4 – Bučina
Poměrně krátké, ale intenzivní dějiny Bučiny (vznik na konci 18. stol. a zánik v polovině 20. stol), zanechaly ve tváři místní krajiny zcela jasné i nenápadné stopy, některé prvky zmizely beze stopy.
Nejnápadnějším rysem zdejší krajiny je síť agrárních valů – kamenných snosů – tvořených obvykle na hranicích pozemků z balvanů a kamenů. Ty byly vytvářeny prostou nutností zemědělské obživy lidí, kteří sem přišli v souvislosti s expanzí dřevařského průmyslu. V roce 1790 přidělené pozemky od knížete Schwarzenberka bylo nutné vyklučit a zbavit kamení, aby bylo možné vůbec začít hospodařit. Jaké množství práce toto znamenalo, si lze představit při pohledu na mohutné valy podobné raně středověkým hradištím. Lidé zde využívali zejména pastvy a lukaření, ale pěstovalo se zde (v nadmořské výšce přes 1000 m n. m.!) obilí, brambory, tuřín či len. Na těchto snosech v současnosti dominují statné javory kleny (Acer pseudoplatanus) s mramorovanou borkou pokrytou množstvím lišejníků. Podobné uspořádání krajiny je typické i pro blízké německé enklávy v okolí Fünsterau.
Nejnápadnějším rysem zdejší krajiny je síť agrárních valů – kamenných snosů – tvořených obvykle na hranicích pozemků z balvanů a kamenů. Ty byly vytvářeny prostou nutností zemědělské obživy lidí, kteří sem přišli v souvislosti s expanzí dřevařského průmyslu. V roce 1790 přidělené pozemky od knížete Schwarzenberka bylo nutné vyklučit a zbavit kamení, aby bylo možné vůbec začít hospodařit. Jaké množství práce toto znamenalo, si lze představit při pohledu na mohutné valy podobné raně středověkým hradištím. Lidé zde využívali zejména pastvy a lukaření, ale pěstovalo se zde (v nadmořské výšce přes 1000 m n. m.!) obilí, brambory, tuřín či len. Na těchto snosech v současnosti dominují statné javory kleny (Acer pseudoplatanus) s mramorovanou borkou pokrytou množstvím lišejníků. Podobné uspořádání krajiny je typické i pro blízké německé enklávy v okolí Fünsterau.
Kamenné valy porostlé stromořadím klenů
Stovky rukou lesních dělníků zároveň zpracovávaly místní vzrostlé lesy. Z názvu obce "Bučina", "Buchenwald", se lze domýšlet, že zde dominovaly buky. Dnes zde není po bučinách, až na malé fragmenty směrem na Knížecí pláně, ani památky. Po vytěžení buku byl sázen smrk ztepilý různé provenience, jehož monokulturní porosty byly a jsou zkoušeny kůrovcovými i větrnými kalamitami. První přišly na přelomu 60. a 70. let 19. století. . Poslední probíhaly v 90. letech 20. stol. i na počátku nového tisíciletí.
Převážná část obyvatelstva Bučiny byla v době jejího největšího rozmachu německá (1930 – 36 domů, 343 obyvatel, z toho 337 německé národnosti). Po druhé světové válce, kdy došlo k odsunutí většiny německých obyvatel, započal zánik obce Bučina. V roce 1947 zde žilo 58 obyvatel. Definitivní zánik obce přichází s železnou oponou a jejím pohraničním pásmem v roce 1956, kdy byly opuštěné domky srovnány se zemí. Zůstal stát jen bývalý Pešlův hotel.
Výsledkem průchodu dějin Bučinou je současný vzhled krajiny a přítomná druhová pestrost fauny i flóry. Mezi souvislou sítí agrárních valů se nachází množství různě vlhkých luk. Ty jsou v současnosti znovu koseny či paseny. Velká část těžce vydobytého bezlesí však již zanikla sukcesí (vývojem vegetace), zarostením dřevinami jako jsou vrba jíva, vrba popelavá, topol osika, bříza bělokorá a hojně smrk ztepilý.
Na zbývajících loukách je hezky patrný vliv gradientu vlhkosti. Na nejvlhčích místech se utváří rašelinno-ostřicová vegetace nazývaná nevápnitá mechová slatiniště. Rostou zde druhy jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřice obecná (Carex nigra), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), či vzácná pleška stopkatá (Wilementia stipitata). Na stinných místech se vyskytují mechy jako měřík tečkovaný (Rhizomnium punctatum). Na vlhkých pcháčových loukách je běžným druhem blatouch bahenní (Caltha palustris), skřípina lesní (Scirpus sylvestris), starček potoční (Tephroseris crispa), či krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum). Na střídavě vlhkých půdách vznikají jiné louky tzv. trojštětové s druhy jako kakost luční (Geranium pratense), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), třezalka skvrnitá (Hypericum maculatum) a rdesno hadí kořen (Bistorta major). Na místech s větším množství živin je hojná pampeliška lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia). Na sušších místech s mělkou půdou a s malým množstvím živin a se pak formují horské smilkové trávníky s druhy jako smilka tuhá (Narduus stricta), vřes obecný (Calluna vulgaris), kozí brada nízká (Scorzonera hummilis) či zvonek okrouhlolistý (Campanulla rotundifolia) a prha arnica (Arnica montana). Ve stínu alejí klenů najdeme hezky kvetoucí silenku dvojdomou (Silene dioica), vzácný, bíle kvetoucí pryskyřník – pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) či roztomilou violku trojbarevnou (Viola tricolor subsp. polychroma). Nostalgickým svědkem německého osídlení jsou trsy narcisů bílých (Nacrissus pöeticus) rozprsklých podél silnice, na troskách zahrádek a domů někdejších usedlíků. Tento druh je doma v jihozápadní Evropě od Španělska po Alpy.
Na otevřených loukách v kamenných snosech, v křovinách i lesních celcích žije celá řada druhů živočichů. Dobře se zde daří typickému šumavskému hadu, zmiji obecné (Vipera berus). Tento „obávaný“ plaz velmi dobře vnímá vibrace okolí, takže jej lidé jen stěží spatří a pokud se přece jen setká s člověkem, rychle prchá.
Převážná část obyvatelstva Bučiny byla v době jejího největšího rozmachu německá (1930 – 36 domů, 343 obyvatel, z toho 337 německé národnosti). Po druhé světové válce, kdy došlo k odsunutí většiny německých obyvatel, započal zánik obce Bučina. V roce 1947 zde žilo 58 obyvatel. Definitivní zánik obce přichází s železnou oponou a jejím pohraničním pásmem v roce 1956, kdy byly opuštěné domky srovnány se zemí. Zůstal stát jen bývalý Pešlův hotel.
Výsledkem průchodu dějin Bučinou je současný vzhled krajiny a přítomná druhová pestrost fauny i flóry. Mezi souvislou sítí agrárních valů se nachází množství různě vlhkých luk. Ty jsou v současnosti znovu koseny či paseny. Velká část těžce vydobytého bezlesí však již zanikla sukcesí (vývojem vegetace), zarostením dřevinami jako jsou vrba jíva, vrba popelavá, topol osika, bříza bělokorá a hojně smrk ztepilý.
Na zbývajících loukách je hezky patrný vliv gradientu vlhkosti. Na nejvlhčích místech se utváří rašelinno-ostřicová vegetace nazývaná nevápnitá mechová slatiniště. Rostou zde druhy jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřice obecná (Carex nigra), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), či vzácná pleška stopkatá (Wilementia stipitata). Na stinných místech se vyskytují mechy jako měřík tečkovaný (Rhizomnium punctatum). Na vlhkých pcháčových loukách je běžným druhem blatouch bahenní (Caltha palustris), skřípina lesní (Scirpus sylvestris), starček potoční (Tephroseris crispa), či krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum). Na střídavě vlhkých půdách vznikají jiné louky tzv. trojštětové s druhy jako kakost luční (Geranium pratense), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), třezalka skvrnitá (Hypericum maculatum) a rdesno hadí kořen (Bistorta major). Na místech s větším množství živin je hojná pampeliška lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia). Na sušších místech s mělkou půdou a s malým množstvím živin a se pak formují horské smilkové trávníky s druhy jako smilka tuhá (Narduus stricta), vřes obecný (Calluna vulgaris), kozí brada nízká (Scorzonera hummilis) či zvonek okrouhlolistý (Campanulla rotundifolia) a prha arnica (Arnica montana). Ve stínu alejí klenů najdeme hezky kvetoucí silenku dvojdomou (Silene dioica), vzácný, bíle kvetoucí pryskyřník – pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) či roztomilou violku trojbarevnou (Viola tricolor subsp. polychroma). Nostalgickým svědkem německého osídlení jsou trsy narcisů bílých (Nacrissus pöeticus) rozprsklých podél silnice, na troskách zahrádek a domů někdejších usedlíků. Tento druh je doma v jihozápadní Evropě od Španělska po Alpy.
Na otevřených loukách v kamenných snosech, v křovinách i lesních celcích žije celá řada druhů živočichů. Dobře se zde daří typickému šumavskému hadu, zmiji obecné (Vipera berus). Tento „obávaný“ plaz velmi dobře vnímá vibrace okolí, takže jej lidé jen stěží spatří a pokud se přece jen setká s člověkem, rychle prchá.