6 – Stezka zlatokopů
Největšího rozkvětu dosáhla těžba v kašperskohorském zlatonosném revíru za vlády Lucemburků. Nepřímo to dokládají četné panovnické výsady pro horní město, vznik obchodní komunikace tzv. Zlaté stezky a výstavba královského hradu Kašperk.
Když začal král Jan Lucemburský v roce 1325, jako první panovník ve střední Evropě, razit zlaté mince (florény), zcela jistě používal zlato z Jílového i to za Kašperských Hor. V ražbě zlatých mincí (dukáty) pokračuje později Karel IV. Spotřeba zlata je tak velká, že domácí zlato nestačí a císař musí nakupovat i ve Vídni (směna za stříbro). Dolování zlata si vyžadovalo zkušenější pracovní sílu, organizaci práce i nové technické poznatky. Z ciziny sem přicházejí báňští odborníci i prostí havíři. Přiváží sem zde dosud neznámé nářadí, plány nových strojů a zařízení. Většinu cizinců tvoří Bavoři, Rakušané i obyvatelé pasovského biskupství.
Nejdříve byla založena horská obec v čele s hormistrem, coby královským zástupcem. Nejdříve jsou zastavěny hlavně tři oblasti: okolí kostela sv. Mikuláše, dnešní okolí náměstí a oblast Na Prádle.
V roce 1345 se v privilegiu Jana Lucemburského píše již o městu, měšťanech, rychtáři, obci horníků či přísežných. V čele města stál rychtář. Městskou radu tvořili jeho poradci tzv. přísežní, bývalo jich 12. Užším poradním sborem byli konšelé. Časem význam rychtáře klesal, a naopak vzrůstal význam purkmistra, který byl volen z řad konšelů. Členové rady měli nárok na část důlního pole. Buď sami dolovali nebo tento podíl lánů propachtovávali.
Známe i jména některých měšťanů žijících ve městě ve 14. století. Patří mezi ně určitě Johann Chugner, donátor a zakladatel kostela sv. Mikuláše, uvedený v kostele na nástěnné malbě z roku 1330. O 15 let později jsou zmiňováni Hochlinus, Gebrechtus, Chochlinus Schart, či Hoslerus. Po posledně zmiňovaném se dochoval náhrobek v kostele sv. Mikuláše s rokem úmrtí 1347. V roce 1378 je rychtářem Nicolaus dictus Wechsler (Wechsler byl směnárník neboli rudokupec. Od těžařů vykupoval rudu – lidově krecz), purkmistrem Albertus dictus Pruepach (Vojtěch zvaný Prubéř). Rovněž uvedení měšťané jsou německých jmen.
Jan Lucemburský pro velké dluhy zastavil kašperskohorské zlatodoly v letech 1338–1345 Petru z Rožmberka. V letech 1404–1405 je Václav IV. pro změnu zastavil Petru z Netvořic.
Karel IV. nechal, mj. na ochranu dolů, postavit hrad Kašperk. Za Karla IV. zhotovená Svatováclavská koruna nejspíš obsahuje i kašperskohorské zlato. V letech 1536 až 1543 bylo v revíru vytěženo 24 kilogramů zlata a 3289 kilogramů stříbra.
Úpadek dolování nastal po skončení třicetileté války. Podle dobových záznamů ještě v letech Za celé 17. století bylo vytěženo pouze 100 kg zlata. V 18. a 19. století se dolovalo jen občasně. Oživení přinesla léta 1803–1846, kdy byly do Suchého vrchu raženy štoly Josef, Bedřich, Kristina a do svahu Friedlholz štola František. Kovnatost na štole František se pohybovala mezi 10 a 14 gramy zlata na tunu.
V letech 1916–1923 obnovilo hornické práce Kašperskohorské důlní těžařstvo. Do štol byl zaveden elektrický proud. Těžilo se pomocí pneumatických vrtaček a výbušnin.
Rovněž I. světová válka a výdaje s ní spojené vedly k obnově prací v letech 1916–1923.
Těžbu zlata se pokusila oživit Živnostenská banka. V roce 1919 nechala vyrazit čtyřicetimetrovou štolu, ale po třech letech těžbu s neúspěchem ukončila.
Množství vytěženého zlata za celou dobu dolování v revíru je odhadováno na dvě až čtyři tuny. Do štoly Kristina byly v roce 1960 umístěny měřící přístroje seismické stanice GFÚ ČAV. Štola je 350 metrů dlouhá a má několik postranních ramen.
Seismická stanice v Kašperských Horách byla založena roku 1960 na základě zkoumání seismického neklidu v Čechách. Pro výstavbu hrál právě malý seismický neklid, vhodné podloží, nepřítomnost dalších neklidů i velkých staveb. 1. 1. 1960 bylo vydáno stavební povolení a v květnu téhož roku byla stanice uvedena do provozu. Montovaná stavba byla postavena jako dočasná, ale svému účelu slouží dodnes. Přístroje, které zaznamenávají otřesy jsou umístěny v 350 metrů dlouhé štole Kristina z roku 1802 a v jejích ramenech, které tu zůstaly po dolování zlata. Seismická stanice nese mezinárodní označení KHC. Nachází se v nadmořské výšce 700 metrů. Zdejší stanice patří co do počtu zaznamenaných údajů na přední v Evropě. Stanice registruje dlouhoperiodické seismické signály, jako jedna z prvních na světě, již od roku 1973. Největší zásluhu na to měl Ing. Alex Plešinger. Stanice KHC je vybavena třísložkovými krátkoperiodickými a širokopásmovými seismickými kanály. Digitální data jsou přenášena v reálném čase internetem do Geofyzikálního ústavu. Stanice je součástí České regionální seismické sítě. Na stanici bylo zřízeno Muzeum seismometrie, které je možno navštívit každou první sobotu v měsíci od května do září. Paralelně s touto stanicí pracovala utajeně i vojenská stanice. Měla za úkol hlavně monitorovat jaderné výbuchy.
K problémům docházelo při ražbě štoly Naděje v letech 1993–1995. Když byly prováděny trhací práce, musely být přístroje vypínány, aby nedošlo k jejich poškození. Dokonce se uvažovalo o přemístění stanice. Naštěstí práce ustaly a stanice může být provozována dále. Na provozu stanice se podílí rodina Bartizalova už po dvě generace.
Jako seismometry jsou zde používány širokopásmový sensor Streckeisen STS-2 a krátkoperiodický Vegik.
Registrační systém: Quanterra Q330S.
Vzorkovací frekvence: 20/100 Hz.
Dynamický rozsah: 140 dB.
Frekvenční rozsah: 0.02-120 s
Datový formát: miniSEED
Provozovatel: Geofyzikální ústav AV ČR
Když začal král Jan Lucemburský v roce 1325, jako první panovník ve střední Evropě, razit zlaté mince (florény), zcela jistě používal zlato z Jílového i to za Kašperských Hor. V ražbě zlatých mincí (dukáty) pokračuje později Karel IV. Spotřeba zlata je tak velká, že domácí zlato nestačí a císař musí nakupovat i ve Vídni (směna za stříbro). Dolování zlata si vyžadovalo zkušenější pracovní sílu, organizaci práce i nové technické poznatky. Z ciziny sem přicházejí báňští odborníci i prostí havíři. Přiváží sem zde dosud neznámé nářadí, plány nových strojů a zařízení. Většinu cizinců tvoří Bavoři, Rakušané i obyvatelé pasovského biskupství.
Nejdříve byla založena horská obec v čele s hormistrem, coby královským zástupcem. Nejdříve jsou zastavěny hlavně tři oblasti: okolí kostela sv. Mikuláše, dnešní okolí náměstí a oblast Na Prádle.
V roce 1345 se v privilegiu Jana Lucemburského píše již o městu, měšťanech, rychtáři, obci horníků či přísežných. V čele města stál rychtář. Městskou radu tvořili jeho poradci tzv. přísežní, bývalo jich 12. Užším poradním sborem byli konšelé. Časem význam rychtáře klesal, a naopak vzrůstal význam purkmistra, který byl volen z řad konšelů. Členové rady měli nárok na část důlního pole. Buď sami dolovali nebo tento podíl lánů propachtovávali.
Známe i jména některých měšťanů žijících ve městě ve 14. století. Patří mezi ně určitě Johann Chugner, donátor a zakladatel kostela sv. Mikuláše, uvedený v kostele na nástěnné malbě z roku 1330. O 15 let později jsou zmiňováni Hochlinus, Gebrechtus, Chochlinus Schart, či Hoslerus. Po posledně zmiňovaném se dochoval náhrobek v kostele sv. Mikuláše s rokem úmrtí 1347. V roce 1378 je rychtářem Nicolaus dictus Wechsler (Wechsler byl směnárník neboli rudokupec. Od těžařů vykupoval rudu – lidově krecz), purkmistrem Albertus dictus Pruepach (Vojtěch zvaný Prubéř). Rovněž uvedení měšťané jsou německých jmen.
Jan Lucemburský pro velké dluhy zastavil kašperskohorské zlatodoly v letech 1338–1345 Petru z Rožmberka. V letech 1404–1405 je Václav IV. pro změnu zastavil Petru z Netvořic.
Karel IV. nechal, mj. na ochranu dolů, postavit hrad Kašperk. Za Karla IV. zhotovená Svatováclavská koruna nejspíš obsahuje i kašperskohorské zlato. V letech 1536 až 1543 bylo v revíru vytěženo 24 kilogramů zlata a 3289 kilogramů stříbra.
Úpadek dolování nastal po skončení třicetileté války. Podle dobových záznamů ještě v letech Za celé 17. století bylo vytěženo pouze 100 kg zlata. V 18. a 19. století se dolovalo jen občasně. Oživení přinesla léta 1803–1846, kdy byly do Suchého vrchu raženy štoly Josef, Bedřich, Kristina a do svahu Friedlholz štola František. Kovnatost na štole František se pohybovala mezi 10 a 14 gramy zlata na tunu.
V letech 1916–1923 obnovilo hornické práce Kašperskohorské důlní těžařstvo. Do štol byl zaveden elektrický proud. Těžilo se pomocí pneumatických vrtaček a výbušnin.
Rovněž I. světová válka a výdaje s ní spojené vedly k obnově prací v letech 1916–1923.
Těžbu zlata se pokusila oživit Živnostenská banka. V roce 1919 nechala vyrazit čtyřicetimetrovou štolu, ale po třech letech těžbu s neúspěchem ukončila.
Množství vytěženého zlata za celou dobu dolování v revíru je odhadováno na dvě až čtyři tuny. Do štoly Kristina byly v roce 1960 umístěny měřící přístroje seismické stanice GFÚ ČAV. Štola je 350 metrů dlouhá a má několik postranních ramen.
Seismická stanice v Kašperských Horách byla založena roku 1960 na základě zkoumání seismického neklidu v Čechách. Pro výstavbu hrál právě malý seismický neklid, vhodné podloží, nepřítomnost dalších neklidů i velkých staveb. 1. 1. 1960 bylo vydáno stavební povolení a v květnu téhož roku byla stanice uvedena do provozu. Montovaná stavba byla postavena jako dočasná, ale svému účelu slouží dodnes. Přístroje, které zaznamenávají otřesy jsou umístěny v 350 metrů dlouhé štole Kristina z roku 1802 a v jejích ramenech, které tu zůstaly po dolování zlata. Seismická stanice nese mezinárodní označení KHC. Nachází se v nadmořské výšce 700 metrů. Zdejší stanice patří co do počtu zaznamenaných údajů na přední v Evropě. Stanice registruje dlouhoperiodické seismické signály, jako jedna z prvních na světě, již od roku 1973. Největší zásluhu na to měl Ing. Alex Plešinger. Stanice KHC je vybavena třísložkovými krátkoperiodickými a širokopásmovými seismickými kanály. Digitální data jsou přenášena v reálném čase internetem do Geofyzikálního ústavu. Stanice je součástí České regionální seismické sítě. Na stanici bylo zřízeno Muzeum seismometrie, které je možno navštívit každou první sobotu v měsíci od května do září. Paralelně s touto stanicí pracovala utajeně i vojenská stanice. Měla za úkol hlavně monitorovat jaderné výbuchy.
K problémům docházelo při ražbě štoly Naděje v letech 1993–1995. Když byly prováděny trhací práce, musely být přístroje vypínány, aby nedošlo k jejich poškození. Dokonce se uvažovalo o přemístění stanice. Naštěstí práce ustaly a stanice může být provozována dále. Na provozu stanice se podílí rodina Bartizalova už po dvě generace.
Jako seismometry jsou zde používány širokopásmový sensor Streckeisen STS-2 a krátkoperiodický Vegik.
Registrační systém: Quanterra Q330S.
Vzorkovací frekvence: 20/100 Hz.
Dynamický rozsah: 140 dB.
Frekvenční rozsah: 0.02-120 s
Datový formát: miniSEED
Provozovatel: Geofyzikální ústav AV ČR