1 – Kvilda Pod políčky
V těsné blízkosti této cesty leží první zóna NP Šumava. Konkrétně se zde nachází Přírodní památka Kvilda – Pod políčky. Políčka je pomístní název bezlesí, bývalé orné půdy na jižně orientovaném svahu hory Orel. Podpolíčka jsou na západně orientovaných svazích Orla a jak název napovídá, nalézala se níže po svahu pod Políčky. Přírodní památka je rozdělena na dvě části. První část leží na západně orientovaných svazích na severním okraji Kvildy nad silnicí. Druhá část je také severně, avšak v nivě a těsném okolí Jezerního potoka. Toto území je zvláště chráněno pro přítomnost zachovalých horských bezlesích biotopů a na ně vázaných druhů rostlin. Je potřeba si uvědomit, že biotopy mokrých i suchých luk a pastvin by se bez lidské činnosti vůbec nevyvinuly a druhová bohatost místních organismů by byla podstatně chudší.
Na smilkových trávnících a horských vřesovištích roste např. prha arnika (Arnica montana) a vřes obecný (Calluna vulgaris). Na přechodových rašeliništích najdeme vlochyni bahenní (Vaccinium uliginosum), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), rosnatku okrouhlolistou (Drossera rotundifolia) nebo sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Na vlhkých pcháčových loukách dominuje pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) se stříbřitým rubem listu, starček potoční (Tephroseris crispa) či vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Toto území je známo rozsáhlou populací hořce panonského (Gentiana panonnica). Přírodní památka Kvilda – Pod políčky navazuje proti proudu Jezerního potoka na známou Jezerní slať. V ne příliš vzdálené minulosti zde byly louky a probíhala dokonce i těžba rašeliny borkováním.
Jedním z velmi zajímavých druhů rostlin, které rostou na místním bezlesí, je také bříza trpasličí (Betula nana). Je velmi drobnou sestřenicí známých stromů s bílou papírovitou borkou. Tato dřevina je na rozdíl od svých vzrůstných příbuzných subtilním keřem. Vytváří polykormony (růstové formy, kdy z propojených podzemních orgánů vyrůstá vetší počet nadzemních, takže celek vypadá jako větší množství jednotlivých oddělených jedinců, ale geneticky jde o jednoho jedince). Polykormony jsou až několik desítek metrů čtverečních rozsáhlé a dosahují něco málo přes metr výšky. Svůj trpasličí vzrůst získala tato dřevina evolucí (vývojem) v klimatu tundry a tajgy. Drsné klimatické poměry otevřených vrchovišť formovaly tvar a vlastnosti tohoto druhu. Prudký vítr, množství srážek – sněhu, námrazy, velmi nízké teploty a silně neúživný a kyselý substrát se lépe snáší v nízké životní formě. Spolu s miniaturizací kmenů v kmínky došlo i ke zmenšení listů v lístky, které jsou okrouhlé, tupě vroubkované a na povrchu lepkavé. Velmi drobná jsou i květenstvími – jehnědy. Stejně jako její velké příbuzné tento horský keřík na zimu opadává.
V ČR je bříza trpasličí rozšířena pouze na vrchovištích a rašelinných loukách horských poloh na Šumavě, v Krušných a Jizerských horách. Celosvětově se pak vyskytuje v pomyslném trojúhelníku od Grónska po Ural (souvisle) a hory střední Evropy (ostrůvkovitě). Tento druh na svých stanovištích v sudetských pohořích zbyl z posledních dob ledových, je tedy považován za tzv. glaciální relikt. Pyl tohoto druhu se prokazatelně vyskytuje v sedimentech rašelinišť starých přes 15 000 let. Dalšími šumavskými glaciálními relikty jsou např. kyhanka sivolistá (Andromeda polyfolia), již zmíněný sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) či suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). Ve vysokých polohách s dostatkem chladu se dochovala jejich refugia – útočiště, která zbyla z dob ledových. Oblast Kvildy je jedním z nejchladnějších míst ČR.
Doba ledová, jejíž rostlinní svědci se na Šumavě zachovali, nebyla pouze jedna, jak se tradovalo, ale bylo jich podstatně více. V současnosti se vědci shodují na cca dvaceti dobách ledových v průběhu čtvrtohor, tedy naší lidské geologické éřy. Možná další brzo přibudou. Existence dob ledových byly prokázány až do prvohor i hlouběji do minulosti do proterozoika (doba před živými organismy). Kdy se bříza trpasličí dostala na Šumavu nelze přímo prokázat, víme, že při posledním zalednění zde byla.
Je potřeba dodat, že glaciální relikty jsou často zvláště chráněny, právě pro svůj původ – jsou svědky hluboké minulosti, které v sobě nesou zdánlivě neviditelné informace. Nejinak je to s břízou trpasličí. Tento druh je zákonem chráněn v kategorii silně ohroženého druhu a je na červeném seznamu druhů ČR v kategorii z roku 2017.
Na smilkových trávnících a horských vřesovištích roste např. prha arnika (Arnica montana) a vřes obecný (Calluna vulgaris). Na přechodových rašeliništích najdeme vlochyni bahenní (Vaccinium uliginosum), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), rosnatku okrouhlolistou (Drossera rotundifolia) nebo sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Na vlhkých pcháčových loukách dominuje pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) se stříbřitým rubem listu, starček potoční (Tephroseris crispa) či vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Toto území je známo rozsáhlou populací hořce panonského (Gentiana panonnica). Přírodní památka Kvilda – Pod políčky navazuje proti proudu Jezerního potoka na známou Jezerní slať. V ne příliš vzdálené minulosti zde byly louky a probíhala dokonce i těžba rašeliny borkováním.
Jedním z velmi zajímavých druhů rostlin, které rostou na místním bezlesí, je také bříza trpasličí (Betula nana). Je velmi drobnou sestřenicí známých stromů s bílou papírovitou borkou. Tato dřevina je na rozdíl od svých vzrůstných příbuzných subtilním keřem. Vytváří polykormony (růstové formy, kdy z propojených podzemních orgánů vyrůstá vetší počet nadzemních, takže celek vypadá jako větší množství jednotlivých oddělených jedinců, ale geneticky jde o jednoho jedince). Polykormony jsou až několik desítek metrů čtverečních rozsáhlé a dosahují něco málo přes metr výšky. Svůj trpasličí vzrůst získala tato dřevina evolucí (vývojem) v klimatu tundry a tajgy. Drsné klimatické poměry otevřených vrchovišť formovaly tvar a vlastnosti tohoto druhu. Prudký vítr, množství srážek – sněhu, námrazy, velmi nízké teploty a silně neúživný a kyselý substrát se lépe snáší v nízké životní formě. Spolu s miniaturizací kmenů v kmínky došlo i ke zmenšení listů v lístky, které jsou okrouhlé, tupě vroubkované a na povrchu lepkavé. Velmi drobná jsou i květenstvími – jehnědy. Stejně jako její velké příbuzné tento horský keřík na zimu opadává.
V ČR je bříza trpasličí rozšířena pouze na vrchovištích a rašelinných loukách horských poloh na Šumavě, v Krušných a Jizerských horách. Celosvětově se pak vyskytuje v pomyslném trojúhelníku od Grónska po Ural (souvisle) a hory střední Evropy (ostrůvkovitě). Tento druh na svých stanovištích v sudetských pohořích zbyl z posledních dob ledových, je tedy považován za tzv. glaciální relikt. Pyl tohoto druhu se prokazatelně vyskytuje v sedimentech rašelinišť starých přes 15 000 let. Dalšími šumavskými glaciálními relikty jsou např. kyhanka sivolistá (Andromeda polyfolia), již zmíněný sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) či suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). Ve vysokých polohách s dostatkem chladu se dochovala jejich refugia – útočiště, která zbyla z dob ledových. Oblast Kvildy je jedním z nejchladnějších míst ČR.
Doba ledová, jejíž rostlinní svědci se na Šumavě zachovali, nebyla pouze jedna, jak se tradovalo, ale bylo jich podstatně více. V současnosti se vědci shodují na cca dvaceti dobách ledových v průběhu čtvrtohor, tedy naší lidské geologické éřy. Možná další brzo přibudou. Existence dob ledových byly prokázány až do prvohor i hlouběji do minulosti do proterozoika (doba před živými organismy). Kdy se bříza trpasličí dostala na Šumavu nelze přímo prokázat, víme, že při posledním zalednění zde byla.
Je potřeba dodat, že glaciální relikty jsou často zvláště chráněny, právě pro svůj původ – jsou svědky hluboké minulosti, které v sobě nesou zdánlivě neviditelné informace. Nejinak je to s břízou trpasličí. Tento druh je zákonem chráněn v kategorii silně ohroženého druhu a je na červeném seznamu druhů ČR v kategorii z roku 2017.