4 – Stezka zlatokopů
Na jižním svahu Liščího vrchu se dochovaly nejvýraznější stopy hlubinného dolování – šachty a štoly. Šachty – jsou horní díla svislá nebo s mírným sklonem. Štoly – jsou řazeny jako chodby vodorovného směru. Většina šachet a štol v tomto prostoru je středověkého původu. Horníci pracovali s želízky, mlátky, špičáky a lopatami. Rozmanité sochory používali k páčení. Horninu změkčovali „sázením“ ohněm. Svítili si hliněnými kahany. Ve štolách se ruda nosila nebo vlekla v necičkách vydlabaných z jednoho kusu dřeva, vozila na kolečkách, později v důlních vozících. Pro transport v šachtách používali horníci okované bečky, okovy a vědra nebo měchy z volské kůže.
Čisté zlato bylo získáváno loužením pomocí rtuti procesem tak zvaným amalgamace.
Známe i jméno kašperskohorského měřiče a prubéře Jana Jiřího Printze. Dochovaly se zápisy z počátku 18. století, kdy ovšem už pracuje jako hormistr v Jílovém. V konkurzu je vybrán jako nejschopnější, ale už o osm let později se píše, že „říkal těžařům, že z jílovského zlata nikdy nic nebude, že nestačí na řízení dolů v Jílovém i Kašperských Horách, že navštěvuje víc hospody než doly a že se o Velikonocích popral s horním písařem. Proto úředníci účtárny doporučili odvolat jej z funkce“. Administrátor nejvyššího hormistra Jan Lauer o něm říká, že „Printz nemá ani potřebné hornické znalosti, ani osobní schopnosti zastat všechny povinnosti“. Dále uvádí, že se „zpracovávaly chudé rudy, a kam přišlo zlato, že se ani neodvažuje říci“.
Zlato se dnes může získávat několika způsoby. Gravitační rozrušování využívá velkého rozdílu mezi měrnou hmotností zlata a matečné horniny. Nepoužívají se žádné chemikálie, ale jen vody. Mezi používané zařízení patří vibrační stoly, Reichertův kužel či hydrocyklony.
Flotace využívá rozdílné smáčivosti zlata a matečné horniny. Zlato je hydrofobní, kdežto matečná hornina hydrofilní. Když rmut provzdušňujeme, stoupá zlato nalepené na bublinkách k hladině.
Kyanidového loužení je založeno na schopnosti kyanidu navázat na sebe atomy zlata, převést jej do roztoku, ze kterého se dá zlato snadno získat. Jelikož je kyanid jedovatý, je tato metoda hodně nebezpečná. V roce 2000 unikly kyanidy s těžkými kovy v rumunském Baia Mare do Dunaje, který zamořily na desítky let.
Ze středověku je známé, že zlato je rozpustné ve rtuti, přičemž vzniká roztok zvaný amalgám. Když je amalgám zahřát na teplotu nad 300 °C, rtuť se odpaří a zbyde zlato. Používání rtuti je nebezpečné stejně jako metoda využívající kyanid.
K odvodněné hlušině se přidává cement a je ukládána na úložiště, které se nakonec rekultivuje navezením ornice, osetím a osázením dřevinami. Při plánované těžbě u Kašperských Hor se počítalo že 50 % hlušiny se vrátí zpět do štol.