2 –Těžba zlata na Kvildě
Malé kopečky podél Jezerního potoka jsou pozůstatkem rýžování zlata. Rýžování je pravěký způsob získávání zlata. Děje se tak z druhotných ložisek, tedy zlatonosnosného štěrkopísku vzniklého zvětráním hornin primárního ložiska. Zvětralina je transportovana a uložena vodou v nivách potoků a řek. Hlušina, vzniklá přerýžováním sedimentu, byla ukládána logicky v blízkosti místa rýžování, aby nemusela být za velkého úsilí dále transportována. Postupně se tak vytvořily jednotlivé "sejpy" neboli "hrůbata", která v určitých místech tvoří sejpová pole.
Rýžování využívá jednoduchých fyzikálních zákonitostí gravitace. Zlato
je velice těžký prvek, který při sedimentaci zvířeného písku ve vodě
klesá ke dnu nejrychleji. Je to prvek, který se přirozeně vyskytuje v
horninách hlavně jako ryzí kov. Sem se dostalo při vzniku těchto hornin
patrně vysrážením z horkých nasycených roztoků, které proudily puklinami
v okolní hornině. Když hornina chladla, krystalizovaly postupně
nejrůznější minerály včetně zlata. Zlato se často vyskytuje podél žilek
křemene, ale je ho jen velmi malé množství. Když se hornina pod vlivem
erozních pochodů začne rozpadat, uvolňuje se zlato ze sevření horninové
hmoty. Pokud se zvětralina dostane do proudící vody je dále drcena
kameny a štěrkem, takže se postupně uvolňují další částečky zlata. Ty
jsou pak unášené proudem a hromadí se na určitých místech toku. Drobné
zlaté šupinky, zlatinky, jsou nejmenšími částečkami zlata. Na 1g zlata
je zapotřebí cca 15 000 zlatinek. Většími kousky zlata jsou plíšky a
největšími nuggety – valouny.
Rýžování je postup, který se od pravěku v podstatě nezměnil. Rýžovník nejprve z potoka či jeho břehů nabere materiál a vybere velké kameny, zbytek procedí s vodou přes síto a drobnější štěrk s pískem pak proplaví na splávku se záchytnými rýhami. Nejtěžší a nejjemnější části písku se usadí do záchytných rýh splávku. V minulosti se vkládalo do těchto rýh ovčí rouno nebo konopná vlákna, aby bylo zlato efektivněji zachyceno, dnes „zlatokopům“ slouží např. gumová rohožka. Těžký materiál je plný různých minerálů a bývá dosti tmavý. Jsou v něm přítomny granáty, spinely, ilmenit, monazit, rutil, magnetit, zirkon, vzácněji kyanity, ojediněle i modré korundy – safír. Tento těžký podíl, zvaný šlich (výplavek, koncentrát), se vloží do pánve a pomocí rotace pánví s určitým množstvím vody se postupně přes okraj odplavují lehčí zrnka minerálů. Pokud je rýžovník zkušený, zůstanou ve špičce pánve drobné kousky zlata, nejčastěji zlatinky.
Rýžování zlata na Kvildě je zatím doloženo na dvou místech, přičemž obě sejpová pole mají několik desítek metrů. Hrůbata mohla zaujímat i větší rozlohu, poněvadž při tvorbě luk mohla být celá sejpová pole zničena. V porovnání s nivou nedaleké řeky Otavy, kde se rýžovalo od jejího horního toku nad Sušicí až po Písek, se jedná spíše o menší práce s krátkým trváním. Krajina kolem Otavy byla vlivem rýžování silně pozměněna lidskou činností již před naším letopočtem, v době bronzové, kdy zde bylo zlato prvně dobýváno. Později, v laténu, zde rýžovali zlato Keltové, po nich později Slované. Poslední velkou zlatou horečku můžeme umístit do středověku zhruba za vlády Jana Lucemburského, kdy byla niva řeky doslova obrácena naruby. Obrovské rozlohy sejpových polí padly za oběť intenzifikaci zemědělství v období socialismu.
Těžba v oblasti Kvildy se datuje do dob vlády Jana Lucemburského do poloviny čtrnáctého století. Rýžování zlata je v přímé souvislosti s působením strakonické komendy rytířského Řádu Johanitů. Ale již na konci 14. století považují Johanité těžbu zlata za nerentabilní. Množství zlata v místních náplavech bylo malé. Přidáme-li v úvahu odlehlost místa od větších center, drsné klima (rýžovat se dalo provozovat v podstatě pouze v létě) a celkové možnosti lidí ve středověku (nářadí, doprava, možnost zásobování, úroveň a dostupnost lékařské péče atd.), není divu, že zde bylo rýžování brzo zastaveno. V okolí Kvildy probíhala také těžba z primárních ložisek, tedy dolování. Ve středověku se k separaci zlata od zbytku používala rtuť, která se zlatem tvoří amalgám. Amalgám se pak zahřál, rtuť se odpařila a zůstalo zlato. Rtuť je vysoce toxickým kovem, který škodí nejen lidským játrům a ledvinám, ale i dalším organismům. Takže je vlastně dobře, že těžba zlata v této oblasti, kde jsou zdrojnice vod Vltavy, zanikla s husitskými válkami.
Rýžování je postup, který se od pravěku v podstatě nezměnil. Rýžovník nejprve z potoka či jeho břehů nabere materiál a vybere velké kameny, zbytek procedí s vodou přes síto a drobnější štěrk s pískem pak proplaví na splávku se záchytnými rýhami. Nejtěžší a nejjemnější části písku se usadí do záchytných rýh splávku. V minulosti se vkládalo do těchto rýh ovčí rouno nebo konopná vlákna, aby bylo zlato efektivněji zachyceno, dnes „zlatokopům“ slouží např. gumová rohožka. Těžký materiál je plný různých minerálů a bývá dosti tmavý. Jsou v něm přítomny granáty, spinely, ilmenit, monazit, rutil, magnetit, zirkon, vzácněji kyanity, ojediněle i modré korundy – safír. Tento těžký podíl, zvaný šlich (výplavek, koncentrát), se vloží do pánve a pomocí rotace pánví s určitým množstvím vody se postupně přes okraj odplavují lehčí zrnka minerálů. Pokud je rýžovník zkušený, zůstanou ve špičce pánve drobné kousky zlata, nejčastěji zlatinky.
Rýžování zlata na Kvildě je zatím doloženo na dvou místech, přičemž obě sejpová pole mají několik desítek metrů. Hrůbata mohla zaujímat i větší rozlohu, poněvadž při tvorbě luk mohla být celá sejpová pole zničena. V porovnání s nivou nedaleké řeky Otavy, kde se rýžovalo od jejího horního toku nad Sušicí až po Písek, se jedná spíše o menší práce s krátkým trváním. Krajina kolem Otavy byla vlivem rýžování silně pozměněna lidskou činností již před naším letopočtem, v době bronzové, kdy zde bylo zlato prvně dobýváno. Později, v laténu, zde rýžovali zlato Keltové, po nich později Slované. Poslední velkou zlatou horečku můžeme umístit do středověku zhruba za vlády Jana Lucemburského, kdy byla niva řeky doslova obrácena naruby. Obrovské rozlohy sejpových polí padly za oběť intenzifikaci zemědělství v období socialismu.
Těžba v oblasti Kvildy se datuje do dob vlády Jana Lucemburského do poloviny čtrnáctého století. Rýžování zlata je v přímé souvislosti s působením strakonické komendy rytířského Řádu Johanitů. Ale již na konci 14. století považují Johanité těžbu zlata za nerentabilní. Množství zlata v místních náplavech bylo malé. Přidáme-li v úvahu odlehlost místa od větších center, drsné klima (rýžovat se dalo provozovat v podstatě pouze v létě) a celkové možnosti lidí ve středověku (nářadí, doprava, možnost zásobování, úroveň a dostupnost lékařské péče atd.), není divu, že zde bylo rýžování brzo zastaveno. V okolí Kvildy probíhala také těžba z primárních ložisek, tedy dolování. Ve středověku se k separaci zlata od zbytku používala rtuť, která se zlatem tvoří amalgám. Amalgám se pak zahřál, rtuť se odpařila a zůstalo zlato. Rtuť je vysoce toxickým kovem, který škodí nejen lidským játrům a ledvinám, ale i dalším organismům. Takže je vlastně dobře, že těžba zlata v této oblasti, kde jsou zdrojnice vod Vltavy, zanikla s husitskými válkami.