1 – Stezka zlatokopů
Keltské pojmenování řeky Otavy – Atava (= bohatá řeka = myšleno zlatem) jenom potvrzuje výskyt zlata v jejím povodí. Kdo první začal s jeho těžbou, ale jenom tušíme.
Například z doby bronzové pochází zlatý vlasový šperk nalezený u Vrcovic na Písecku. Byl vyroben už před 3700 lety. Na Otavě pod Vrcovicemi byly nalezeny i mlecí kameny. Rovněž nálezy po rýžování v otavských meandrech u Modlešovic na Strakonicku pochází z pozdní doby bronzové. Dalšími známými rýžovníky zlata byly Keltové. Ti zde zlato těžili v 5. a hlavně ve 2. a 1. století před naším letopočtem. U zmiňovaných Modlešovic bylo nalezeno rovněž keltské rýžovnické zařízení.
Otavské zlato používali Keltové k výrobě šperků jak pro ženy, tak i pro muže. Šlo o náramky, náhrdelníky či prsteny. Část vytěženého zlata používali rovněž k výrobě mincí, tzv. duhovek.
V některých pramenech se uvádí, že mohli z českých ložisek vyrýžovat až 17 tun zlata.
Rozloha rýžovišt v českých zemích se odhaduje na 75 km2. Po rýžovištích zůstaly tzv. sejpy (= hrůbata), což je nanesený materiál po rýžování. Délka těchto sejpů dosahuje až 12 metrů, výška i čtyři metry. Sejpy při Otavě byly zmiňovány již v polovině 16. století humanistou Vítem Trajanem Žateckým. Odhaduje se, že z českých ložisek bylo v minulosti vytěženo až tisíc tun drahého kovu, z toho na rýžoviště připadá okolo 60 %.
Rýžovalo se hlavně v ohybech potoků, kde se proud řeky zpomaloval a zlato usazovalo. Vedle sejpů jsou často prohlubně po vytěženém materiálu nebo strouhy pro přivádění a odvádění vody. Rýžovníci totiž na své dřevěné rýžovnické splavy přiváděli pomocí těchto struh vodu, která unášela nasypávaný zlatonosný písek. Spáry splavu bývaly utěsněny konopím, aby se zamezilo úniku vody i zlata. Proplavovaný písek byl prohrabován tzv. hrabačkou. Zlato se zachytávalo v chlupech ovčí kůže, která byla upevněna na dně splavu. Kůže se pak propírala v nádobách s vodou, kde se zachycené zlatinky vyplavily.
Hodně sejpů bylo v minulosti zničeno, dnes jsou chráněny jako archeologické památky.
Nejvíce sejpů vznikalo v 13. a 14. století. Nejvíce je jich dodnes patrno mezi Dlouhou Vsí a Sušicí, další velká rýžoviště jsou u Čepic a na Žichovicku. Nejvýše položené na Šumavě se nacházejí na dně Roklanské nádržky u Roklanské chaty. Ze 13. a 14. století jsou dochovány první zprávy o dolování zlata. Z té doby nám zůstaly památky jako rýžoviště či štoly po dolování. V téže době vznikají na Šumavě hornické osady, brzy povýšené na města. Kašperské Hory se staly od dob Jana Lucemburského svobodným horním městem, později povýšeným na královské, centrem nejvýznamnějšího zlatonosného revíru Českého království v době předhusitské.
Kašperskohorský revír je přibližně 10 km dlouhý a 2 km široký. Jeho jádro leží nad údolím Zlatého potoka. Mocnost křemenných žil obsahujících zlato je od centimetrů do metrů. Zlato se ve zdejším křemeni objevuje v zrnkách a plíškách i jako zlato rozptýlené. Zdejší zlato se vyskytuje také vázané se stříbrem nebo wolframem. Do kašperskohorského rudního revíru patřil do roku 1584 i Rejštejn. Německé jméno Reichenstein odkazuje na „bohatý kámen či skálu“, myšleno bohaté zlatem. Engelbert Panni jmenuje v roce 1876 v okolí Kašperských Hor 37 poloh se zlatodoly a těžními jámami. Celkový počet zlatorudných mlýnů se někdy odhaduje až na 350. Dolovalo se přímo ve městě, pod náměstím a ulicemi. Kašperskohorské zlatodoly jsou zmiňovány v zástavní listině krále Jana Lucemburského. Překvapuje i velký počet horníků. V listině, kde Jan Lucemburský uděluje městu výsady za vyslání 600 ozbrojených havířů v roce 1317 k obléhání města Landshutu (ve Slezsku), resp. k podkopání opevnění města. Odhaduje se, že v té době žilo na Kašperskohorsku až čtyři tisíce lidí.
V letech 1326–1360 dosahovala hloubka díla 22 metrů, zmiňuje to výrok jihlavského horního soudu. Bohužel záznamy o výnosech dolů začínají až v době, kdy těžba poklesla, tj., v 16. století. Na městské pečeti z let 1345–1396 je v raně gotickém štítu zobrazena zdvižená ruka držící hornické kladivo, vedle je další kladivo a motyka. Kolem štítu je gotickou majuskulou napsáno: S CIVIUM DE REICHENSTIN.
Mlecí kameny jsou vystaveny pod kostelem sv. Markéty. Pocházejí z Amálina údolí. Průměr kamenů je 85–95 cm, výška kamenů kolem 18 cm a průměr ok je 10–13 cm. U některých kamenů jsou dva důlky pro kypřici, železnou destičku, kterou končil svislý hřídel. Kypřicí byl tak běhoun uváděn do pohybu. V původně mlecích kamenech, které časem praskly, byly prohloubeny důlky, ve kterých se prováděla amalgamace. Zlato se zde těžilo do počátku 20. století.
Nejnovější kapitolou zlatokopecké historie je geologický průzkum prováděný od 80. let a provoz štoly Naděje. Expozici o minulosti místní těžby zlata můžete zhlédnout v Muzeu Šumavy. Nejpozoruhodnější externí památky dolování a zpracování zlaté rudy zpřístupňuje pak tato naučná stezka.
Například z doby bronzové pochází zlatý vlasový šperk nalezený u Vrcovic na Písecku. Byl vyroben už před 3700 lety. Na Otavě pod Vrcovicemi byly nalezeny i mlecí kameny. Rovněž nálezy po rýžování v otavských meandrech u Modlešovic na Strakonicku pochází z pozdní doby bronzové. Dalšími známými rýžovníky zlata byly Keltové. Ti zde zlato těžili v 5. a hlavně ve 2. a 1. století před naším letopočtem. U zmiňovaných Modlešovic bylo nalezeno rovněž keltské rýžovnické zařízení.
Otavské zlato používali Keltové k výrobě šperků jak pro ženy, tak i pro muže. Šlo o náramky, náhrdelníky či prsteny. Část vytěženého zlata používali rovněž k výrobě mincí, tzv. duhovek.
V některých pramenech se uvádí, že mohli z českých ložisek vyrýžovat až 17 tun zlata.
Rozloha rýžovišt v českých zemích se odhaduje na 75 km2. Po rýžovištích zůstaly tzv. sejpy (= hrůbata), což je nanesený materiál po rýžování. Délka těchto sejpů dosahuje až 12 metrů, výška i čtyři metry. Sejpy při Otavě byly zmiňovány již v polovině 16. století humanistou Vítem Trajanem Žateckým. Odhaduje se, že z českých ložisek bylo v minulosti vytěženo až tisíc tun drahého kovu, z toho na rýžoviště připadá okolo 60 %.
Rýžovalo se hlavně v ohybech potoků, kde se proud řeky zpomaloval a zlato usazovalo. Vedle sejpů jsou často prohlubně po vytěženém materiálu nebo strouhy pro přivádění a odvádění vody. Rýžovníci totiž na své dřevěné rýžovnické splavy přiváděli pomocí těchto struh vodu, která unášela nasypávaný zlatonosný písek. Spáry splavu bývaly utěsněny konopím, aby se zamezilo úniku vody i zlata. Proplavovaný písek byl prohrabován tzv. hrabačkou. Zlato se zachytávalo v chlupech ovčí kůže, která byla upevněna na dně splavu. Kůže se pak propírala v nádobách s vodou, kde se zachycené zlatinky vyplavily.
Hodně sejpů bylo v minulosti zničeno, dnes jsou chráněny jako archeologické památky.
Nejvíce sejpů vznikalo v 13. a 14. století. Nejvíce je jich dodnes patrno mezi Dlouhou Vsí a Sušicí, další velká rýžoviště jsou u Čepic a na Žichovicku. Nejvýše položené na Šumavě se nacházejí na dně Roklanské nádržky u Roklanské chaty. Ze 13. a 14. století jsou dochovány první zprávy o dolování zlata. Z té doby nám zůstaly památky jako rýžoviště či štoly po dolování. V téže době vznikají na Šumavě hornické osady, brzy povýšené na města. Kašperské Hory se staly od dob Jana Lucemburského svobodným horním městem, později povýšeným na královské, centrem nejvýznamnějšího zlatonosného revíru Českého království v době předhusitské.
Kašperskohorský revír je přibližně 10 km dlouhý a 2 km široký. Jeho jádro leží nad údolím Zlatého potoka. Mocnost křemenných žil obsahujících zlato je od centimetrů do metrů. Zlato se ve zdejším křemeni objevuje v zrnkách a plíškách i jako zlato rozptýlené. Zdejší zlato se vyskytuje také vázané se stříbrem nebo wolframem. Do kašperskohorského rudního revíru patřil do roku 1584 i Rejštejn. Německé jméno Reichenstein odkazuje na „bohatý kámen či skálu“, myšleno bohaté zlatem. Engelbert Panni jmenuje v roce 1876 v okolí Kašperských Hor 37 poloh se zlatodoly a těžními jámami. Celkový počet zlatorudných mlýnů se někdy odhaduje až na 350. Dolovalo se přímo ve městě, pod náměstím a ulicemi. Kašperskohorské zlatodoly jsou zmiňovány v zástavní listině krále Jana Lucemburského. Překvapuje i velký počet horníků. V listině, kde Jan Lucemburský uděluje městu výsady za vyslání 600 ozbrojených havířů v roce 1317 k obléhání města Landshutu (ve Slezsku), resp. k podkopání opevnění města. Odhaduje se, že v té době žilo na Kašperskohorsku až čtyři tisíce lidí.
V letech 1326–1360 dosahovala hloubka díla 22 metrů, zmiňuje to výrok jihlavského horního soudu. Bohužel záznamy o výnosech dolů začínají až v době, kdy těžba poklesla, tj., v 16. století. Na městské pečeti z let 1345–1396 je v raně gotickém štítu zobrazena zdvižená ruka držící hornické kladivo, vedle je další kladivo a motyka. Kolem štítu je gotickou majuskulou napsáno: S CIVIUM DE REICHENSTIN.
Mlecí kameny jsou vystaveny pod kostelem sv. Markéty. Pocházejí z Amálina údolí. Průměr kamenů je 85–95 cm, výška kamenů kolem 18 cm a průměr ok je 10–13 cm. U některých kamenů jsou dva důlky pro kypřici, železnou destičku, kterou končil svislý hřídel. Kypřicí byl tak běhoun uváděn do pohybu. V původně mlecích kamenech, které časem praskly, byly prohloubeny důlky, ve kterých se prováděla amalgamace. Zlato se zde těžilo do počátku 20. století.
Nejnovější kapitolou zlatokopecké historie je geologický průzkum prováděný od 80. let a provoz štoly Naděje. Expozici o minulosti místní těžby zlata můžete zhlédnout v Muzeu Šumavy. Nejpozoruhodnější externí památky dolování a zpracování zlaté rudy zpřístupňuje pak tato naučná stezka.