5 – ČESKO-NĚMECKÁ HRANICE | Region Šumava - Bayerischer Wald

Mnozí návštěvníci Šumavy se podivují, když vidí následky kůrovcové kalamity z počátku tisíciletí. Na obrovských rozlohách se k nebi tyčí vybělené kmeny smrků a na zemi tvoří žalostný zmatek. Tam, kde býval les, se dnes nabízí zcela nový ráz krajiny. Obava lidí ze ztráty obvyklého rázu lesa s velkými mohutnými stromy je zcela přirozená a silné vjemy vyvolávají silné emoce.
Pro ekonomy je hospodářská újma jistě vysoká. Pro všechny ekology je ovšem odumírání starých stromů zcela přirozený proces. Pro životní prostředí je kůrovcová kalamita v cyklickém procesu pouze okamžikem.

Smrk ztepilý je na Šumavě ve vysokých polohách doma již po několik tisíc let. Stejně tak i jeho úhlavní požírač, lýkožrout smrkový (Ips typographus), zvaný kůrovec. To, že člověk rozšířil plochy smrku i do poloh níže položených, je věc jiná. Zde jsme dosti vysoko a smrk ztepilý zde přirozeně dominoval. Je stavěný na málo úživné horniny s mělkými půdami a na vysoké srážky. Další dřeviny se v těchto nadmořských výškách vyskytují pouze doplňkově a naráží shora na hranici svých fyziologických možností (hovoříme např. o buku, jedli či javoru klenu). I přirozené horské smrkové biotopy (třtinové smrčiny či podmáčené a rašelinné smrčiny) podléhají při svém vývoji katastrofickým scénářům.

Stejně to funguje v oblasti severské tajgy. Starý smrkový porost s mělkým kořenovým systémem, snadno podléhá vichřicím a stává se rozsáhlým polomem. V něm se daří lýkožroutu , který se namnoží na nebývalém množství snadno dostupné potravy (zdravý jedinec smrku lýkožrouta často vysmolí a jeho patogenní vliv na strom není tak silný), začne napadat přeživší jedince a následně migrovat do vzdálenějších oblastí (za pomoci větru i několik kilometrů). Výsledkem je "smrkové pohřebiště".

Tento les je mrtvý pouze zdánlivě. Po několika letech se pod soušemi, které se neustále lámou, zkracují a podléhají celkové destrukci vlivem vnějších vlivů, objevují semenáče smrků. Z dalších dřevin se více uplatňuje bříza, menší druhy vrb, jeřáb obecný a v místě dostupných diaspor i jedle či buk. Poslední jmenované dřeviny trpí na Šumavě silným okusem vysoké zvěře, čímž se velmi zpomaluje proces jejich šíření. Po několika desetiletích se i v klimaticky extrémním prostředí les "vrátí" na své místo. Tento proce samoobnovy můžete pozorovat právě na tomto místě.

Svou roli v procesu samoobnovy hrají vysoké srážky, nízká úživnost místních hornin, výška sněhové pokrývky, houbové organismy rozkládající dřevní hmotu, šíření semen pomocí větru (anemochorie), pomocí živočichů (zoochorie), vzdálenost ke zdroji diaspor, úspěšnost uchytávání semenáčků na zetlelém dřevě, okus zvěří a množství dalších faktorů včetně ohně, času a člověka.

Kromě lesa, který na tomto místě podlehl periodické zkáze se v těsném okolí vyskytují velice pěkné fragmenty zachovalých biotopů. Tyto zachovalé ostrůvky fungují jako železná zásoba druhové bohatosti – biodiverzity. Zejména se jedná o  podmáčené a rašelinné smrčiny a očka zarůstajícího primárního bezlesí – vrchovišť. Primární znamená, že na jeho místě nikdy nebyl les. Zde je to způsobeno vysokými srážkami (nad 1000 mm ročně) a vysokou hladinou vody nad nepropustným neúživným podložím. Vznik vrchovišť pokládáme do konce poslední doby ledové. Vrchoviště jsou tvořena zejména určitými druhy rašeliníků a dalších mechů, suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum), keříčkovitými druhy brusnic (borůvka Vaccinium myrtilus, vlochyně Vaccinium uliginosum, brusinka V. vitis-idaea, klikva Oxycoccus palustris) a několika málo druhů dalších bylin jako sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) či ostřice ježatá (Carex echinata).

V nivě hraničního potoka Čertovy vody se vyvíjí druhově bohatší lemy s  horskými druhy rostlin jako jsou pleška (Wilementia stipitata), modře kvetoucí dřípatka horská (Soldanella montana), kriticky ohrožený a  nenápadný druh zdrojovka hladkosemenná (Montia fontana), violka bahenní (Viola palustris), podbělice alpská (Homogyne alpina) či blatouch bahenní (Caltha palustris). Všechny výše uvedené druhy rostlin jsou výhradně acidofilní – kyselomilné. Jedinou výjimku jsme objevili pod mostem přes Čertovu vodu. Je to bazifilní kapradina puchýřník (Cystopteris fragilis), která se zde vyskytuje díky vápnité maltě tmelící stavbu mostku.