3 – Sůl nad zlato
Po stezkách se do Čech dovážela sůl. Ta zde jako surovina nebyla, přitom se jí potřebovalo velké množství, a to nejen k solení pokrmů, ale hlavně ke konzervaci potravin. Solí se konzervovaly sýry, máslo, do soleného nálevu se nakládaly ryby. Solí se konzervovalo i maso. Tehdy nedokázali sedláci přes zimu vykrmovat dobytek, tak veškerý jateční vždy na zimu vyporáželi. Z té doby pochází i přísloví: „Neporážej víc, než můžeš osolit“. Sůl se používala v koželužství, ve sklářství i v hrnčířství. Roční spotřeba soli ve středověku byla asi 16 kg na osobu. Sůl pocházela ze Solné komory z oblasti Reichenhallu, Halleinu a Schellenbergu, z ložisek salzburského arcibiskupa. Odtud se plavila po Innu a Salzachu v dřevěných bečkách (prosticích) v nákladních lodích zapojených do dlouhých konvojů. V Pasově se ukládala do solných skladů. V polovině 16. století se v Pasově ročně překládalo přes 300 tisíc centů soli. Odtud putovala proti i po proudu Dunaje, ale hlavně do Čech. Konečný sklad české soli byl v Prachaticích, dál soumaři nemohli. Hlavní sklad na bavorské straně byl ve Waldkirchenu. Dovoz soli do Čech byl směnným obchodem. Za sůl dováželi soumaři z Čech hlavně obilí, ale i chmel, slad, pivo, sýry, máslo, ryby, plátno, stříbro, prachatickou kořalku (Branntwein), později i sklo. Do Čech se kromě soli vozilo jižní ovoce, orientální koření, jemné sukno nebo víno. Frekvence dodávek se v průběhu staletí měnila. V polovině 16. století procházelo po Prachatické větvi až 1200 koní týdně. Jelikož začali provozovatelé soumarské činnosti chodit se zbožím čím dál častěji, přičemž zanedbávali práci na poli, byly jim cesty omezeny. Svobodní muži nesměli provozovat soumařinu vůbec. Pašování soli bylo hlídáno strážci a pojezdnými. Pokud byl někdo přistižen, byl mu náklad zabaven. Zakázané odbočky byly označeny sloupy, přesto mnoho soumarů mýtná místa obcházelo. Další úbytek příjmů z provozu na hlavních trasách způsobily další používané cesty: Kalfferstrasse, která do Čech vedla přes Mühlviertel, nebo cesta zvaná Haidweg, údolím Studené Vltavy pod Stožeckou skálou se strážní věží. Když po smrti Ludvíka Jagellonského získali české království Habsburkové, snažili se získat finance z prodeje rakouské soli. Ta se začíná dovážet do Lince, odtud do Českých Budějovic a dále do Prahy. V roce 1608 došlo v Mnichově k dohodě, při níž se Bavorsko vzdalo dodávek solí ze skladu z Vilshofenu za výhradní dodávání soli Pasovskému biskupství za jeden gulden 21 krejcarů za prostici. Během třicetileté války provoz na stezce výrazně poklesl, neboť při stezce byla vybudována vojenská opevnění. Soumaři musejí přednostně sloužit vojskům a mnozí přichází i o své koně. V roce 1645 zůstali v Prachaticích pouzí dva koně! Po válce je o Prachatické větvi Zlaté stezky napsáno, že je „poničená, sotva bezpečně průchodná…málo vhodná k provozování soumarského provozu“. Začíná převažovat obchod po trase Linec, České Budějovice, Praha. Na pasovskou sůl je neustále zvyšováno clo, až roku 1706 je dovoz pasovské soli do Čech zcela zakázán. O rok později je solný sklad přeložen z Prachatic do Českého Krumlova. Pasov přichází o všechny české solné sklady a místo Pasova zaujímá jako hlavní překladiště Linec.
Za jednu prostici dostal soumar 20 až 22 bílých grošů. Soumarský kůň nesl dvě prostice soli, jedna prostice vážila jeden a půl centu (1 cent český = cca 51 kg; vídeňský cent = 56 kg). Takže kůň nesl přes 150 kg nákladu. Přitom koně, kteří byli používáni, byli menšího vzrůstu. Mohli to být mulové nebo dokonce osli. Pro zvířata to byl určitě náročný pochod, například cesta z Prachatic do Pasova měřila okolo 69 kilometrů. Za hodinu mohl urazit 4 kilometry, přičemž cestou potřeboval udělat kratší přestávky. A musel i nocovat, protože cesta trvala 2,5 dne. Cestou byli koně napájeni, což se nám dochovalo v názvu osad České Žleby nebo dnes zaniklých Žlíbků. Po cestě byli koně i kováni, což mělo za následek zřízení provizorních kováren na cestě. Karavanu soumarů často doprovázely ozbrojené hlídky. Za pasení koní se platily poplatky.
Od roku 1538 se v Bavorsku sdružovali soumaři do cechů. V tomto roce jich v tomto cechu bylo 134.
Poslední dobou se studiu průběhu těchto obchodních stezek věnovali historici Petr Zavřel a František Kubů. Při terénním průzkumu našel jejich tým spoustu zajímavých nálezů. Jednalo se zejména o podkovy, různá kování, sekery, nože i šípy. Problematika Zlatých stezek je zpracována ve čtyřech dílech publikace Zlatá stezka. Tři díly jsou věnované české straně stezek, čtvrtý bavorské. Nejvíce podkladů poskytuje kniha archivního kurátora z Waldkirchenu Paula Praxla Zlatá stezka. Její první vydání v roce 1976 se dočkalo několika repríz, včetně českého vydání. Prameny, z kterých tito autoři čerpali, jsou uloženy v Bavorském státním archivu v Mnichově, v Městském archivu v Pasově, Národním archivu v Praze, Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočce Český Krumlov, Státních okresních archivech v Prachaticích, Klatovech, Českých Budějovicích a v archivu kláštera Schlägl.
Za jednu prostici dostal soumar 20 až 22 bílých grošů. Soumarský kůň nesl dvě prostice soli, jedna prostice vážila jeden a půl centu (1 cent český = cca 51 kg; vídeňský cent = 56 kg). Takže kůň nesl přes 150 kg nákladu. Přitom koně, kteří byli používáni, byli menšího vzrůstu. Mohli to být mulové nebo dokonce osli. Pro zvířata to byl určitě náročný pochod, například cesta z Prachatic do Pasova měřila okolo 69 kilometrů. Za hodinu mohl urazit 4 kilometry, přičemž cestou potřeboval udělat kratší přestávky. A musel i nocovat, protože cesta trvala 2,5 dne. Cestou byli koně napájeni, což se nám dochovalo v názvu osad České Žleby nebo dnes zaniklých Žlíbků. Po cestě byli koně i kováni, což mělo za následek zřízení provizorních kováren na cestě. Karavanu soumarů často doprovázely ozbrojené hlídky. Za pasení koní se platily poplatky.
Od roku 1538 se v Bavorsku sdružovali soumaři do cechů. V tomto roce jich v tomto cechu bylo 134.
Poslední dobou se studiu průběhu těchto obchodních stezek věnovali historici Petr Zavřel a František Kubů. Při terénním průzkumu našel jejich tým spoustu zajímavých nálezů. Jednalo se zejména o podkovy, různá kování, sekery, nože i šípy. Problematika Zlatých stezek je zpracována ve čtyřech dílech publikace Zlatá stezka. Tři díly jsou věnované české straně stezek, čtvrtý bavorské. Nejvíce podkladů poskytuje kniha archivního kurátora z Waldkirchenu Paula Praxla Zlatá stezka. Její první vydání v roce 1976 se dočkalo několika repríz, včetně českého vydání. Prameny, z kterých tito autoři čerpali, jsou uloženy v Bavorském státním archivu v Mnichově, v Městském archivu v Pasově, Národním archivu v Praze, Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočce Český Krumlov, Státních okresních archivech v Prachaticích, Klatovech, Českých Budějovicích a v archivu kláštera Schlägl.