3 – Stezka zlatokopů
Na severozápadním svahu vyvýšeniny Spannreifel najdeme systémy zasutých šachtic, jam a příkopů, kterými dávní horníci sledovali zlatonosné žíly při povrchu (pinky).
V údolí při Zlatém potoce (v prostoru dnešního hotelu Šumava) stával železářský hamr vyrábějící nářadí pro zlatodoly. Poblíž soutoku Zlatého potoka a Losenice pracovaly stoupy na drcení zlatonosného křemene a zlatomlýny.
Propíráním písčitých náplavů, se zde též získávalo zlato technikou rýžování.
Zlato na Šumavě najdeme v tzv. primárních a sekundárních ložiscích. Primární ložiska jsou zlatonosné žíly v hlubinách země. Druhotná ložiska jsou zlatonosné říční usazeniny – náplavy vzniklé zvětráváním hornin a jejich naplavováním podél vodních toků. Z druhotných ložisek získávali lidé zlato procesem zvaným rýžování, což je rozpojování sypkých hornin proudem vody, který odděluje těžké nerosty od lehčích.
Nejstarším rýžovnickým nástrojem byla dřevěná mísa, v níž se zlatonosný písek propíral v proudící vodě.
Ve středověku se hojně používaly rýžovnické splavy – nakloněné dřevěné desky buď se zářezy nebo příčnými latěmi. V prohlubních se usazovaly šupinky zlata.
Na základě výsledků průzkumů náplav nad Rejštejnem Janem Peithnerem z Lichtenfelsu bylo roku 1771 zkušebně obnoveno rýžování. To bylo ovšem brzy ukončeno. Pár let poté zkoušel otavské zlato rýžovat i Kašpar hrabě Šternberk. Kolem poloviny 19. století byl při rýžování na Zlatém potoce neúspěšný šichtmistr Alexander Czerny.
Důlní podnikatel Eugen Beitl postavil v roce 1888 u Radešova zařízení, s nímž těžil písek až z hloubky tří metrů. Údaj, že vyrýžoval 330 gramů zlata a 118 gramů stříbra z tuny písku, se zdá být nadnesený.
Rýžovnický řád z roku 1585 stanovil, že rýžovník měl pozbýt oprávnění ke své profesi, pokud nezahájil práci do čtvrtého pondělí po Velikonocích nebo se nevěnoval rýžování osm po sobě jdoucích dnů.
Ve zlatomlýnech a stoupovnách byla ruda rozemílána na prášek, který byl pak rýžován nebo postoupen amalgamaci. Stoupovací kameny byly rozpohybovány mechanickým zařízením, které bylo poháněno vodou. Ve 13. století byly používány ještě ruční žernovy. Žernovy i stoupovací kameny měly po celé ploše vyhloubeny příčné rýhy, které sloužily k lepší účinnosti mletí. Rozmíláním zlatonosného křemene vznikly na mlecích kamenech soustředné kružnicové rýhy. Rýhy jsou od oka (středový otvor) směrem ke krajům mělčí a užší. Kousky zlatonosného křemene se vsypávaly do otvoru horního kamene (běhounu). První zmínka o zdejších zlatomlýnech z roku 1320 pochází z právního výroku jihlavského horního soudu (hornický kodex města Jihlavy). Další například z roku 1417 kdy Zdeslav a Jaroslav ze Šternberka kupují zlatomlýn u Kašperských Hor za 19 kop míšeňských grošů.
Technický slovníček:
Terénní relikty po těžbě = pinka (z německého die Pinge). Souhrnně se tak pojmenovávají prohlubně a celá jejich uskupení, správně ale je pinka pouze nálevkovitá prohlubeň na povrchu, vzniklá povrchovým dobýváním nebo poklesem půdy ohlubně zavalené jámy
Ohlubeň je jiný výraz pro šachetní věnec, který se nachází okolo ústí šachty na povrchu. Reliktem povrchové těžby je obval, který se skládá ze zasypané trychtýřovité kutací jámy a je obklopen kruhovou nebo půlměsícovitou haldou hlušiny. Více obvalů tvoří obvalové tahy nebo obvalová pole.
Specifickou formou povrchové těžby je rýžování. Relikty po rýžování se nazývají sejpy = deponie přerýžovaného materiálu.
Deprese vznikají zřícením podzemních štol nebo jsou to pozůstatky povrchové těžby.
V údolí při Zlatém potoce (v prostoru dnešního hotelu Šumava) stával železářský hamr vyrábějící nářadí pro zlatodoly. Poblíž soutoku Zlatého potoka a Losenice pracovaly stoupy na drcení zlatonosného křemene a zlatomlýny.
Propíráním písčitých náplavů, se zde též získávalo zlato technikou rýžování.
Zlato na Šumavě najdeme v tzv. primárních a sekundárních ložiscích. Primární ložiska jsou zlatonosné žíly v hlubinách země. Druhotná ložiska jsou zlatonosné říční usazeniny – náplavy vzniklé zvětráváním hornin a jejich naplavováním podél vodních toků. Z druhotných ložisek získávali lidé zlato procesem zvaným rýžování, což je rozpojování sypkých hornin proudem vody, který odděluje těžké nerosty od lehčích.
Nejstarším rýžovnickým nástrojem byla dřevěná mísa, v níž se zlatonosný písek propíral v proudící vodě.
Ve středověku se hojně používaly rýžovnické splavy – nakloněné dřevěné desky buď se zářezy nebo příčnými latěmi. V prohlubních se usazovaly šupinky zlata.
Na základě výsledků průzkumů náplav nad Rejštejnem Janem Peithnerem z Lichtenfelsu bylo roku 1771 zkušebně obnoveno rýžování. To bylo ovšem brzy ukončeno. Pár let poté zkoušel otavské zlato rýžovat i Kašpar hrabě Šternberk. Kolem poloviny 19. století byl při rýžování na Zlatém potoce neúspěšný šichtmistr Alexander Czerny.
Důlní podnikatel Eugen Beitl postavil v roce 1888 u Radešova zařízení, s nímž těžil písek až z hloubky tří metrů. Údaj, že vyrýžoval 330 gramů zlata a 118 gramů stříbra z tuny písku, se zdá být nadnesený.
Rýžovnický řád z roku 1585 stanovil, že rýžovník měl pozbýt oprávnění ke své profesi, pokud nezahájil práci do čtvrtého pondělí po Velikonocích nebo se nevěnoval rýžování osm po sobě jdoucích dnů.
Ve zlatomlýnech a stoupovnách byla ruda rozemílána na prášek, který byl pak rýžován nebo postoupen amalgamaci. Stoupovací kameny byly rozpohybovány mechanickým zařízením, které bylo poháněno vodou. Ve 13. století byly používány ještě ruční žernovy. Žernovy i stoupovací kameny měly po celé ploše vyhloubeny příčné rýhy, které sloužily k lepší účinnosti mletí. Rozmíláním zlatonosného křemene vznikly na mlecích kamenech soustředné kružnicové rýhy. Rýhy jsou od oka (středový otvor) směrem ke krajům mělčí a užší. Kousky zlatonosného křemene se vsypávaly do otvoru horního kamene (běhounu). První zmínka o zdejších zlatomlýnech z roku 1320 pochází z právního výroku jihlavského horního soudu (hornický kodex města Jihlavy). Další například z roku 1417 kdy Zdeslav a Jaroslav ze Šternberka kupují zlatomlýn u Kašperských Hor za 19 kop míšeňských grošů.
Technický slovníček:
Terénní relikty po těžbě = pinka (z německého die Pinge). Souhrnně se tak pojmenovávají prohlubně a celá jejich uskupení, správně ale je pinka pouze nálevkovitá prohlubeň na povrchu, vzniklá povrchovým dobýváním nebo poklesem půdy ohlubně zavalené jámy
Ohlubeň je jiný výraz pro šachetní věnec, který se nachází okolo ústí šachty na povrchu. Reliktem povrchové těžby je obval, který se skládá ze zasypané trychtýřovité kutací jámy a je obklopen kruhovou nebo půlměsícovitou haldou hlušiny. Více obvalů tvoří obvalové tahy nebo obvalová pole.
Specifickou formou povrchové těžby je rýžování. Relikty po rýžování se nazývají sejpy = deponie přerýžovaného materiálu.
Deprese vznikají zřícením podzemních štol nebo jsou to pozůstatky povrchové těžby.