Bayerisch Eisenstein – Historie
Až do poloviny 18. století bylo železnorudské údolí mezi Svarohem, Špičákem a Pancířem na severu a Velkým Javorem, Geigenbachem, Seebachschleife, Regenhütte, Falkensteinem a Plesnou na jihu politicky jednotné.
Doklady o historii liduprázdného horského údolí uprostřed rozlehlých lesů nacházíme až od roku 1569, kdy byl pod správou české vrchnosti bavorskými horníky a hamerníky vybudován u potoka Eisenbach železný důl s hamernickou dílnou. Jejich majitelé se o něco později podrobili bavorským pánům.
Právě těžba železné rudy ale musela v této oblasti existovat už dávno před dochovanými písemným záznamy, protože téměř ve všech dochovaných dokladech nacházíme údaje o těžbě železné rudy nebo zajištění práva těžby. Těžbě železné rudy také celá oblast vděčí za své jméno.
Neutichající spory na hranicích země vedly k zastavení těžby a roku 1577 i k prodeji území bavorskému hraběti Kryštofovi ze Schwarzenbergu. Dědictvím pak přešel majetek po roce 1627 do vlastnictví hrabat Nothaftů z Wernbergu, kteří sídlili na hradě Runding u Chamu. Jim také propůjčil bavorský kurfiřt roku 1688 spolu s významným rozšířením pozemkového vlastnictví dvorská práva, přičemž směli z pověření zemského knížete vykonávat svrchované funkce, být ochránci i soudci svých poddaných a patrony kostela.
Nothaftové začali od poloviny 17. století osidlovat horské údolí pod Špičákem prvními svobodnými sedláky ze Šumavy a z Bavorského lesa. V roce 1691 založili sklárnu v místě pozdější obce Markt Eisenstein, kde se brzy nato usídlili také řemeslníci a sedláci.
Nothaftové byli zakladateli železnorudského sklářského průmyslu, který až do konce 19. století vzkvétal ve dvaceti sklárnách. Provoz dolů, který v roce 1697 společně s kurfiřty obnovili, museli naopak kvůli nemalým ztrátám roku 1705 ukončit.
V době válek o dědictví španělské zabrala vojska rakouské císařské armády celé železnorudské údolí a připojila je k Českému království. Až do roku 1809 však zůstala nedotčena jeho církevní příslušnost pod biskupství v bavorském Řezně.
Neustálé územní spory vedly roku 1764 k uzavření bavorsko-české smlouvy, podle které byla značná část území anektovaného roku 1708 vrácena zpět Bavorsku.
Hranice mezi oběma zeměmi zůstává podle tehdejšího vymezení beze změn dodnes. Ze stejné doby pochází také bavorská a česká část Železné Rudy, přičemž obě původně patřily jednomu majiteli. Od roku 1758 to byla česká hrabata z Klenové, která území získala dědictvím po Nothaftech.
Páni z Klenové prodali roku 1771 obě části Železné Rudy místnímu sklářskému mistrovi Janu Jiřímu Hafenbrädlovi, který svůj majetek roku 1775 významně rozšířil zakoupením Debrnického komorního lesa. Roku 1772 byl povýšen do bavorského šlechtického a roku 1783 do českého rytířského stavu.
Pět z jeho dětí se stalo roku 1790 říšskými barony. Za správy rodu Hafenbrädlů dosáhl sklářský průmysl v železnorudském údolí velkého rozmachu a obyvatelstvo se těšilo blahobytu.
Roku 1835 se Hafenbrädlové dobrovolně vzdali svých privilegii nad poddanými, která pro Bavorskou Železnou Rudu platila od roku 1773. V Čechách bylo poddanství roku 1848 zrušeno státem.
Jako soukromí vlastníci prodali své usedlosti v České Železné Rudě roku 1852 a v Bavorské Železné Rudě roku 1872 švábským knížatům Hohenzollern - Sigmaringen.
Na české straně byly založeny politické obce „městys Železná Ruda" a "vesnice Železná Ruda“, které patřily k Rakouskému císařství.
Klimatické lázně zde byly založeny roku 1877 po dokončení železniční trati z Plattlingu do Plzně, a Železná Ruda, která toto jméno získala oficiálně až v roce 1951, se stala hraničním nádražím.
Díky železnici se obec začala rozvíjet jako centrum dřevařského průmyslu a cestovního ruchu mezi starší částí Neu-Waldhaus a železničním nádražím.
Výstavba silnice přes obec Brennes znamenala propojení s horní částí Bavorského lesa.
Dřevařský průmysl a cestovní ruch přinesly obci po zániku sklářství nový rozmach. Na druhé straně hranice vznikl v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska nový stát - Československo.
Obyvatelstvo městyse Markt Eisenstein (česky: Železná Ruda) zůstalo i nadále převážně německé.
Po uzavření Mnichovské dohody obsadila německá vojska v říjnu 1938 obec Markt Eisenstein, která jako hlavní centrum nového zemského okresu náležela až do května 1945 k Bavorsku. V těchto dnech přišlo do Bavorské i České Železné Rudy americké vojsko.
Česká Železná Ruda připadla zpět Československu. Německé obyvatelstvo bylo v roce 1946 z městyse i vesnice vyhnáno a státní hranice brzy poté na dlouhá desetiletí neprodyšně uzavřena „železnou oponou“.
Teprve od roku 1969 byl znovuobnoven omezený přeshraniční silniční provoz. Po otevření státní hranice v roce 1989 byla malá obec doslova zaplavena dopravou, takže musel být osazen semafor se závorou, který do obce pouštěl vždy jen určitý počet vozidel.
Proto se stalo významným mezníkem dějin Železné Rudy, když se díky úsilí tehdejšího starosty, městské rady a poslance spolkového sněmu Ernsta Hinkena podařilo prosadit znovuotevření společné přeshraniční železniční dopravy.
Společně se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a s mnoha představiteli veřejného života z obou zemí oslavili obyvatelé tuto událost 2. června 1991.
Od vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 jsou hraniční kontroly definitivně minulostí, přechod přes státní hranice probíhá bez problémů a formalit, a Bavorská Železná Ruda se od té doby stala oblíbeným střediskem rekreace a zimních sportů, které je vzdáleno ruchu a hlučnému provozu přelidněných turistických center a nabízí klid a odpočinek uprostřed původní přírody.
Díky tomu přijíždí každým rokem do příhraniční obce mnoho návštěvníků. Státem uznané klimatické lázně nabízí v každém ročním období díky své jedinečné poloze v přírodě Národního parku Bavorský les, přímo na hranicích s Českou republikou, uprostřed prázdninového regionu a na úpatí „krále Bavorského lesa“ Velkého Javoru množství volnočasových aktivit.