vyzvali, aby se všechny osoby dlící na hospodářství vzdaly a vyšly ven s rukama nad hlavou. Když na verbální výzvu nikdo nereagoval, vypálili vojáci několik kulometných dávek z kulometu a samopalů do střech statku. Když ani potom nikdo nevyšel, vtrhli příslušníci StB a jejich posily do dvora. Při prohledávání jednotlivých místností objevili šest lidí, kteří zde čekali na noc, kdy je měla skupina Josefa Rejška převést přes hranice. Majitele hospodářství nenašli a vyděšení zatčení jim oznámili, že hledaný hospodář odjel ranním vlakem do Klatov, kde měla jeho manželka právě rodit v tamní nemocnici. Zasahující příslušníci StB okamžitě telefonovali do Klatov, aby jejich kolegové Josefa Rejška zatkli. V nemocnici jej však nenašli. Po zjištění, že se mu před několika hodinami narodil syn, vydali se pátrat po klatovských hostincích. Josef Rejšek tak byl zatčen ve výčepu hotelu Beránek. Ovšem s výslechem museli příslušníci StB počkat, jelikož oslava novorozence uvedla šumavského převaděče do stavu vypovídání neschopného. Postupně StB zatkla celou skupinu a ve dnech 24.–27. května 1950 proběhl veřejný soud v sušické sokolovně. Celkem před ním stanulo 26 obžalovaných. Všichni byli obviněni z velezrady, vyzvědačství, sabotáže, neoznámení trestného činu a nedovoleného ozbrojování. Josef Rejšek si vyslechl rozsudek doživotního vězení, ostatní členové jeho skupiny a zadržení odpůrci režimu, kteří chtěli pomocí převaděčů ze Svinné prchnout, tresty v rozmezí osm měsíců až třicet let. Po amnestii 9. května 1960 byli všichni propuštěni na svobodu.
Přes Železnou Rudu do Bavorska ovšem neprchali jen odpůrci nového režimu. V pátek 12. listopadu 1948 po starém pašeráckém chodníčku podél říčky Řezná přešel hranici Oldřich Mihola. Tento vycvičený agent StB s krycím jménem „Zmetek“ dostal za úkol vniknout mezi československé emigranty a dodávat o nich informace. To se mu podařilo a získal dokonce důvěru, aby chodil zpět přes Železnou Rudu coby agent exilových kruhů. Nikdo z emigrantů netušil, že se vše koná pod dohledem vojenského zpravodajství čsl. armády. Svým počínáním pomohl zatknout několik dalších agentů–chodců. V Německu ale začalo být zpravodajcům divné, že vždy, když je Oldřich Mihola zpět v Československu, dojde k nějakému zatčení či odhalení jiných kurýrů. Dne 18. června 1950 byl Oldřich Mihola v Bavorsku zatčen a odsouzen americkým vojenským soudem k sedmiletému odnětí svobody. V roce 1955 jej propustili a vyhostili do Československa.
Dne 13. listopadu odhalila bezpečnost pomocí dalšího agenta převaděče Josefa Mikoláše z Hluboké u Kdyně. Ten společně se svým otcem Jakubem celkem desetkrát pomohli lidem prchnout za hranice. K přechodům používali trasu přes Orlovice k silnici Nýrsko – Všeruby. Po jejím překročení zbývalo ke státní hranici, k níž přicházeli za osadou Červené Dřevo, již jen kousek. Mikolášům pomáhali při převádění lesníci z orlovické hájovny, kteří hraniční lesy znali ze své každodenní práce. Ani tato skupina nezůstala StB utajena a pro její odhalení využila svého agenta, který se vydával za novináře z Bratislavy jménem Markus. V Praze se tento muž seznámil s Věrou Bulínovou, rodačkou z Hluboké a spolužačkou Josefa Mikoláše ml. Získal její důvěru a příslib, že mu pomůže za hranice, kam se prý potřeboval z politických důvodů dostat. Údajný novinář přicestoval do Hluboké u Kdyně vlakem. Nocleh mu poskytli rodiče Věry Bulínové a druhý den jej Josef Mikoláš odvezl na motorce do Orlovic, kde byl u hájovny připraven lesní adjunkt Antonín Pavlík, že dotyčného převede přes hranice. Na cestu se vypravili kolem 22. hodiny. První úsek překonali poměrně snadno, ovšem u silnice Nýrsko – Všeruby museli více než hodinu čekat, protože na ní vládl nezvykle čilý provoz. Když to vypadalo, že je konečně klid a Pavlík s převáděným mužem vstoupili na komunikaci, vyskočili z úkrytů příslušníci SNB a oba muže zatkli. Ihned po zajištění je však oddělili a zadržený lesní adjunkt ani vzápětí zatčení otec a syn Mikolášové údajného Markuse již nikdy neviděli. Ani při soudním líčení, které proběhlo dne 7. července 1949. Proto se později všichni shodli na tom, že se muselo jednat o agenta – provokatéra. Josefa Mikoláše poslal soudce do vězení na šest měsíc a jeho otce na 18 měsíců.
V lednu 1949 začal na Šumavě fungovat další převaděčský kanál. Do role převaděče přes ostře střeženou hranici se dostal člen budějovického 10. skautského oddílu František Zahrádka. V tu dobu mu bylo pouhých 18 let a učil se radiomechanikem. František Zahrádka si zmíněnou cestu vybral nejen z důvodu, že tuto část Šumavy znal ze skautských táborů a výletů. V první skupině, kterou vedl přes Šumavu pod Prachaticemi mezi obcemi Dolní a Horní Cazov do Bavor dne 19. ledna 1949, se k jeho velkému překvapení objevil i mladší bratr Luděk, jenž v lednu přecházel šumavskými stezkami v polobotkách a číšnickém oděvu, a kamarád Miroslav Král, který zachránil Luďkovi Zahrádkovi zdraví, jelikož si s ním při náročném přechodu hlubokým sněhem v pravidelných intervalech měnil boty. Pro Františka Zahrádku tím nastal zásadní zlom, protože původně přemýšlel o tom, že se skupinou odejde do emigrace také. Po spatření svého bratra si však vzpomněl na rodiče, kteří by ČSR zůstali bez obou dětí, a rozhodl se, že se vrátí. Při přechodu se museli chvilku skrývat v křoví, protože narazili na hlídku SNB, jež však s sebou naštěstí neměla psa, a tak úspěšně prošli. Druhá skupina složená tentokráte převážně ze skautů z Českomoravské vrchoviny cestovala stejnou cestou. Převedení skauti ale těsně za hranicí v Bavorsku nastoupili do řady a na oslavu úspěšného přechodu si odtroubili večerku, čímž samozřejmě zburcovali celé okolí a František Zahrádka se vracel velmi obtížně zpět zalarmovaným prostorem. Proto se k dalším převodům rozhodl využít jinou cestu k hranicím. Dostal informace o tom, že se připravuje vojenský výcvikový prostor „Dobrá Voda“, kde pohyb neznámého člověka v zelené uniformě nebude příliš nápadný. Převáděné osoby cestovaly do Sušice vlakem, pak autobusem do Rejštejna, odkud postupovaly nahoru k dnes zaniklým obcím Stodůlky a Velký Bor a po přebrodění Křemelné směřovaly k orientačnímu bodu, vrchu Poledník, a odtud kolem hraničního patníku č. 16 do Německa. V červenci 1949 se tudy do exilu dostalo pomocí Františka Zahrádky několik bývalých válečných hrdinů z řad letců RAF. Při jejich převodu však vznikla nedaleko trasy pochodu přestřelka mezi strážci hranice a patrně jinými uprchlíky. František Zahrádka proto musel společně s převáděnými jít hlouběji na německé území. Nejprve do Zwieselu, odkud jej poslali až do Straubingu, kde musel strávit několik dnů a vešel do kontaktu s americkou zpravodajskou službou CIC. Důstojník této služby původem z Československa Zoltán Vagaš jej přesvědčil pro spolupráci. Měl navázat kontakty s nějakými důstojníky československé armády pro získávání informací. V noci z 27. na 28. července 1949 překročil opět hranice, tentokráte však v opačném směru, a vrátil se do Českých Budějovic. Dle zadaného úkolu se pomocí svého známého, bývalého rotmistra českobudějovického leteckého pluku Silvestra Müllera, snažil navázat kontakty s vojáky z povolání, kteří s novými pořádky nesouhlasili. To se mu podařilo, a tak ve třetí převáděné skupině prchalo z ČSR hned šest důstojníků armády. Při cestě zpět měl obrovské štěstí, protože narazil na hlídku se psem. Pes k němu doběhl, ale překvapivě místo štěkání si čtyřnohý strážce hranice pouze Františka Zahrádku označil a vrátil se zpět k hlídce. Služební psi byli totiž cvičeni na registrování pohybu a převaděč ležel bez hnutí v kráteru u cesty. Celkem od ledna do konce srpna 1949 převedl František Zahrádka do Bavorska ve čtyřech skupinách jedenáct osob. Informace o jeho aktivitách však získala Státní bezpečnost. František Zahrádka to tušil a chystal se sám k odchodu do emigrace. Jeho tušení se změnilo v jistotu, když na domluvené místo setkání nedorazil tajemník litoměřického biskupa dr. Hofírka. V sobotu 3. září ráno jej v Českých Budějovicích bezpečnost zatkla a soud mu za velezradu a vyzvědačství vyměřil 20 let, které si z velké části odpykal v nechvalně proslulých uranových lágrech v okolí Jáchymova a Příbrami. V září 1962 jej však podmínečně propustili.
Hned v prvních dnech roku 1950 chtěli přes Špičácké sedlo na Západ uprchnout zběhlí vojíni od 11. tankové brigády Svatopluk Vlach a Jaroslav Hobza. Jejich plán byl v podstatě jednoduchý. O Vánocích 1949 dostali od velení útvaru dovolenku. Odjeli domů, ale k jednotce se už nevrátili. Svatopluk Vlach připravil falešné průkazy a padělanou povolenku pro vstup do hraničního pásma. Od svého kamaráda u jednotky, Emila Machače, který o plánu emigrace věděl, ale nepřipojil se k němu, získal Vlach starou mapu okolí Železné Rudy. V úterý 3. ledna v podvečer 1950 vyrazili Vlach s Hobzou vlakem z Prahy do stanice Železná Ruda – Špičák. Do cílové stanice dorazili 4. ledna brzy ráno. Při vystupování z vlaku je legitimovala hlídka SNB, ovšem padělky dokladů byly tak dokonalé, že zběhové nebyli odhaleni. První překážka se vyskytla v hotelu nedaleko špičáckého nádraží, kde si chtěli odpočinout. Recepční hotelu totiž požadoval povolení k pobytu, které samozřejmě Vlach s Hobzou neměli. Na radu místních se proto vypravili pěšky do Železné Rudy, kde je ubytovali v hotelu Javor. Odpoledne si v hotelu půjčili lyže a vyrazili směrem na Špičák. Dostali se až k Černému jezeru. Při zastávce na odpočinek a zahřátí v tamní restauraci je chtěl zkontrolovat zaměstnanec lesní správy. Když jej odbyli, uvědomil tento „svědomitý“ občan hlídku SNB, která právě procházela kolem. Ta oba vojenské zběhy okamžitě zatkla. Tak skončil jejich jednoduchý plán útěku do Německa nezdarem. V dubnu 1950 vyměřil soud Svatopluku Vlachovi trest v délce 15 let a Jaroslavu Hobzovi v délce 17 let vězení. Soudu neušel ani jejich kamarád Emil Machač, jejž pro zapůjčení mapy a neoznámení úmyslu zběhnutí a emigrace jeho dvou „spolubojovníků“ poslal soudce do žaláře na 18 měsíců.
V dubnu 1950 se pokusili nedaleko Svaté Kateřiny přejít do Bavorska dva vojenští zběhové od plzeňského útvaru č. 2748. Jednalo se o vojíny Josefa Maternu a Valentina Pastyříka. U prvně jmenovaného tento čin na jeho známé působil dost překvapivě, neboť před nástupem na základní vojenskou službu avizoval, že by rád absolvoval důstojnickou školu a stal se vojákem z povolání. Realita armády počátku padesátých let jej však zklamala natolik, že se rozhodl pro emigraci. Pro svůj nápad získal i Valentina Pastyříka a v neděli 23. dubna 1950 oba nepozorovaně zmizeli z plzeňských kasáren. Vlakem odjeli do Petrovic nad Úhlavou a dále se vydali pěšky ke státní hranici. K té se dostali za obcí Svatá Kateřina. Jelikož byl již večer a oba se cítili dlouhým pochodem značně unaveni, rozhodli se, že si v lese odpočinou a ráno svůj útěk dokončí. Ráno se rozhlíželi a přemýšleli, kterým směrem se v lese vydat, aby došli ke státní hranici. Začali bloudit mezi stromy. Kolem 15. hodiny odpolední je spatřila hlídka SNB, která střežila úsek hranice u jmenované obce. K překvapení obou členů hlídky k nim vojenští zběhové, kteří příslušníky SNB zatím nezpozorovali, přicházeli z německé strany hranice. Hlídka je nechala přejít na českou stranu hranice, kde je okamžitě zadržela. Josef Materna a Valentin Pastyřík zjistili, že v noci došli do Bavorska a ztrátou orientace se po odpočinku vrátili zpět. Putovali před vojenského prokurátora, avšak dokumenty o výši jejich trestů se do dnešních dnů nedochovaly.
Dne 1. července 1950 se nedaleko Železné Rudy odehrál střet mezi příslušníky SNB coby novými, rok a půl výhradními strážci hranice a klasickými pašeráky. Na rozdíl od dob, kdy se střety mezi podloudníky a finanční stráží odbyly maximálně několika ranami hole nebo pěstí, však tento skončil tragicky. Dva němečtí pašeráci, Ewald Ernst a Franz Linzmayer (pocházel z Hojsovy Stráže), se přes Jezerní stěnu pokoušeli přejít do Československa. Tyto dva znalce Šumavy si zjednávali odsunutí Němci, aby jim chodili do jejich původních domovů pro různé věci, většinou pečlivě poschovávané v důmyslných úkrytech. Podle pozdějších vzpomínek Ewalda Ernsta často převáděli i odsunuté Němce ilegálně zpět do ČSR, aby zde mohli navštívit své příbuzné, kteří odsunuti nebyli. V sobotu 1. července 1950 šli sami dva, proto se dá předpokládat, že šli krajanům do nějaké ze šumavských vesnic pro jejich ukrytý rodinný poklad. Nad Černým jezerem je však zachytila hlídka SNB, a když pašeráci neuposlechli výzvu k zastavení, zahájila po nich palbu. Kulky ze samopalu dvaatřicetiletého Franze Linzmayera usmrtily. Jeho kolega stačil zmizet v lese a prchnout zpět do Německa. Při dalších cestách tak chodil již Ewald Ernst sám. Na podzim téhož roku jej však zatkla další hlídka SNB ve chvíli, kdy převáděl dva agenty-chodce. Putoval společně s nimi do vazební věznice klatovského soudu. Za dosud nevyjasněných okolností se mu však podařilo s dalšími pěti vězni uprchnout a po trase Strážov – Děpoltice – Hojsova Stráž – Špičák uprchnout za hranice. Po těchto trpkých zkušenostech se Ewald Ernst již přes hranice nikdy nevydal. Dnes nám tohoto vyhlášeného pašeráka a zdatného lyžaře připomíná pojmenování „Ernstův průsek“ v levé části Jezerní stěny. Po této pro běžného turistu nebezpečné a téměř neschůdné úzké cestičce dokázal údajně tento pašerák sjíždět na lyžích, a tak rychle uniknout strážcům hranice, ať už se nejprve jednalo o finanční stráž, nebo následně o příslušníky SNB. Kromě něj to podle ústně tradovaných legend dokázal jen další proslulý pašerák z Hojsovy Stráže, Fritz Hilgart.
Poslední srpnový týden roku 1950 došlo nedaleko dnes zaniklé osady Nová Hůrka k přestřelce mezi tehdejšími strážci hranice a agenty-chodci. Brzy ráno ve středu 23. srpna 1950 vyrazil ze stanice v Novém Zhůří na hlídku proti narušení hranice mladší strážmistr Jaroslav Hodboď z pohraničního pluku SNB 9600 v doprovodu svobodníka Jaroslava Jasana (od dubna 1950 posilovali vybraní a prokádrovaní vojáci základní služby pohraniční útvary SNB). Prostor, který měli střežit, nesl krycí jméno Polom a ležel západně od dnes zaniklé osady Nová Hůrka. Po 4. hodině ranní uslyšela hlídka zvuky, které avizovaly, že se někdo blíží k jejich stanovišti. Když se dvě neznámé osoby přiblížily na vzdálenost cca pět metrů, vystoupili Jaroslav Hodboď a Jaroslav Jasan z úkrytu a vyzvali je k zastavení a zdvižení rukou. Zaskočení neznámí, pravděpodobně agenti-chodci (podle některých historiků však emigranti, pašeráci nebo dokonce obyčejní pytláci), zahájili palbu z pistolí. Oba členové hlídky padli zasaženi palbou. Útočníci se na raněné vrhli a snažili se je odzbrojit. Raněný svobodník Jaroslav Jasan sice tak o svůj samopal přišel, podařilo se mu přesto vytáhnout pistoli a začal se bránit střelbou. Oba neznámí z místa střetnutí v ranním oparu zmizeli. Zda byli ranění, se dnes již nezjistí. Zdravotní stav hlídky po nečekaném střetnutí nebyl nijak dobrý. Mladší strážmistr Jaroslav Hodboď byl zasažen kulkou do břicha, svobodník Jaroslav Jasan měl šesti projektily prostřílené nohy a jeden zásah břicha. Střelba vyvolala poplach a na místo boje zanedlouho dorazily posily. Oba ranění byli odvezeni k ošetření, avšak následujícího dne Jaroslav Hodboď zranění podlehl. Jaroslava Jasana čekala půlroční léčebná kůra, po níž dokončil svoji vojenskou povinnost u nově zřízené jednotky pohraniční stráže na Prášilech.
V polovině prosince roku 1950 se odehrál u klatovského soudu proces se skupinou lidí, kteří přes hranice se soudním Německem převáděli jedním směrem odpůrce komunismu a zpět pak agenty-chodce, jimž zároveň dodávali zpravodajské informace. Většina ze 14 obžalovaných se zapojila již do protinacistického odboje a znala se mnoho let. Po únoru 1948 však byli vyloučeni ze Svazu národní revoluce a následovaly další perzekuce. Proto se lidé kolem Františka Wiendla staršího rozhodli pro další odpor. V dubnu 1949 se další z členů skupiny, František Wiendl mladší, rozhodl vyhovět prosbě neznámého muže, který jej navštívil, představil se jako Schneider a odvolával se na společné známé, o převedení do Bavorska. Nevedl jej však osobně, ale poslal ho za svým známým, železničářem Taušem, který jezdil pravidelně do Železné Rudy – Alžbětína se soupravou. K jeho překvapení se však Schneider večer vrátil s tím, že ho Tauš vyhodil. Jak se později František Wiendl mladší od železničáře dozvěděl, choval se Schneider nezodpovědně, neplnil pokyny a ohrožoval tak úspěch akce. František Wiendl mladší si podle staré mapy vybral cestu přes hranice a rozhodl se, že se převedení zhostí sám. Dojel s ním vlakem do Nýrska, odkud pokračovali pěšky ve směru na Chudenín a mezi Červeným Dřevem a Liščím přešli státní hranici. V dubnu 1949 unikl stejnou cestou do Bavorska František Mika. Následovaly další převody a František Wiendl mladší přibral k jejich provádění své kamarády a spolubojovníky z protinacistického odboje Jana Štorka, Jana Prantla a MUDr. Jiřího Krbce. Pro urychlení cesty začali k cestě k Chudenínu využívat motocykl nebo auto. S těmi jezdili Jan Štork a Jan Prantl. Samotný převod přes státní hranici od Chudenína k Jägershofu prováděl nadále František Wiendl mladší. Při čtvrtém převodu došlo k dramatické události, protože ve skupině emigrantů bylo malé dítě, na něž při pěší cestě k hranici přestaly působit tišící léky, které opatřil MUDr. Jiří Krbec. Aby přechod proběhl bezpečně, bylo třeba dítě uklidnit. To však zabralo mnoho času a František Wiendl mladší se zpátky vracel již za světla. Byl nedaleko Chudenína zadržen hlídkou, ale využil svého průkazu ke vstupu do hraničního pásma a tvrdil, že tam hledal vhodné stavební dřevo pro svého zaměstnavatele. Do skupiny převaděčů vstoupil též Alois Sutty, rodák německé národnosti, který po válce vstoupil do služeb CIC. Jako agent-chodec překonával Sutty často státní hranici a s Františkem Wiendlem navázal kontakt na samotě nedaleko Pocinovic. S rostoucím počtem převodů si však všichni uvědomovali, že bude nutné pozměnit trasu. Obec Chudenín tak vystřídala nedaleká Hadrava. Pro převážení lidí do této vesnice začala skupina využívat dodávky klatovské firmy na prádlo Joka, kde pracoval Jan Prantl. Alois Sutty měl lidi od Františka Wiendla mladšího přebírat u Stříbrného mlýna nedaleko Nýrska a převádět je přes hranici. To se uskutečnilo poprvé bez problémů. Nikdo ze zúčastněných však netušil, že StB má v tu dobu již informace o jejich činnosti a chystá léčku. Vyšetřovatelé vyslali agenta – provokatéra, který se s některými převaděči znal, protože za války působil na Klatovsku v partyzánském oddíle nedaleko Lukoviště. Past sklapla 20. listopadu 1949. Společně s agentem StB mělo k hranici směřovat dalších šest lidí. Uprchlíky předali u Nýrska Aloisi Suttymu a vraceli se autem do Klatov. Na jižním okraji města je však zatkla státní bezpečnost. Vyšetřování případu skončilo v dubnu následujícího roku, kdy v přestřelce na hospodářství rolníka Cvachovce u Pocinovic byl zraněn a zatčen Alois Sutty. Následovala příprava procesu, jenž vyvrcholil ve dnech 12. – 14. prosince 1950, kdy soudní tribunál vyřkl nad Aloisem Suttym ortel nejvyšší, ostatní dostali tresty žaláře od 10 do 25 let.
K dramatickým událostem na státní hranici došlo za dodnes zcela nevyjasněných okolností ve středu 21. únoru 1951 nedaleko tehdy již liduprázdné obce Zadní Chalupy nedaleko Nýrska. Zmíněným místem procházela večer dvoučlenná hlídka pod velením svobodníka Bohumila Moravce. Krátce po 20. hodině uviděli strážci hranice neznámého muže, který se pohyboval kolem jejich stanoviště, odkud bylo ke státní hranici zhruba 200 metrů. Na výzvu svobodníka Moravce, aby zastavil, neznámý muž nereagoval a snažil se utéci do Německa. Když zjistil, že je pronásledován, vytasil pistoli a začal po hlídce střílet. Oba vojáci palbu opětovali. K jejich velkému překvapení však byl neznámý na střet se strážci zřejmě dobře připraven, protože vzápětí vzduchem prolétly tři ruční granáty, které explodovaly blízko střílejících vojáků. Vojín Oldřich Končický utrpěl při jejich výbuchu lehké zranění v obličeji, zatímco velitel hlídky svobodník Bohumil Moravec dostal zásah střepinou granátu do stehna a navíc jej trefily i tři projektily z pistole. Neznámý muž po zranění obou vojáků utekl na německou stranu hranice. Ač bylo zranění svobodníka Moravce vážné, nakonec mu lékaři zachránili život. Přesto se ale jeho jméno objevuje v různých vydávaných přehledech příslušníků pohraniční stráže zahynuvších ve službě.
Na apríla roku 1951 v ranních hodinách zazněla na jihozápadním okraji obce Všeruby prudká a intenzivní střelba. Jelikož se jednalo o konec vesnice ve směru ke státní hranici, bylo všem jasné, že opět došlo ke střetu někoho, kdo chce přejít hranice, s jejich ostrahou. Až později se místní dozvěděli, že byl ve stodole za domem čp. 59 (místní hospodě) zastřelen neznámý muž. Vše začalo za svítání 1. dubna 1951, když dcera hostinského Šobra přišla za mladším strážmistrem Václavem Cibulkou, dřívějším příslušníkem místní posádky SNB, který zde byl nyní na výletě za bývalými kolegy a nocoval právě ve zmíněném hostinci, s oznámením, že v jejich stodole přespal nějaký cizí člověk, který se patrně chystá přejít hranice. Udání učinila prý z důvodu, že otec má strach a neví, co má dělat. Mladší strážmistr Václav Cibulka, ač nebyl ve službě, vyrazil ke stodole a neznámý na jeho výzvu, aby vyšel z úkrytu, reagoval střelbou z pistole. Václav Cibulka neprodleně vyrazil na místní stanici, kde měl ten den službu jeho známý, mladší strážmistr Jiří Honzátko. Ten okamžitě vyhlásil poplach a ke stodole na okraji vesnice se v doprovodu Václava Cibulky vydala šestičlenná hlídka (kromě Cibulky a Honzátka byli přítomni všichni členové hlídky z řad vojáků základní služby, kteří posílili před ustavením pohraniční stráže hraniční oddělení SNB). Když hlídka obklíčila stodolu a znovu neznámého, který se stále ukrýval na seně, vyzvala k vyjití ven, začal po nich dotyčný opět střílet. Členové hlídky, kteří byli povětšinou vyzbrojeni samopaly, spustili mohutnou palbu, která onoho nedělního rána vzbudila celou vesnici. Po vystřílení zásobníků nastalo chvilku ticho, které přerušil osamocený výstřel. Strážmistři Honzátko s Cibulkou usoudili, že dotyčný neznámý „protivník“ spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Když opatrně vylezli na odr ve stodole, s překvapením zjistili, že tím mrtvým narušitelem je jejich bývalý kolega Ladislav Vaník, který na všerubském oddělení SNB sloužil v období od října 1946 do srpna 1947. Služebně se sem vrátil v červnu 1948, avšak v březnu 1949 jej ze služby u SNB vyloučili. Zda zemřel proto, že chtěl emigrovat v místech, která ze své služby dobře znal, se dnes z dochovaných pramenů již nedozvíme.
Uniknout nově zaváděnému společenskému řádu se originálním způsobem rozhodl v srpnu 1951 zaměstnanec Státního statku Kdyně Vladimír Richter. Jedná se o jeden z posledních úniků přes hranici před vztyčením signálních stěn, z nichž prostřední byla až do roku 1965 pod vysokým napětím (v námi popisovaném úseku byl trojitý plot vybudován v prvním pololetí roku 1954). Vladimír Richter od svých 18 let (od roku 1949) pracoval jako traktorista jmenovaného státního statku. Na letní brigádě o žních k němu vedení statku přidělilo o rok mladšího Adolfa Habrmanna. V pátek 3. srpna 1951 ráno se Vladimír Richter rozhodl k útěku přes hranici. Chtěl k tomu využít své propustky do pohraničního pásma (nedlouho předtím zřízeného), kterou jako zaměstnanec zemědělského podniku, jehož polnosti často do pásma zasahovaly, měl. V tomto období žní sklízel s brigádníkem žito na polích nedaleko dnes již neexistující obce Myslív, která ležela jižně od spojnice mezi Všerubami a Maxovem. S vycházejícím sluncem se blížil na pole. Jelikož jednu část posekal již předchozího dne, nevěnovala mu hlídka pohraniční stráže pozornost. Nepřišlo jí divné ani to, že traktor s oběma muži vjel na část pole, kde byla úroda sklizena již ve čtvrtek. Vladimír Richter zde totiž předchozího dne, zřejmě podle promyšleného plánu, nechal odstavený přívěs za traktor typu samovaz. Místo připojení samovazu však najednou Vladimír Richter přidal plyn a nejvyšší možnou rychlostí, kterou jeho traktor zvládl, zamířil ke státní hranici vzdálené cca 200 metrů. Řev motoru jedoucího na plné otáčky probral hlídku pohraničníků a ti zjistili, že stroj s oběma muži směřuje ke státní hranici. Jelikož hlídka nedisponovala žádným dopravním prostředkem, pokoušela se traktor dohonit během. Po několika krocích však pohraničníci zjistili, že je to nad jejich síly. Vladimír Richter v tu chvíli byl již jen několik desítek metrů od hranice. Pohraničníci nemohli použít služebních zbraní, jelikož hned za hranicí na bavorské straně místní zemědělci pracovali na poli a při střelbě by mohlo dojít k jejich zranění. Proto se zaťatými pěstmi sledovali, jak odvážný traktorista mizí i s brigádníkem za hraniční čárou. Útěk Vladimíra Richtera a Adolfa Habermanna měl ještě dohru. Kádrový referent Státního statku Kdyně musel na Okresním národním výboru v Domažlicích vysvětlovat, jak je možné, že doporučil vydání propustky ke vstupu do pohraničního pásma zaměstnanci Vladimíru Richterovi, když věděl, že jeho dva bratři v roce 1949 uprchli z ČSR do západního exilu. Stejné otázky museli zodpovídat vyšetřovatelům i úředníci národního výboru, kteří propustku vydali.
Jihozápadně od Kvildy, zhruba v půli cesty k Březníku, se nacházela posádka jedné z rot 10. brigády pohraniční stráže v místě zvaném Schwelle (často uváděno v počeštělé podobě Švele). Tříčlenná hlídka této roty narazila ve středu 5. prosince 1951 v úseku, který měla střežit, na stopy ve sněhu. Byl vyhlášen poplach a z roty vyrazila skupina pohraničníků, aby zabránila ilegálnímu přechodu státní hranice. Stopy napovídaly tomu, že několik lidí směřuje údolím Ptačího potoka ke státní hranici. Tříčlenná hlídka proto nečekala na posily a vydala se po stopě, které se sice občas ztrácely, ale směr postupu neznámých byl jasný. Po chvíli spatřili příslušníci pohraniční stráže před sebou skupinku tří lidí. Členové hlídky vyzvali prchající skupinu k zastavení, a když viděli, že tak nečiní, zahájili palbu ze služebních zbraní, dvou pušek a jednoho samopalu. Brzy po zahájení palby jeden z prchajících padl k zemi a druzí se zastavili a volali prosbu, aby po nich již nikdo nestřílel. Po jejich zajištění vyšlo najevo, že se jedná o tři uprchlíky z pracovního tábora Vojna nedaleko Příbrami, kam nový režim posílal své odpůrce na otrocké práce. Muž, který se krátce po zahájení palby zhroutil k zemi, byl na místě mrtev. Z výpovědi přeživší dvojice zjistili příslušníci pohraniční stráže, že se jednalo o sedmadvacetiletého Jiřího Jiroucha z Prahy, který si po prvním politickém provinění v táboře nucených prací odpykával již svůj druhý trest za krádeže a černý obchod. Navíc při výkonu trestu z tábora uprchl do Bavorska a při přechodu zpět jej dne 7. května 1950 ostraha hranic zadržela, takže k původnímu trestu přibyly ještě paragrafy velezrady a vyzvědačství v doplnění délky trestu o 18 let. I oba zadržení přeživší uprchlíci Adolf Bečvář (jeho první cesta do Bavorska v červenci 1949 vedla Ferdinandovým údolím kolem Železné Rudy) a Josef Vaníček měli zkušenosti s ilegálními přechody hranice do Bavorska. Nyní je eskorta předala zpět do tábora nucených prací, zatímco tělo Jiřího Jiroucha bylo bez vědomí rodiny pohřbeno dne 7. prosince 1951 na hřbitově na Kvildě. Manželce zprávu o jeho úmrtí poslala vězeňská správa až v polovině dubna 1952. Josefa Vaníčka Státní soud v Praze odsoudil na doživotí (amnestií v roce 1955 snížené na 25 let žaláře) a Adolfa Bečváře na 15 let do vězení (podmínečně propuštěn v listopadu 1963).
K útěkům přes trojité pásmo stěn, které bylo vybudováno na hranici s imperialistickým světem, používali lidé často dosti bizarních prostředků a pomůcek. Jeden takový příběh se odehrál v posledním zářijovém týdnu roku 1954 u hraničního přechodu Všeruby, nedaleko místa, kudy tři roky předtím uprchl Vladimír Richter. Nyní zde však již stál zmíněný trojitý plotový zátaras. Polní cesta směrem ke státní hranici přes dnes neexistující obec Myslív patřila mezi často využívané trasy pokusů přechodů pomezí s Bavorskem. Možná náhodou, možná prostřednictvím dobře informovaných zdrojů totiž lidé, kteří tudy odcházeli do exilu nebo přicházeli zpět coby agenti chodci, věděli, že zmíněná polní cesta leží přesně na pomezí působnosti 14. roty pohraniční stráže Maxov a 15. roty pohraniční stráže Všeruby. A na styku úseků dvou rot někdy ostraha nebývala tak bdělá (viz dále příběh přechodu státní hranice pomocí dvou kmínků mladých stromků).
V listopadu roku 1953 se Železná Ruda stala svědkem odvážného úniku dvou mladých intelektuálů do sousedního Bavorska. Jednalo se o Jiřího Wertheimera a Zdeňka Volfa (narozen 1930 v Klatovech), kteří se poznali v Aeroklubu průmyslových závodů Praha (od ledna 1953 přešel pod Svazarm) v Točné na jižním okraji Prahy. V tomto klubu se oba poměrně čerství inženýři věnovali létání na větroních a absolvovali kurz pilotáže motorových sportovních letadel. Zdeněk Volf v srpnu 1953 coby reprezentant točenského aeroklubu zvítězil na 1. celostátních plachtařských závodech ve Vrchlabí. Jiří Wertheimer a Zdeněk Volf se spřátelili. Shodli se na tom, že chtějí uprchnout na západ, kde doufali v jiné možnosti uplatnění. Oba patřili k pravidelným posluchačům Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. V neděli 22. listopadu 1953 svůj plán zrealizovali. Ve dnu pracovního volna jako obvykle došli na letiště v Točné. Zdeněk Volf zabředl do hovoru s mechanikem Františkem Čumrdou a nakonec jej požádal, aby do jednomotorového kurýrního letounu z války Piper L-4, který byl hojně v poválečných letech využíván armádou a posléze svazarmovskými aerokluby a v Točné měl označení OK ANE K 68, doplnil palivo a zahřál motor. Mechanik populárnímu členovi aeroklubu, kterého dobře znal, vyhověl, aniž by si zjišťoval, zda je let povolen. Dokonce mu ochotně odpovídal na otázky technického rázu o letadle. Zdeněk Volf jistě využil své momentální popularity, neboť na zmíněných závodech ve Vrchlabí vytvořil nový československý rekord v dálkovém letu s větroněm (ulétl 477 km). Do hangárů vzápětí přišel i Jiří Wertheimer a přisedl do kabiny. Se zahřátým motorem vyroloval Zdeněk Volf z hangáru na plochu a odstartoval. Při určení dne útěku se spoléhali na předpověď počasí, která slibovala mlhu. Domnívali se, že ihned po zjištění neoprávněného startu uvědomí letiště Točná nedaleké vojenské letiště a proti migům nemohl mít stařičký americký kurýrní stroj žádnou šanci za jasného nebe uniknout. Proto brzy po startu vletěli do vrstvy mraků, která jim poskytla očekávanou ochranu. K jejich překvapení však zřejmě jak mechanik, tak řídící věž letiště čerstvému plachtařskému rekordmanovi natolik důvěřovali, že signál vojenské protivzdušné obraně státu promptně nevyslali. Zdeněk Volf zamířil na jih. Přes chvilkové problémy s motorem stroje, který začal po namrznutí způsobeném termínem letu a stálým pohybem v mracích vypadávat, se za necelou hodinu odvážní mladíci dostali ke státní hranici. Kurz na jih zvolil Zdeněk Volf zřejmě i z důvodu, že se na cestě za svobodou proletěl nad rodným městem Klatovy. Státní hranici překonal Piper L-4 těsně před 13.00 ve výšce 50 metrů nad vrcholem Roklan jihozápadně od Železné Rudy. Ulétli ještě několik kilometrů nad německým územím a nakonec bezpečně přistáli na bramborovém poli v Bavorsku.
Z historie železné opony v okolí Železné Rudy se vymyká příběh, který se odehrál dne 10. června 1954. Z lesa nedaleko Hojsovy Stráže vyšla šedesátiletá Rozálie Sledžinská. Zanedlouho potkala rekreanta Rudolfa Stahla, který zde byl na dovolené v zařízení Jednotného národního výboru Plzeň. Podivnou řečí jej požádala o pomoc. Chtěla, aby ji dovedl na místní vojenské velitelství s tím, že právě přišla přes hranici z Německa. Zároveň jej požádala o něco k jídlu. Rudolf Stahl ji odvedl do rekreačního zařízení, kde trávil dovolenou, a přinesl chléb a kávu. Po občerstvení doprovodil Rozálii Sledžinskou do jiné chaty v Hojsově Stráži, kde se rekreovali důstojníci čsl. armády z Plzně. Těm k jejich velkému překvapení paní sdělila, že prošla železnou oponou nedaleko Železné Rudy. Rekreující se nadporučík Holeček Rozálii Sledžinskou v chatě zadržel a telefonicky informoval velení 7. brigády pohraniční stráže, které neprodleně do Hojsovy Stráže vyslalo eskortu, která narušitelku státní hranice převezla na velitelství brigády. Zde žena vypověděla, že je rodilou Polkou, která byla na samém počátku 2. světové války zavlečena do Německa. Proč tam setrvala tak dlouho po válce, zůstane už nezodpovězenou otázkounevysvětlila. Nicméně na počátku června 1954 se rozhodla, že chce jít do svého rodného města Kielt-Chelno. Ve výslechovém protokolu po zadržení v Hojsově Stráži uvedla, že prchá před uvězněním. Z města Gelsenkirchen v Severním Porýní – Vestfálsku se vydala vlakem přes celé Německo do Regensburgu, odkud pokračovala až na hraniční nádraží v Bayerisch Eisensteinu, kam dorazila v úterý 8. června 1954 brzy odpoledne. V místním kostele potkala neznámou starší ženu a požádala ji o pomoc s převedením přes státní hranici do ČSR. Oslovená za drobnou úplatu přislíbila Rozálii Sledžinské, že jí přes hranice pomůže, neboť její dcera se na hranici v okolí dobře vyzná. Ovšem s tím, že vše bude možné až za tmy. Do té doby ji pozvala k sobě domů. Jak bylo domluveno, tak se stalo a po 21. hodině již kráčela Rozálie Sledžinská v patách mladé převaděčky ke státní hranici. Kde konkrétně překonala železnou oponu, vyšetřovatelům 7. brigády PS říct nedokázala. Uvedla jen, že šla s mladou Němkou k hraničním plotům zhruba hodinu. Po chvilce odpočinku ukázala převaděčka Rozálii Sledžinské, jak má podlézt nohama napřed dráty jednotlivých plotů železné opony. Pomohla jí dostat se přes dvě pásma, pak se rozloučila a vrátila se zpět na německou stranu, zatímco Rozálie Sledžinská podlezla poslední, třetí plot a vyrazila do neznámého lesa. Záhadou zůstává, jak ženy překonaly prostřední zátaras, který v tu dobu byl většinou pod vražedným elektrickým napětím. V určitých časových intervalech však byl údajně vypínán. Neznámá německá převaděčka to zřejmě věděla, protože rizikový prostřední plot překonala ještě s Sledžinskou. Při dalším postupu šťastně překonala paní Rozálie signalizační drát ve výši kolen, na který ji Němka upozornila. Pak však v lese zabloudila a musela zde přespat. I druhý den bloudila stále lesem a nezbylo jí nic jiného, než i druhou noc přečkat v hlubokém hvozdu. Až 10. června vyšla ven a potkala výše uvedeného rekreanta. Šokovaní pohraničníci po výslechu odvezli Rozálii Sledžinskou zpět k hraničnímu signálnímu plotu a chtěli po ní, aby jim ukázala místo, kudy tento zátaras překonala. Ač prošli celý úsek, který připadal v úvahu, nebyla jim to zadržená schopná říct, protože krajinu vůbec neznala, při přechodu zde byla poprvé a vše probíhalo za tmy. V protokolu se objevila poznámka o tom, že proud ve stěně vypli příslušníci pohraniční stráže, protože v něm uvízla srna: Pravděpodobně se však jednalo o vyrobení si umělé alibi ze strachu před kázeňským postihem. Rozálie Sledžinská byla nakonec obžalována z vyzvědačství. Jakékoliv Žádné dokumenty o jejím soudu či trestu se však nedochovaly.
V průběhu září až prosince 1954 vynesl plzeňský soud ortel nad skupinami převaděčů odpůrců komunistického režimu. Hlavními aktéry těchto procesů byli dva prvorepublikoví intelektuálové, které spojovalo šumavské městečko Čachrov, odborný učitel Milan Moučka a MUDr. Miloslav Schauer.
Milan Moučka pomáhal lidem, kteří chtěli prchnout na Západ, buď přímo jako převaděč, nebo organizátor jejich přechodu přes ostře střeženou hranici. Měl na to vypracován důmyslný systém. Přes rodinné a přátelské vazby členů převaděčské skupiny dostali lidé toužící po útěku z ČSR instrukce, že mají autobusem dojet do Čachrova a tam zamířit k trafice, kterou provozoval místní invalida Aleš Ouřada. Ten po vyslovení smluvených hesel poslal dotyčné do úkrytu buď k Milanu Moučkovi na Čachrově, nebo k jeho spolupracovníkovi Ignáci Denkovi z nedaleké obci Chřepice. Převedení přes hranice provedl buď Milan Moučka, nebo Ignác Denk. Prvně jmenovaný si našel trasu po linii Čachrov – Bradné – Chřepice – Můstek - Brčálník. Do Bavorska vcházeli v doprovodu Milana Moučky uprchlíci v prostoru mezi vrchy Svaroh a Ostrý. Ignác Denk usnadňoval převáděným ženám a dětem cestu tím, že až za Můstek je vezl ukryté na voze pod senem. Až od Brčálníku museli jít „po svých“. Ignác Denk patřil mezi šumavské Němce, kteří se vyhnuli odsunu. Často k hranicím na voze kromě emigrantů vezl i věci z chalup svých soukmenovců, kteří v tu dobu již dleli v bavorských uprchlických táborech. Věci skládal u hranice, kam si pro ně odsunutí chodili. K prvnímu takovému převedení došlo na konci září 1949. Dalším spolupracovníkem této dvojice byl dělník ČSD František Pikhart, jenž služebně doprovázel vlaky až na hraniční nádraží v Železné Rudě – Alžbětíně. Na cestu s sebou často vozil dopisy emigrantům, které na německé straně nádraží nenápadně vkládal do schránky. Kromě převádění emigrantů pomáhala čtveřice i s přechody a ubytováním agentům-chodcům, nejčastěji jistému Vojtěchu Hejnovi, jenž do února 1948 patřil mezi obyvatele Železné Rudy. K odhalení tohoto převaděčského kanálu došlo na jaře 1950. Všichni čtyři aktéři byli zatčeni a ve dvou soudních líčeních dne 2. září a 31. prosince 1954 odsouzeni k mnohaletým trestům. Při domovních prohlídkách u nich StB našla neohlášené střelné zbraně, což bylo přitěžující okolností. Hlavní organizátor Milan Moučka dostal trest odnětí svobody v délce deseti let, Aleš Ouřada sedmi roků a František Pikhart šesti let. Ignácovi Denkovi přitížila jeho válečná anabáze coby německého brance, když byl se speciálními silami nasazen do boje proti partyzánům v Jugoslávii. Soudkyně JUDr. Marie Benková ho poslala do žaláře na deset let. Kriminál nepřidal na zdraví Milanu Moučkovi a invalidovi Aleši Ouřadovi. Oba byli po několika letech ze zdravotních důvodů propuštěni z výkonu trestu, avšak krátce nato zemřeli. Zbylou dvojici osvobodila až amnestie vydaná v souvislosti s novou ústavou dne 9. května 1960.
Miloslav Schauer několik let působil na Čachrově jako obvodní lékař. Na penzi se vrátil do Klatov. Po změně režimu v únoru 1948 pomáhal od léta toho roku jeho odpůrcům za hranice. Jednalo se především o obyvatele středních Čech. Prostředníkem se mu stal Ing. František Procházka z Prahy. Ten přes kruhy blízké Československé straně lidové nasměroval lidi do Klatov, kde ve dvou místních restauracích došlo k prvním schůzkám, nikdy však k přímému hovoru. Pomocí smluvených gest a předmětů dostali prchající lidé instrukce, aby se odebrali na železniční zastávku Klatovy – město a odtud odjeli vlakem do Běšin. Další cestu měli absolvovat pěšky nebo autobusem. Vystupovali na zastávce Poschingerův dvůr nad Železnou Rudou. Zde se již přímo potkali s MUDr. Miloslavem Schauerem, který se jich jako znalec místní krajiny ujal coby turistů. Osobně je převedl přes hranice buď po trase Šimandl - Starý Brunst - Gerlova Huť – Polom - Vlčí jámy – Německo nebo Lipplův Dvůr – býv. Lipplsäge - Nový Brunst – Polom- Vlčí jámy – Německo. Touto cestou se do exilu prokazatelně dostalo deset lidí. Z prominentních uprchlíků tak odešli z ČSR například manželka Pavla Tigrida Ivana, lidovečtí poslanci JUDr. Bohumil Bunža a Dr. Ing. Štěpán Benda, šéfredaktor lidoveckého tisku Jaroslav Kusý, bývalý okresní tajemník lidové strany v Rokycanech Jan Kvídera, plukovník justiční služby Ladislav Spring z Prahy a další. MUDr. Miloslav Schauer byl zadržen až na začátku března 1954. Při domovní prohlídce dne 6. března toho roku u něj v bytě vyšetřovatelé našli mimo jiné i protistátní básničky, ale hlavně 60 kusů tehdy obávaného „imperialistického“ brouka mandelinky bramborové, kterou zatčený dle své výpovědi nasbíral na poli Josefa Tomana v Němčicích u Strážova a v rámci svého bádání vypreparoval. Příslušníci StB toho chtěli okamžitě využít a přidat i obvinění z přípravy šíření chorob lidem nebezpečných. V polovině června však dostali vyjádření Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, že dodané exempláře mandelinky nalezené u MUDr. Schauera neobsahují zárodky obrny ani dalších chorob a nemohou být tudíž využity k „biologickému útoku“. Smutné je, že klatovské vedení lidové strany se dne 23. června 1954 vyjádřilo k MUDr. Schauerovi negativně a dokonce jej z partaje vyloučilo. Příslušníkům StB neuniklo, že MUDr. Miloslav Schauer sepsal přehled aktivních přisluhovačů nového režimu, který se prostřednictvím jeho pražských známých dostal za hranice a byl několikrát vysílán v rádiu Svobodná Evropa. Rozsudek, který si dne 7. října 1954 MUDr. Miloslav Schauer vyslechl, byl krutý. Dostal 18 let žaláře. Z vězení se dostal až po amnestii 9. května 1960.
V dopoledních hodinách 24. září 1954 nahlásili místní obyvatelé z řad poválečných dosídlenců na nedaleké 14. rotě pohraniční stráže, že objevili na okraji pole ve snopech stopy po přenocování nějakého člověka. Na místo okamžitě vyrazila hlídka. Službu konající důstojník po potvrzení podezření vyslal do terénu tři hlídky se psy, aby prohledaly okolí ve směru k první stěně. Žádné stopy po narušiteli však nenašly. Zdálo se, že se jednalo o planý poplach, ale večer ohlásila hlídka, která operovala jihovýchodně od nalezeného provizorního nocležiště, že nedaleko dnes zaniklé samoty U Ševce jižně od spojovací cesty Maxov – Všeruby se cosi podivného nachází u prostřední drátěné stěny, která byla pod elektrickým proudem. Okamžitě byl vyhlášen poplach a příkaz k „zakrytí státní hranice“ proti narušiteli. Když se příslušníci pohraniční stráže přiblížili k oněm podivným předmětům, zjistili, že se jedná o kmeny mladých stromků o délce přes pět metrů. Jelikož kmínky byly uříznuty a oklestěny, bylo jasné, že se jedná o pokus o překročení státní hranice. Stopy směrem k bavorské hranici v pásmu mezi stěnami jejich domněnku potvrzovaly. Rozeběhlo se pátrání. Až večer služební pes pomohl rozluštit záhadu. Konečně totiž zachytil stopu od provizorního nocležiště na kraji pole vedoucí po kraji lesa směrem ke zmíněné samotě. Na okraji lesa si narušitel hranice vyhlédl dva stromky, které pravděpodobně zahradnickým nožem uřízl, oklestil a připravil si tak jednoduchou, ale nakonec účelnou pomůcku pro útěk přes střeženou hranici. S přicházejícím soumrakem proklouzl mezi jednotlivými hlídkami, které chodily podél první stěny. Musel být dobře obeznámen se systémem fungování trojitého plotového zátarasu hranice. Na sloup první stěny, do níž v tu dobu nebyl zapojen elektrický proud, totiž bez obav vylezl. Připravené tyče ze stromků pak pevně zapřel do země mezi první a druhou stěnou. Věděl totiž, že prostřední stěna je napojena na elektrické napětí, které při dotyku zabíjí. Z vrcholku první stěny se odrazil a pomocí dvou zapíchnutých tyčí přeskočil nebezpečný prostřední plot. Tyče tak zůstaly opřené o prostřední stěnu a uprchlík pokračoval k poslednímu zátarasu, do něhož již elektrika nevedla. Proto jej překonal obdobným způsobem jako první stěnu a mohl prchnout do Bavorska. Identita toho, kdo takto originálním způsobem po vzoru skokanů o tyči překonal železnou oponu nedaleko Všerub, zůstává dodnes neodhalena. Nutno dodat, že při jeho odvážném pokusu mu několikrát výrazně přálo štěstí. Poprvé, když jej neodhalily hlídky se psy, které pátraly v okolí jeho posledního nocležiště na české straně hranice. Podruhé, když odvážným skokem překonal vražednou past v podobě prostřední elektrické stěny na státní hranici. A potřetí, že ho při útěku nespatřila žádná z hlídek, která by samozřejmě neváhala použít střelby.
Na konci prvního listopadového týdne roku 1959 došlo k přestřelce a úmrtí nedaleko Březníku. Poručík pohraniční stráže Václav Horváth, který sloužil jako velitel jedné z čet 20. roty PS Šumná sušické 7. brigády PS, se odebral se třemi vojáky této jednotky ke státní hranici, kde měli připravit zvýraznění hraničních kamenů s přicházející zimou. Prováděli to tak, že u každého hraničního kamene zatloukli kůl obalený slámou. Ten měl vyčnívat i přes očekávanou sněhovou pokrývku a zřetelně tak ukazovat strážcům průběh státní hranice v terénu. Při této práci se každý ze čtyř vojáků věnoval svému a dohled nad celou skupinou měl přítomný důstojník. Této situace se rozhodl využít vojín Vladislav Řanda, který později přiznal, že od útlého dětství toužil cestovat a odstěhovat se do USA. Podle sepsaného protokolu kolem 10.30 hodin najednou Vladislav Řanda odhodil sekeru, s kterou zpracovával kůl u hraničního kamene, a rozběhl se do Německa. Poručík Václav Horváth a ostatní vojáci na něj volali, aby se zastavil a vrátil. Mladík ale utíkal dále. Velitel skupiny se okamžitě rozhodl. Ač byl v tu chvíli vojenský zběh již na německém území, pokusí se jej dostihnout a přetáhnout zpět na českou stranu hranice. Rozběhl se proto rychle za ním. Následoval jej ještě jeden pohraničník, zatímco poslední ze skupiny zaklekl na státní hranici a „jistil“ prostor. V ten okamžik se na německé straně hranice pohybovaly hned tři cizí osoby v uniformách a s výzbrojí (poručík Horváth samopal a pohraničníci samonabíjecí pušku vz. 52/57). Když prchající vojín Řanda zjistil, že jej poručík Horváth dohání, v pohybu odjistil svoji pušku, náhle zastavil, prudce se otočil, zacílil a přibližujícího se důstojníka dvakrát vystřelil. První kulka trefila Václava Horvátha do ruky a druhá do hrudníku. Poručík takové chování zběha nečekal, proto svoji zbraň neměl připravenou a nestihl ji použít. Padl těžce raněn na zem. O několik vteřin později k němu doběhl pohraničník, který s ním vkročil při pronásledování Vladislava Řandy na německé území. Poručík Horváth mu ještě přikázal, plně si vědom toho, kde se právě nachází, aby ho odnesl zpět na českou stranu hranice. Vladislav Řanda tak mohl již nepronásledován doběhnout k prvním domkům, požádat o přivolání policie a následně podat žádost o politický azyl. Poručík Václav Horváth po přenesení zbylými vojíny na českou stranu hranice svému zranění podlehl. Celý případ měl o dvacet let později dohru. Vladislav Řanda, který emigroval do USA, kde si změnil jméno na Walter Randa a oženil se. Na naléhání své manželky jugoslávského původu se v roce 1979 rozhodl odletět do tehdejší ČSSR, aby zde navštívil své stařičké rodiče. Domníval se, že pronásledujícího důstojníka jen poranil a že jeho čin je již promlčen. Navíc byl již občanem USA, což mu dodávalo pocit nedotknutelnosti československým právem. Manželka jej na cestě doprovázela. Do Prahy přiletěli dne 25. července 1979. Navštívili Řandovy rodiče v Řepicích u Strakonic a jeho sestru v Klatovech. Zde ho však StB dne 29. července 1979 zatkla. Byl postaven před vojenský soud a odsouzen ke 13 letům žaláře.
V létě 1969 došlo na hraničním přechodu Železná Ruda – Alžbětín k pokusu o přechod hranice skupinou mladých lidí z východních Čech, konkrétně z Trutnova. Hlavními iniciátory byli tehdy šestnáctiletí kamarádi Gert Michna a František Linhart. Oba prošli vinou svých poměrně nezkrotných povah dětským domovem v Králíkách, kde se ostatně seznámili a spřátelili. Brzy k nim přibyl o tři roky starší Miroslav Kovář. Mladíci začali plánovat útěk na západ. Postupně se k nim přidala ještě děvčata Olga Salčáková (v době pokusu o útěk do Bavorska jí bylo 15 let) a Jaroslava Hladíková (té bylo 18 roků) a v závěru plánování přechodu hranice ještě bratranec Františka Linharta Antonín Linhart (tehdy šestnáctiletý hoch též se zkušeností s pobytem v dětském domově) a patnáctiletý Mičos Baliamis (syn řeckých emigrantů). Na konci prvního červencového týdne se skupina domluvila, že utečou přes železnou oponu do SRN. Jelikož všichni jmenovaní měli problémy i s dokončením základního vzdělání, byl jejich plán velmi prostoduchý- v ukradených osobních autech se přesunout z východních Čech přes Plzeň a Klatovy k hraničnímu pásmu, zde odcizit nákladní automobil a jím prorazit hraniční závoru a projet na západ. Pro svůj plán si vybrali hraniční přechod Železná Ruda-Alžbětín. Skupina se ale rozhádala a Olga Salčáková zůstala v Trutnově (při pozdějším soudním líčení tvrdila, že z vlastní vůle; její bývalí spiklenci však tvrdili, že emigrovat chtěla). Termín útěku si nejprve stanovili na 10. července 1969, pak jej však o den odložili. Nakonec se rozhodli, že první část cesty absolvují vlakem. Na nádraží v Hradci Králové potkala šestice mladých lidí Milana Rumanovského, s nímž se hlavní dva organizátoři útěku znali (též z dětského domova). Milan Rumanovský se k nim bez váhání přidal. Když mu sdělili, že v Hradci Králové plánují ukrást osobní auto k přesunu do Prahy, kde by zcizili další vůz, prokázal nově přijatý člen party bystrý úsudek a vysvětlil ostatním, že pokud ukradnou auto v Hradci a následně v Praze, mohou se dostat do problémů s VB ještě dříve, než dojedou k hranicím, protože VB bude po odcizených vozech intenzivně pátrat. S tím všichni souhlasili a byli rádi, že získali dalšího spojence, a to hlavně proto, že Milan Rumanovský měl (jako jediný ze skupiny) větší zkušenosti s řízením nákladního automobilu. Půlnočním vlakem se tedy 11. července 1969 přesunuli i s novým členem party do Prahy. Odtud vyjeli vlakem do Plzně, kde se ocitli v sobotu 12. července kolem 9. hodiny ranní. V západočeské metropoli navštívili výstavu EX Plzeň 69 a až v neděli vyrazili, opět vlakem, do Klatov, kam se dostali po poledni. Skupina se v Klatovech na nádraží rozdělila a všichni se vydali do okolních ulic hledat nákladní automobil, kterým by uprchli do Bavorska. Hledání netrvalo dlouho, jelikož nedaleko vlakového nádraží se nacházel areál ČSAD, kde stálo zaparkováno množství náklaďáků. Protože jejich řidiči vozy občas využívali k jízdám „na černo“, byl dokonce v pletivu vytvořen improvizovaný výjezd, který šel „odemknout“ pouhým rozmotáním několika drátků a odklopením dílu pletiva. Krádež vozu plánovala skupina provést po setmění. V 21 hodin se tedy čtveřice Gert Michna, Miroslav Kovář, Mičos Baliamis a Milan Rumanovský vydala potemnělými ulicemi Klatov k areálu ČSAD, zatímco zbylá trojice přešla za město k výpadovce na Železnou Rudu, kde měli přistoupit do ukradeného náklaďáku. Z areálu odcizili mladíci Škodu 706 Trambus, a ačkoliv ani jeden z nich neměl řidičský průkaz Milan Rumanovský řídil vůz přes město směrem k druhé skupině a následně na Železnou Rudu. Je s podivem, že odjezd vozu nevzbudil pozornost nočního hlídače a že ten nevyhlásil poplach. Za Klatovami přistoupila do náklaďáku trojice František Linhart, Jaroslava Hladíková a Antonín Linhart a pokračovali na Železnou Rudu. Tímto městečkem projeli po 1. hodině ranní v pondělí 14. července 1969. Za městem zastavili a čtveřice Hladíková, bratranci Linhartovi a Mičos Baliamis se přesunuli na krytou korbu náklaďáku. V kabině zůstala jen trojice, která měla řídit. Za volantem seděl Milan Rumanovský, zatímco Gert Michna a Miroslav Kovář byli připraveni operativně převzít řízení, kdyby předpokládaná střelba pohraničníků řidiče zranila. Nedaleko za městem se přiblížili k první závoře a nereagovali na výzvu hlídky k zastavení. Vojín PS Petr Hašl, který měl u první závory službu, uskočil před zrychlujícím náklaďákem do příkopu a okamžitě dal signál oznamující pokus o násilný přechod hranice. To už trambus prorazil první závoru z úzkých trubek a ujížděl po silnici dále k hraničnímu přechodu. Při nárazu se u náklaďáku rozbila přední světla, takže divoká jízda pokračovala ve tmě. Po necelém půl kilometru byl prchající vůz u druhé závory, kde v prostoru čekala hlídka v plné pohotovosti a spustila na automobil palbu ze samopalů. Vůz jel však tak rychle, že i když pohraničníci vystříleli celé zásobníky, trambus se s mladými lidmi dále řítil ke státní hranici. Poslední závora, která již byla nesrovnatelně širší a hlavně zasazená do železobetonových pilířů, dobrodružství prchající skupiny zastavila. Vůz byl nárazem zdemolován. Kabina se utrhla a přeletěla zátaras. Náraz trojici vpředu vymrštil proti čelnímu sklu utržené kabiny. Dle výpovědí zasahujících pohraničníků, kteří se mezitím přiblížili k troskám vozu, pak uprchlíci vykročili ke státní hranici, vzdálené pouhých několik desítek metrů. Z šoku, který zřejmě při nárazu utrpěli, možná i proto, že jim náraz poškodil ušní bubínky, údajně nereagovali na výzvu příslušníků pohraniční stráže, kteří jim cestu zastupovali, takže velitel zasahující hlídky vojín Pavel Sedlák vystřelil dvě dávky ze svého samopalu. Smršť kulek zabila Gerta Michnu. Ostatní byli zadrženi a předáni do vazby v Plzni na Borech. Soudní tribunál všem přeživším udělil tresty v rozmezí osmi měsíců až jednoho roku za trestné činy neoprávněného užívání cizí věci z majetku v socialistickém vlastnictví. Tresty pro Milana Rumanovského, Miroslava Koláře a Františka Linharta byly nepodmíněné, ostatní s podmínečným odkladem na dobu dvou let. Velitel zásahu a střelec vojín Pavel Sedlák sice obdržel od nadřízených pochvalu, ale psychicky se zhroutil a 19. července 1969 byl dokonce předčasně propuštěn z vojenské služby právě z důvodu nervového zhroucení.