1 – Nejznámější historická cesta
Nejznámější historickou cestou je Zlatá stezka. Její nejstarší trasou je její Prachatická větev, někdy nazývaná také jako Dolní. Ta existuje už od začátku 10. století, i když její označení „Zlatá“ je zmiňováno až v 16. století. Její trasa vedla z Pasova přes Salzweg, Waldkirchen, Grainet, Bischofsreut, hranici překračovala u Marchhäuseru a dál pokračovala přes České Žleby, Volary, Cudrovice, kolem hradu Hus, přes Albrechtovice do Prachatic. Je otázkou, která z těchto jmenovaných míst, už existovala, resp. jestli v místech těchto osad už bylo nějaké osídlení. První zmínky o obcích jsou pozdější a nejspíše postupně vznikaly při této stezce. Z Prachatic pokračovala stezka několika směry, nejdůležitější směřovala na Netolice, kde se spojila se stezkou od Vodňan a pokračovala přes Písek na Prahu.
Na bavorské straně se vybíralo clo ve Fürholzu, tedy někde před lesem (vor dem Holz), což dalo osadě i pozdější jméno. Osada se díky provozu na stezce rozrostla, neboť v 17. století se zde uvádí čtyři hospody a sedm výčepů vína. Mýto vybíraly jeptišky z niedernburského kláštera. Těm ho věnoval císař Jindřich II. již roku 1010. Ve 12. století byl klášter darován pasovským biskupům, takže správa stezky přešla na ně. Na české straně bylo prachatické (myšleny dnešní Staré Prachatice; nové město bylo založeno někdy po polovině 13. století) clo odváděno vyšehradské kapitule. Výběr prováděli přímo vyšehradští úředníci. Clo z části sloužilo na údržbu stezky. Tu prováděli místní poddaní pod dozorem kapitulních úředníků. Nejvíce soli do Čech se dostává právě touto cestou. Podle nálezů štípaných industrií z pozdního paleolitu se uvažuje o možnosti, že stezka mohla být využívaná už od pravěku. Další archeologické nálezy v okolí stezky jsou z dob halštatské, laténské i raného středověku.
Z obchodu ze solí měly Prachatice stálý příjem. V roce 1382 potvrdil Václav IV. městu právo solního skladu. Prachatice byly tak jediným městem, kde se mohla kupovat pasovská sůl. V roce 1399 byl stejný sklad zřízen i v Pasově. Výměnný obchod s Pasovem měl za následek rozkvět sladovnictví. Václav IV. také nařídil, že veškeré zboží přivážené z Bavorska do Čech či obráceně, musí projít Prachaticemi. Povoluje také pasovským měšťanům dovážet z Čech obilí, které nemá zastavit ani drahota ani válka. Problém splnění tohoto nařízení způsobovala neúroda vlivem špatného počasí (sucho, kroupy).
Město na stezce navštěvovala také spousta cizích kupců, kteří do Prachatic přiváželi jiné zboží i informace. Cestou chodili i studenti, umělci či diplomaté. Zvyšovala se tak i vzdělanost místních obyvatel. Prachatickou školou z konce 14. století prošla řada pozdějších učenců. Na pražské universitě působil magistr a rektor Václav Menšík z Prachatic, hvězdář, lékař a rovněž rektor Křišťan z Prachatic, Michal z Prachatic byl notářem university, rektorem byl i lékař Václav z Prachatic. Zdejší školu údajně navštěvoval i Jan Hus.
Největší rozmach zažily Prachatice v 16. století za Rožmberků. Bohatství zdejších měšťanů samozřejmě souvisí s obchodováním se solí a dodnes si ho můžeme připomenout v nádherných renesančních domech, které byly v té době postaveny. V letech 1570–1571 byla postavena radnice s průčelím s renesančními okny, které je pokryto tzv. chiaruscem s tématem soudnictví. Renesančními malbami byla zdobena průčelí domů na náměstí: Rumpálův dům, Sittrův dům, Bozkovského dům, Knížecí dům, Haydlův dům, Husův dům a další. V seznamu prachatických měšťanů z roku 1570, kteří se podílejí na obchodu se solí, je veden i majitel výše uvedeného domu Šebastián Rumpál, který má právo odebírat 10 prostic soli týdně.
Během třicetileté války a po ní obchod se solí upadal. Podepsalo se na něm hlavně patent Ferdinanda II. z roku 1630, kterým bylo dovoleno dovážet do Čech sůl rakouskou a patent Leopolda II. z roku 1692, kterým uvalil na pasovskou sůl vysoké clo. Pasovské biskupství recipročně odpovědělo zastavením nákupu obilí, sladu i prachatické pálenky. To byl konec slavné éry Prachatické větve Zlaté stezky.
Vimperská (Střední) větev Zlaté stezky je mladší. Prvně je zmiňována až roku 1312. Stezka odbočovala z té prachatické u Ernstingu a vedla přes Hinterschmiding a Herzogsreut pod Kunžvartem do Horní Vltavice a přes Solnou Lhotu do Vimperka. Obchod na této stezce neustále rostl, což Prachatičtí nelibě nesli. Spor mezi vyšehradským proboštem a majitelem vimperského panství Kaplířem ze Sulevic rozhodl roku 1404 král Václav IV. ve prospěch probošta, tedy Prachatic. Vimperským byl stanoven maximální týdenní počet krosnařů se solí na 12. V druhé polovině 16. století se provoz na této stezce opět zvýšil. Provoz na stezce rovněž postupně zaniká po třicetileté válce. Vhodného položení Zlaté stezky využil později král Ferdinand prostřednictvím kartografa Františka Kloseho k vytyčení moderní komunikace v téměř stejné trase té původní.
Kašperskohorská (Horní) větev byla stavěna okolo roku 1356. Vedla přes dnešní Röhrnbach, Freyung, Mauth, Finsterau, Bučinu, Kvildu, Horskou Kvildu, Červenou (po husitských válkách přes Kozí Hřbety – byla tady i celnice) do Kašperských Hor a dál do Sušice.
Ve stejných letech nechává král Karel IV. budovat tzv. Zlatou cestu. Z tohoto roku se dochovala listina, podle níž císař Karel IV. obdaroval Heinczlina Badera za pomoc prokázanou při budování (hledání a vytyčování cesty) silnice z Pasova do Čech, dědičným užívání lánu země mezi Malou Losenicí a Červenou. O deset let později Karel IV. nařídil všem kupcům po stezce jdoucím či jedoucím, aby zůstali noclehem v Kašperských Horách i s povozem. V případě neuposlechnutí zaplatil dotyčný pokutu 100 hřiven ryzího zlata. Kupci platili městu i poplatek jeden haléř z koně. O vybranou pokutu se rovnoměrně rozdělila královská komora s městem Kašperské Hory. Zároveň hrad Kašperk nesměl vybírat kupcům na obchodní stezce clo, s výjimkou zlata a stříbra. Zlatá cesta (Gulden Straß) byla vlastně odbočka ze zlaté stezky na Horské Kvildě a vedla dál přes Filipovu Huť, Modrý sloup, Grafenau do Pasova. Podle pověsti bývala u Modrého sloupu šibenice, která měla varovat nepoctivce, kteří si ze zdejšího skladu vzali chléb a nezaplatili. Později se v těchto místech prý vykopalo spoustu lidských kostí. Zlatá cesta později vycházela z více proti proudu Dunaje položeného Vilshofenu. Provoz na této cestě preferoval, místodržící ve Straubingu, nájemce Kašperka a králův oblíbenec Jan z Leuchtenberka, který čekal z provozování cesty velké osobní příjmy. Dosáhl povýšením osad Halsu a Grafenau na města a založením kláštera St. Oswald zvýšení důležitosti stezky. Ovšem po Karlově smrti v roce 1378 se provoz vrátil na Horní stezku. Když Václav IV. vysadil Sušici roku 1404 právo výročního trhu, přikazuje, že všichni kupci mají se svým zbožím jet do Sušice přes Kvildu a Hartmanice. Během husitských válek bylo nebezpečné cestovat po těchto stezkách. Na stezkách i v okolí bylo vypáleno několik vesnic jak českou stranou, tak pasovskou. Zlatou stezkou nejspíše procházela i husitská vojska, která roku 1429 vtrhla do Bavor, ke Grafenau. Povinnost soumarů nocovat v Kašperských Horách zavedenou Karlem IV. obnovil další nájemce hradu Zdeněk ze Štemberka. Zlatá stezka pokračovala z Kašperských Hor do Sušice přes Bohdašice a Dlouhou Ves. Na mapě 1. vojenského mapování je tato silnice vyznačena jako nejdůležitější spojnice Kašperských Hor se Sušicí. I na mapě ze 16. století, uložené v státním archivu v Mnichově je vidět odbočka z Kašperských Hor na Hartmanice i rovné pokračování cesty do Sušice. Oživení obchodu nastalo po roce 1560, kdy se na obnově Zlaté cesty podílel bavorský vévoda Albrecht, poněvadž stezku provozovalo bavorské vévodství. Na rozdíl od Pasovem spravované Zlaté stezky. Mezi oběma stranami tak docházelo ke sporům. Do toho si někteří soumaři sami upravovali cestu, aby se vyhnuli clu. Například z Kozích Hřbetů sjížděli rovnou do Rejštejna, kde probíhal černý obchod. V té době prošli soumaři Kašperskými Horami s téměř 12 tisíci prostic soli ročně. Spory byly i na hranici panství zdíkovského a města Kašperské Hory. V 17. století, přestože město Grafenau nechalo ještě v roce 1611 postavit pro soumary lesní přístřešky, obchod se solí postupně zaniká. Kupci obchodují již jen s obilím a o století později je stezka popisována jako úplně zpustlá. V kašperskohorské ulici Bohdana Týbla stojí doposud budova bývalé solnice (čp. 17), pocházející ze 14. století. Významná část Zlaté stezky, nejenom té kašperskohorské, je zachována dodnes. Kopyta koní, kola povozů a působení přívalových dešťů, vytvořily v krajině nepřehlédnutelné zářezy.
Další obchodní stezkou byla Vintířova stezka. Benediktiský mnich Vintíř ji ale nejspíše jen obnovil. Stezku prvně zmiňuje listina Konráda II. z roku 1029. Stezka vedla z Niederaltaichu přes Riedl, Zwiesel, Lindberg, Zlatý stoleček, Jagerschachtl, Vysoké Lávky, Hartmanice do Sušice. Odtud přes Prácheň a Blatnou dále na Prahu. Nedávno objevené keltské sídliště na břehu Křemelné u Frauenthalu, které leží na trase Vintířovy stezky, může svědčit o tom, že zde byla jakási servisní osada obchodní stezky.
Clo bylo vybíráno asi od 13. století v Hartmanicích, později na Vysokých Lávkách. Podle některých pramenů někdy v 17. století byla trasa odkloněna na Zwieslerwaldhaus, Debrník a Železnou Rudu. V roce 1772 je hartmanická trasa uváděna jako Stará silnice.
Světelská cesta neboli Výšinná cesta vedla z Vilshofenu přes Zwiesel (kde získala své jméno a křižovala hartmanickou cestu) přes Železnorudskou kotlinu do Klatov. Kudy trasa přesně vedla nebo jak se v průběhů časů její trasa měnila, není zatím přesně známo. Jedním z městeček, kde se vybírá v první polovině 16. století clo ze soumarských koní, je Strážov. Zdá se, že trasa mohla vést ze Strážova přes Onen Svět, Můstek do údolí Řezné. Možná je i odbočka trasy na Prenet, Dešenice a do Nýrska. Nejspíše jen lidová slovesnost přiřazuje založení této stezky Přemyslovcům nebo je řadí ještě dále ke keltskému věku. Ve spojení s tímto tvrzením je ale zajímavé pojmenování cest v okolí Zelené Lhoty v otiscích stabilního katastru: Ober a Unter Boja Steig.
Dalšími stezkami překračujícími šumavské hvozdy byly na západě Nýrská stezka z Chamu, přes Nýrsko do Klatov a na východě Šumavy Hornoplánská cesta, která začínala ve Waldkirchenu, měla dokonce dvě varianty: přes Novou Pec nebo přes Zvonkovou, Dolnovltavická stezka z Aigenu do Dolní Vltavice a Kájov do Českého Krumlova, Frymburská z Haslachu přes sv. Tomáš a Frymburk do Českého Krumlova a Vyšebrodská stezka z Bad Leonfelden přes Vyšší Brod do Českého Krumlova.
Z obchodu ze solí měly Prachatice stálý příjem. V roce 1382 potvrdil Václav IV. městu právo solního skladu. Prachatice byly tak jediným městem, kde se mohla kupovat pasovská sůl. V roce 1399 byl stejný sklad zřízen i v Pasově. Výměnný obchod s Pasovem měl za následek rozkvět sladovnictví. Václav IV. také nařídil, že veškeré zboží přivážené z Bavorska do Čech či obráceně, musí projít Prachaticemi. Povoluje také pasovským měšťanům dovážet z Čech obilí, které nemá zastavit ani drahota ani válka. Problém splnění tohoto nařízení způsobovala neúroda vlivem špatného počasí (sucho, kroupy).
Město na stezce navštěvovala také spousta cizích kupců, kteří do Prachatic přiváželi jiné zboží i informace. Cestou chodili i studenti, umělci či diplomaté. Zvyšovala se tak i vzdělanost místních obyvatel. Prachatickou školou z konce 14. století prošla řada pozdějších učenců. Na pražské universitě působil magistr a rektor Václav Menšík z Prachatic, hvězdář, lékař a rovněž rektor Křišťan z Prachatic, Michal z Prachatic byl notářem university, rektorem byl i lékař Václav z Prachatic. Zdejší školu údajně navštěvoval i Jan Hus.
Největší rozmach zažily Prachatice v 16. století za Rožmberků. Bohatství zdejších měšťanů samozřejmě souvisí s obchodováním se solí a dodnes si ho můžeme připomenout v nádherných renesančních domech, které byly v té době postaveny. V letech 1570–1571 byla postavena radnice s průčelím s renesančními okny, které je pokryto tzv. chiaruscem s tématem soudnictví. Renesančními malbami byla zdobena průčelí domů na náměstí: Rumpálův dům, Sittrův dům, Bozkovského dům, Knížecí dům, Haydlův dům, Husův dům a další. V seznamu prachatických měšťanů z roku 1570, kteří se podílejí na obchodu se solí, je veden i majitel výše uvedeného domu Šebastián Rumpál, který má právo odebírat 10 prostic soli týdně.
Během třicetileté války a po ní obchod se solí upadal. Podepsalo se na něm hlavně patent Ferdinanda II. z roku 1630, kterým bylo dovoleno dovážet do Čech sůl rakouskou a patent Leopolda II. z roku 1692, kterým uvalil na pasovskou sůl vysoké clo. Pasovské biskupství recipročně odpovědělo zastavením nákupu obilí, sladu i prachatické pálenky. To byl konec slavné éry Prachatické větve Zlaté stezky.
Vimperská (Střední) větev Zlaté stezky je mladší. Prvně je zmiňována až roku 1312. Stezka odbočovala z té prachatické u Ernstingu a vedla přes Hinterschmiding a Herzogsreut pod Kunžvartem do Horní Vltavice a přes Solnou Lhotu do Vimperka. Obchod na této stezce neustále rostl, což Prachatičtí nelibě nesli. Spor mezi vyšehradským proboštem a majitelem vimperského panství Kaplířem ze Sulevic rozhodl roku 1404 král Václav IV. ve prospěch probošta, tedy Prachatic. Vimperským byl stanoven maximální týdenní počet krosnařů se solí na 12. V druhé polovině 16. století se provoz na této stezce opět zvýšil. Provoz na stezce rovněž postupně zaniká po třicetileté válce. Vhodného položení Zlaté stezky využil později král Ferdinand prostřednictvím kartografa Františka Kloseho k vytyčení moderní komunikace v téměř stejné trase té původní.
Kašperskohorská (Horní) větev byla stavěna okolo roku 1356. Vedla přes dnešní Röhrnbach, Freyung, Mauth, Finsterau, Bučinu, Kvildu, Horskou Kvildu, Červenou (po husitských válkách přes Kozí Hřbety – byla tady i celnice) do Kašperských Hor a dál do Sušice.
Ve stejných letech nechává král Karel IV. budovat tzv. Zlatou cestu. Z tohoto roku se dochovala listina, podle níž císař Karel IV. obdaroval Heinczlina Badera za pomoc prokázanou při budování (hledání a vytyčování cesty) silnice z Pasova do Čech, dědičným užívání lánu země mezi Malou Losenicí a Červenou. O deset let později Karel IV. nařídil všem kupcům po stezce jdoucím či jedoucím, aby zůstali noclehem v Kašperských Horách i s povozem. V případě neuposlechnutí zaplatil dotyčný pokutu 100 hřiven ryzího zlata. Kupci platili městu i poplatek jeden haléř z koně. O vybranou pokutu se rovnoměrně rozdělila královská komora s městem Kašperské Hory. Zároveň hrad Kašperk nesměl vybírat kupcům na obchodní stezce clo, s výjimkou zlata a stříbra. Zlatá cesta (Gulden Straß) byla vlastně odbočka ze zlaté stezky na Horské Kvildě a vedla dál přes Filipovu Huť, Modrý sloup, Grafenau do Pasova. Podle pověsti bývala u Modrého sloupu šibenice, která měla varovat nepoctivce, kteří si ze zdejšího skladu vzali chléb a nezaplatili. Později se v těchto místech prý vykopalo spoustu lidských kostí. Zlatá cesta později vycházela z více proti proudu Dunaje položeného Vilshofenu. Provoz na této cestě preferoval, místodržící ve Straubingu, nájemce Kašperka a králův oblíbenec Jan z Leuchtenberka, který čekal z provozování cesty velké osobní příjmy. Dosáhl povýšením osad Halsu a Grafenau na města a založením kláštera St. Oswald zvýšení důležitosti stezky. Ovšem po Karlově smrti v roce 1378 se provoz vrátil na Horní stezku. Když Václav IV. vysadil Sušici roku 1404 právo výročního trhu, přikazuje, že všichni kupci mají se svým zbožím jet do Sušice přes Kvildu a Hartmanice. Během husitských válek bylo nebezpečné cestovat po těchto stezkách. Na stezkách i v okolí bylo vypáleno několik vesnic jak českou stranou, tak pasovskou. Zlatou stezkou nejspíše procházela i husitská vojska, která roku 1429 vtrhla do Bavor, ke Grafenau. Povinnost soumarů nocovat v Kašperských Horách zavedenou Karlem IV. obnovil další nájemce hradu Zdeněk ze Štemberka. Zlatá stezka pokračovala z Kašperských Hor do Sušice přes Bohdašice a Dlouhou Ves. Na mapě 1. vojenského mapování je tato silnice vyznačena jako nejdůležitější spojnice Kašperských Hor se Sušicí. I na mapě ze 16. století, uložené v státním archivu v Mnichově je vidět odbočka z Kašperských Hor na Hartmanice i rovné pokračování cesty do Sušice. Oživení obchodu nastalo po roce 1560, kdy se na obnově Zlaté cesty podílel bavorský vévoda Albrecht, poněvadž stezku provozovalo bavorské vévodství. Na rozdíl od Pasovem spravované Zlaté stezky. Mezi oběma stranami tak docházelo ke sporům. Do toho si někteří soumaři sami upravovali cestu, aby se vyhnuli clu. Například z Kozích Hřbetů sjížděli rovnou do Rejštejna, kde probíhal černý obchod. V té době prošli soumaři Kašperskými Horami s téměř 12 tisíci prostic soli ročně. Spory byly i na hranici panství zdíkovského a města Kašperské Hory. V 17. století, přestože město Grafenau nechalo ještě v roce 1611 postavit pro soumary lesní přístřešky, obchod se solí postupně zaniká. Kupci obchodují již jen s obilím a o století později je stezka popisována jako úplně zpustlá. V kašperskohorské ulici Bohdana Týbla stojí doposud budova bývalé solnice (čp. 17), pocházející ze 14. století. Významná část Zlaté stezky, nejenom té kašperskohorské, je zachována dodnes. Kopyta koní, kola povozů a působení přívalových dešťů, vytvořily v krajině nepřehlédnutelné zářezy.
Další obchodní stezkou byla Vintířova stezka. Benediktiský mnich Vintíř ji ale nejspíše jen obnovil. Stezku prvně zmiňuje listina Konráda II. z roku 1029. Stezka vedla z Niederaltaichu přes Riedl, Zwiesel, Lindberg, Zlatý stoleček, Jagerschachtl, Vysoké Lávky, Hartmanice do Sušice. Odtud přes Prácheň a Blatnou dále na Prahu. Nedávno objevené keltské sídliště na břehu Křemelné u Frauenthalu, které leží na trase Vintířovy stezky, může svědčit o tom, že zde byla jakási servisní osada obchodní stezky.
Clo bylo vybíráno asi od 13. století v Hartmanicích, později na Vysokých Lávkách. Podle některých pramenů někdy v 17. století byla trasa odkloněna na Zwieslerwaldhaus, Debrník a Železnou Rudu. V roce 1772 je hartmanická trasa uváděna jako Stará silnice.
Světelská cesta neboli Výšinná cesta vedla z Vilshofenu přes Zwiesel (kde získala své jméno a křižovala hartmanickou cestu) přes Železnorudskou kotlinu do Klatov. Kudy trasa přesně vedla nebo jak se v průběhů časů její trasa měnila, není zatím přesně známo. Jedním z městeček, kde se vybírá v první polovině 16. století clo ze soumarských koní, je Strážov. Zdá se, že trasa mohla vést ze Strážova přes Onen Svět, Můstek do údolí Řezné. Možná je i odbočka trasy na Prenet, Dešenice a do Nýrska. Nejspíše jen lidová slovesnost přiřazuje založení této stezky Přemyslovcům nebo je řadí ještě dále ke keltskému věku. Ve spojení s tímto tvrzením je ale zajímavé pojmenování cest v okolí Zelené Lhoty v otiscích stabilního katastru: Ober a Unter Boja Steig.
Dalšími stezkami překračujícími šumavské hvozdy byly na západě Nýrská stezka z Chamu, přes Nýrsko do Klatov a na východě Šumavy Hornoplánská cesta, která začínala ve Waldkirchenu, měla dokonce dvě varianty: přes Novou Pec nebo přes Zvonkovou, Dolnovltavická stezka z Aigenu do Dolní Vltavice a Kájov do Českého Krumlova, Frymburská z Haslachu přes sv. Tomáš a Frymburk do Českého Krumlova a Vyšebrodská stezka z Bad Leonfelden přes Vyšší Brod do Českého Krumlova.