3 –Síla vody
Na Kvildě i v jiných šumavských obcích se odedávna využívala síla vody k výrobě řady věcí. Na potocích byly stavěny hamry ke zpracování železa. Srdcem hamru bylo v podstatě velké kladivo (německy Hammer), které bylo zdviháno pomocí vodní energie. Vodní síla byla stejně jako u mlýnů využita pomocí převodového systému kol. Gravitace až 200 kg těžkou hlavu kladiva opět poslala k zemi. Velké kinetické energie hamru bylo užíváno ke kování velkých železných prefabrikátů dovezených z hutí, které by byly pro klasického kovářské zpracování příliš náročné.
Na vodnatých potocích byly také pily, které zpracovávaly místní hojnou surovinu – dřevo. Jejich nebývalý rozvoj na konci 19. století zapříčinily kůrovcové kalamity po větrných smrštích v 70. letech 19. stol. Na Kvildě se po kůrovcových kalamitách přidalo ke stávajícím pěti dalších sedm pil. Ještě před kůrovcovou kalamitou v roce 1820 Josef Strunz založil pilu a továrnu na zpracování rezonančního dřeva. Tento podnik byl děděn potomky Josefa Strunze a existoval úspěšně do roku 1945, kdy byl znárodněn. Špičkový materiál z této továrny odebírali světoví výrobci hudebních nástrojů např. výrobci klavírů Bechstein, Petroff či Steinway.
Na potocích byly stavěny i mlýny, sklárny a stoupy ke zpracování křemene k výrobě skla.V místě zvaném Hraběcí huť (Grafenhütte) byla na konci 18. století vybudována sklářská huť s kompletním zázemím. Byly zde sklárny, flusárna (výrobna potaše nutná ve sklářské technologii), velký hamr i pily.
Nivy místních toků byly plné lidského hemžení, kouře z výroben, hromad materiálu a hlučných zvuků všech provozoven. K výrobnám se přidružovala lidská obydlí se svým zázemím, pastvinami a loukami. Pole byla soustředěna hlavně na jižně orientovaný svah hory Orel, ale kolem domů byly často drobné zahrádky s okrasnými a užitkovými rostlinami.
V současnosti najdete stopy po těchto stavbách pouze při pozorném zkoumání místa. Důkazem dnes těžko uvěřitelné existence průmyslového komplexu Hraběcí hutě jsou různé staré mapy (např. stabilní katastr, letecké snímky z 50. let 20. stol.) a vzácné fotografie. Kromě nich jsou to právě různé kulturní druhy rostlin, které lidé pěstovali pro jejich dekorativnost nebo užitek. Německé obyvatelstvo, které v minulosti naprosto převažovalo, mělo v oblibě různé rostliny, které mají často alpský původ a lidé si je s sebou přinášeli. Vesměs šlo o různé druhy s výrazným aromatem a jejich části (zejména kořeny). Ty byly přidávány do silného alkoholu a tím vznikly klasické hořké likéry. Typickou alpskou rostlinou používanou pro výrobu likérů i jako ostrého koření do polévek je všedobr horní (Imperatoria ostruthium), druh z čeledi miříkovitých. Spekuluje se o tom, že známý a nezaměnitelný druh šumavských plání hořec panonský (Gentiana panonnica) měl podobný původ jako výše zmíněný všedobr. Tedy že pochází z Alp a u nás může být vlastně druhem/dezertérem ze zahrádek. Další rostlinou, která je sice na Šumavě původní, ale byla běžně pěstována pro léčivé účinky a přidávání do likérů byla prha arnica (Arnica montana). Podobně je na tom koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina). Není bez zajímavosti, že modřín opadavý (Larix decidua) není na Šumavě původním druhem. Doma je v Alpách a v Karpatech, k nám se rozšířil s německy mluvícím obyvatelstvem a silně pak s nástupem lesnictví. V sudetských pohořích byl pro svou dlouhověkost a odolnost používán jako „landmark“- značka v krajině označující hranice pozemků či rozcestí atp. Modřín tak nahrazoval hrušně, které se k tomuto účelu často používaly v nižších nadmořských výškách. Mladé větvičky modřínu opět končily v alkoholu zvaném Lärcherl.
V minulosti byly nivy místních potoků silně pozměněny z důvodu stavby nejrůznějších náhonů na mlýny, hamry a pily. Vodní tok byl uhnut, zdvojen, prohlouben nebo celý přeložen, aby se dosáhlo optimálního účinku vody. Dnes není po těchto zásazích výraznějších památek. V nivě Teplé Vltavy se vyskytují převážně vlhké pcháčové luky, na kterých se pase skot. Místy tyto louky nesou náznaky rašelinění nebo naopak na sušších místech přechodu k smilkovým trávníkům. Na loukách s blatouchem bahenním (Caltha palustris), starčkem potočním (Tephroseris crispa), řeřišnicí luční (Cardamine pratensis) či rdesnem hadím kořenem (Bistorta major) se občas objeví velice jedovatý oměj šalamounek (Aconitum plicatum), který je středoevropským endemitem. Endemit je druh, který se přirozeně vyskytuje pouze v jisté oblasti a jinde ne. Naopak jirnice modrá (Polemonium caeruleum) je druhem široce evropsky rozšířeným od Skandinávie až po Ural a zasahuje i na Šumavu. Nápadným druhem, který naopak na Šumavě ani v Evropě původní není, je vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus). Ten je původní v Severní Americe a u nás se chová invazně – nekontrolovatelně se šíří krajinou a jeho výskyt v cenných územích je trnem v oku ochráncům přírody.
Na vodnatých potocích byly také pily, které zpracovávaly místní hojnou surovinu – dřevo. Jejich nebývalý rozvoj na konci 19. století zapříčinily kůrovcové kalamity po větrných smrštích v 70. letech 19. stol. Na Kvildě se po kůrovcových kalamitách přidalo ke stávajícím pěti dalších sedm pil. Ještě před kůrovcovou kalamitou v roce 1820 Josef Strunz založil pilu a továrnu na zpracování rezonančního dřeva. Tento podnik byl děděn potomky Josefa Strunze a existoval úspěšně do roku 1945, kdy byl znárodněn. Špičkový materiál z této továrny odebírali světoví výrobci hudebních nástrojů např. výrobci klavírů Bechstein, Petroff či Steinway.
Na potocích byly stavěny i mlýny, sklárny a stoupy ke zpracování křemene k výrobě skla.V místě zvaném Hraběcí huť (Grafenhütte) byla na konci 18. století vybudována sklářská huť s kompletním zázemím. Byly zde sklárny, flusárna (výrobna potaše nutná ve sklářské technologii), velký hamr i pily.
Nivy místních toků byly plné lidského hemžení, kouře z výroben, hromad materiálu a hlučných zvuků všech provozoven. K výrobnám se přidružovala lidská obydlí se svým zázemím, pastvinami a loukami. Pole byla soustředěna hlavně na jižně orientovaný svah hory Orel, ale kolem domů byly často drobné zahrádky s okrasnými a užitkovými rostlinami.
V současnosti najdete stopy po těchto stavbách pouze při pozorném zkoumání místa. Důkazem dnes těžko uvěřitelné existence průmyslového komplexu Hraběcí hutě jsou různé staré mapy (např. stabilní katastr, letecké snímky z 50. let 20. stol.) a vzácné fotografie. Kromě nich jsou to právě různé kulturní druhy rostlin, které lidé pěstovali pro jejich dekorativnost nebo užitek. Německé obyvatelstvo, které v minulosti naprosto převažovalo, mělo v oblibě různé rostliny, které mají často alpský původ a lidé si je s sebou přinášeli. Vesměs šlo o různé druhy s výrazným aromatem a jejich části (zejména kořeny). Ty byly přidávány do silného alkoholu a tím vznikly klasické hořké likéry. Typickou alpskou rostlinou používanou pro výrobu likérů i jako ostrého koření do polévek je všedobr horní (Imperatoria ostruthium), druh z čeledi miříkovitých. Spekuluje se o tom, že známý a nezaměnitelný druh šumavských plání hořec panonský (Gentiana panonnica) měl podobný původ jako výše zmíněný všedobr. Tedy že pochází z Alp a u nás může být vlastně druhem/dezertérem ze zahrádek. Další rostlinou, která je sice na Šumavě původní, ale byla běžně pěstována pro léčivé účinky a přidávání do likérů byla prha arnica (Arnica montana). Podobně je na tom koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina). Není bez zajímavosti, že modřín opadavý (Larix decidua) není na Šumavě původním druhem. Doma je v Alpách a v Karpatech, k nám se rozšířil s německy mluvícím obyvatelstvem a silně pak s nástupem lesnictví. V sudetských pohořích byl pro svou dlouhověkost a odolnost používán jako „landmark“- značka v krajině označující hranice pozemků či rozcestí atp. Modřín tak nahrazoval hrušně, které se k tomuto účelu často používaly v nižších nadmořských výškách. Mladé větvičky modřínu opět končily v alkoholu zvaném Lärcherl.
V minulosti byly nivy místních potoků silně pozměněny z důvodu stavby nejrůznějších náhonů na mlýny, hamry a pily. Vodní tok byl uhnut, zdvojen, prohlouben nebo celý přeložen, aby se dosáhlo optimálního účinku vody. Dnes není po těchto zásazích výraznějších památek. V nivě Teplé Vltavy se vyskytují převážně vlhké pcháčové luky, na kterých se pase skot. Místy tyto louky nesou náznaky rašelinění nebo naopak na sušších místech přechodu k smilkovým trávníkům. Na loukách s blatouchem bahenním (Caltha palustris), starčkem potočním (Tephroseris crispa), řeřišnicí luční (Cardamine pratensis) či rdesnem hadím kořenem (Bistorta major) se občas objeví velice jedovatý oměj šalamounek (Aconitum plicatum), který je středoevropským endemitem. Endemit je druh, který se přirozeně vyskytuje pouze v jisté oblasti a jinde ne. Naopak jirnice modrá (Polemonium caeruleum) je druhem široce evropsky rozšířeným od Skandinávie až po Ural a zasahuje i na Šumavu. Nápadným druhem, který naopak na Šumavě ani v Evropě původní není, je vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus). Ten je původní v Severní Americe a u nás se chová invazně – nekontrolovatelně se šíří krajinou a jeho výskyt v cenných územích je trnem v oku ochráncům přírody.