2 – Stezka zlatokopů
Cesta k Amálinu údolí, která byla součástí Zlaté stezky do Pasova (založené Karlem IV. roku 1356) vede kolem významných báňských lokalit s četnými pozůstatky starého dolování. Východně leží Liščí vrch a Spannreifel, západně pak Friedlholz.
Podél cesty v hloubce cca 40 metrů vyrubali dávní horníci hlavní, tzv. dědičnou štolu sv. Jana. Její jiný název zněl Štola U bohatého pokladu. A není tomu divu. Vždyť ještě v roce 1701 v ní byly nalezeny „velmi krásné a od Boha požehnané kusy zlata“. Patřila mezi nejstarší (založena 1334) a největší zdejší štoly. Byla dlouhá okolo 800 metrů. Začínala v centru a končila u soutoku Řetízkového a Zlatého potoka. Byla ve spádu, protože odváděla vodu z tohoto i dalších dolů ve městě. Na místě dnešní čistírny odpadních vod býval důl Michael se stroji na čerpání vody z dědičné štoly. U silnice nad dolem se až do 19. století nacházela budova hornické cechovny (Zechhaus).
Z geologického hlediska náleží oblast zlatonosného revíru Kašperských Hor do oblasti tzv. moldanubika s typickou přítomností vysoce metamorfovaných hornin – biotických a grafitických pararul a plutonických hornin granitoidového složení.
Ložiska zlata vznikla před třemi miliardami let, zlato krystalizovalo v křemeni nebo v kyzech.
Zlatorudné žíly sahají do hloubky několika set kilometrů. Křemenné žíly mají mocnost až několika metrů. Na zemský povrch se dostávalo při zvětrávání horniny, částečky byly odnášeny vodou a usazovány.
Zdejší zlato nacházíme ve formě drátků, plíšků a valounků. Nejčastěji jsou to ale zlatinky do velikosti 0,5 mm. Na 1 g zlata je třeba až 15 tisíc zlatinek. Kašperskohorské zlato, většinou vysoké ryzosti, je převážně jemnozrnné, mikroskopických rozměrů, ojediněle i v částečkách viditelných pouhým okem. Rýžované zlato bylo kvalitnější než zlato hlubinně těžené, mělo větší ryzost. V otavském písku jsou přítomny i další minerály jako např. granát, spinel, zirkon, ilmenit, rutil, rubín, turmalín, magnetit, scheelit, beryl, apatit, topas, titanit, safír a řada dalších. Kašperskohorské zlato je pevný roztok s obsahem stříbra (10–25 %) nebo wolframu.
Kromě Kašperských Hor najdeme zlato i u Hartmanic, Sušice, Záblatí nebo u Zátoně.
Zlato – scheelitové zrudnění v oblasti Kašperských Hor vytváří tři pruhy ve směru východ–západ. Hlavní zóna vede od Suchého vrchu přes Liščí vrch, Friedlholz k Rejštejnu. Střední zóna od jihovýchodního okraje Kašperských Hor přes náměstí, vrch Vinice na Klostermannův vrch severovýchodně od Rejštejna. Třetí zóna vede severovýchodně od města mezi osadou Kavrlík a úbočím Ždánova.
Kašperskohorsko bylo ve 13. a 14. století druhé nejvýznamnější místo v Čechách, kde těžilo zlato (po Jílovém – důl Šlojíř).
Doly byly i pod náměstím. V roce 1426 se těžilo v šachtě u Masných krámů. V těchto místech se v roce 1993 propadl chodník.
V soupise Engelberta Panniho jsou uváděny například doly sv. Kateřiny, sv. Jana, sv. Petra, sv. Michaela, u sv. Ducha, sv. Václava pod Kavrlíkem, sv. Leonarda, sv. Barbory, sv. Panny Doroty na Paštích, Nálezná jáma sv. Filipa a Jakuba a další. V Kettnerově důlní díle ze 14. století v oblasti Na Prádle se těžilo ještě v 18. století. Několik set metrů odtud ležela středověká úpravna rud. Na počátku 20. století byl vytěžen důl Kristýna. Od roku 1960 je v něm seismická stanice AVČR.
Jenom v okolí Suchého vrchu se nachází dva tisíce kutacích jam a obvalů.
Kvůli bezpečnosti jsou dnes štoly zazděny nebo opatřeny mříží.
Podél cesty v hloubce cca 40 metrů vyrubali dávní horníci hlavní, tzv. dědičnou štolu sv. Jana. Její jiný název zněl Štola U bohatého pokladu. A není tomu divu. Vždyť ještě v roce 1701 v ní byly nalezeny „velmi krásné a od Boha požehnané kusy zlata“. Patřila mezi nejstarší (založena 1334) a největší zdejší štoly. Byla dlouhá okolo 800 metrů. Začínala v centru a končila u soutoku Řetízkového a Zlatého potoka. Byla ve spádu, protože odváděla vodu z tohoto i dalších dolů ve městě. Na místě dnešní čistírny odpadních vod býval důl Michael se stroji na čerpání vody z dědičné štoly. U silnice nad dolem se až do 19. století nacházela budova hornické cechovny (Zechhaus).
Z geologického hlediska náleží oblast zlatonosného revíru Kašperských Hor do oblasti tzv. moldanubika s typickou přítomností vysoce metamorfovaných hornin – biotických a grafitických pararul a plutonických hornin granitoidového složení.
Ložiska zlata vznikla před třemi miliardami let, zlato krystalizovalo v křemeni nebo v kyzech.
Zlatorudné žíly sahají do hloubky několika set kilometrů. Křemenné žíly mají mocnost až několika metrů. Na zemský povrch se dostávalo při zvětrávání horniny, částečky byly odnášeny vodou a usazovány.
Zdejší zlato nacházíme ve formě drátků, plíšků a valounků. Nejčastěji jsou to ale zlatinky do velikosti 0,5 mm. Na 1 g zlata je třeba až 15 tisíc zlatinek. Kašperskohorské zlato, většinou vysoké ryzosti, je převážně jemnozrnné, mikroskopických rozměrů, ojediněle i v částečkách viditelných pouhým okem. Rýžované zlato bylo kvalitnější než zlato hlubinně těžené, mělo větší ryzost. V otavském písku jsou přítomny i další minerály jako např. granát, spinel, zirkon, ilmenit, rutil, rubín, turmalín, magnetit, scheelit, beryl, apatit, topas, titanit, safír a řada dalších. Kašperskohorské zlato je pevný roztok s obsahem stříbra (10–25 %) nebo wolframu.
Kromě Kašperských Hor najdeme zlato i u Hartmanic, Sušice, Záblatí nebo u Zátoně.
Zlato – scheelitové zrudnění v oblasti Kašperských Hor vytváří tři pruhy ve směru východ–západ. Hlavní zóna vede od Suchého vrchu přes Liščí vrch, Friedlholz k Rejštejnu. Střední zóna od jihovýchodního okraje Kašperských Hor přes náměstí, vrch Vinice na Klostermannův vrch severovýchodně od Rejštejna. Třetí zóna vede severovýchodně od města mezi osadou Kavrlík a úbočím Ždánova.
Kašperskohorsko bylo ve 13. a 14. století druhé nejvýznamnější místo v Čechách, kde těžilo zlato (po Jílovém – důl Šlojíř).
Doly byly i pod náměstím. V roce 1426 se těžilo v šachtě u Masných krámů. V těchto místech se v roce 1993 propadl chodník.
V soupise Engelberta Panniho jsou uváděny například doly sv. Kateřiny, sv. Jana, sv. Petra, sv. Michaela, u sv. Ducha, sv. Václava pod Kavrlíkem, sv. Leonarda, sv. Barbory, sv. Panny Doroty na Paštích, Nálezná jáma sv. Filipa a Jakuba a další. V Kettnerově důlní díle ze 14. století v oblasti Na Prádle se těžilo ještě v 18. století. Několik set metrů odtud ležela středověká úpravna rud. Na počátku 20. století byl vytěžen důl Kristýna. Od roku 1960 je v něm seismická stanice AVČR.
Jenom v okolí Suchého vrchu se nachází dva tisíce kutacích jam a obvalů.
Kvůli bezpečnosti jsou dnes štoly zazděny nebo opatřeny mříží.