Modrava – Historie
Modrava vznikla jako rybářská osada. První dochovaná zmínka o Modravě se datuje do roku 1614 a je spojena s pronájmem velice dobře zarybněného Modravského potoka. Další zmínka je spojená s rokem 1617. Tehdy bylo výnosem královského majestátu umožněno volné pastvení na modravských pláních těm obchodním soumarům, kteří by již toho dne nedošli po obchodní stezce do Kašperských Hor. Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada.
K výrazné změně došlo po roce 1799, kdy kníže Schwarzenberg koupil od hraběte Filipa Kinského rozsáhlé území Prášilského panství Prášilské panství, do kterého spadala i Modrava. Kníže Schwarzenberg měl zájem na využití bohatství dřeva ze zdejších lesů, a tak ihned po koupi Modravu ustanovil samostatným lesnický revírem. Tento stav trval až do 31.12.2017, kdy byl modravský revír Správou Národního parku Šumava zrušen
V letech 1799–1801 byl pod Modravou vybudován podle návrhu inženýra Josefa Rosenauera 13,6 km dlouhý Vchynicko-tetovský plavební kanál pro plavení dřeva ze šumavských lesů. S novým vývojem byla spojena výstavba sídla Březník (Pürstling), které je hlavním dějištěm nejslavnějšího románu spisovatele Šumavy Karla Klostermanna – Ze světa lesních samot.
V roce 1827 založil na Modravě podnikatel František Bienert továrnu na zpracování resonančního dřeva, ze kterého se zde vyráběly ozvučné desky na strunové hudební nástroje, klavíry a piana, které se vyvážely do celé Evropy a Ameriky. Budova s věžičkou a hrázděná budova na levém břehu Roklanského potoka, které byly součástí této továrny, jsou prohlášeny za nemovitou kulturní památku a slouží rekreaci.
S rozvojem dřevařství je spojeno zakládání dřevařských osad, tzv. Hütte. Aby nemuseli dřevorubci každodenně docházet do hlubokých lesů z domovských obcí, vystavěli si v lesích srubové přístřešky. Pokud přístřešky uskupili do jednoho větší celku, vznikla malá primitivní dřevařská osada a dostala své jméno. Největší a nejznámější dřevorubeckou kolonií byla osada Josefstadt, která se nacházela u Trampusova křížku.
V roce 1924 byla nákladem 1 041 500 Kč postavena jedna z dominant obce, historická chata Klubu československých turistů – Klostermannova chata. Jejím projektantem je významný architekt Bohuslav Fuchs. Po přestavbě slouží jako hotel.
Roku 1934 byla na Modravě dostavěna česká obecní a mateřská škola, jejíž provoz byl ukončen v červenci 1976. Po přestavbě slouží jako hotel.
Historie sklářství
Středověké obchodní cesty zpřístupnily neprostupný hraniční prales a vytvořily tak podmínky pro sklářskou kolonizaci Šumavy. Byli to skláři, kteří dovedli zužitkovat bohaté dary šumavské přírody, aby tak tichou, velebnou a skutečně panenskou přírodu Šumavy změnili ve významnou průmyslovou sklářskou oblast, známou v celé Evropě i zámoří.
V roce 1785 zřídili plavci dříví ze Schlössenwaldu (Hrádky u Srní) Franz Denk a Franz Weber v dnešní Filipově Huti (dříve oblast Hënifberg a Modlwald) skelnou huť na duté sklo s jednou pecí. Výstavbu hutě financoval tehdejší majitel panství Filip Kinský, který ji smlouvou ze dne 31.8.1785 oběma podnikatelům pronajal s tím, že náklady na její výstavbu ve výši 800 zlatých budou sráženy z nájmu. Začátek hutě nebyl příliš šťastný. Původní dvojice podnikatelů se rozpadla a ani následní společníci Kaspar Breit a Jakub Wintr provozu sklárny neprospěli a to zejména díky chybějícímu kapitálu, který by umožnil zaměstnat skutečné sklářské odborníky. Tyto poměry vedly hraběte Kinského k tomu, že skelnou huť roku 1790 pronajal na 15 let bratrům Ignáci a Josefu Eisnerovým, kteří byli skutečnými skelmistry a huť brzy pozvedli. Doba blahobytu netrvala dlouho.
Francouzské války způsobily, že odbyt začal váznout a Eisnerové nemohli vydobýt ani své pohledávky, které činily např. ve Florencii více než 2 732 zlatých a v Neapoli více než 2 524 zlatých. Tyto okolnosti vedly bratry k rozhodnutí, že přijali nabídku nového majitele panství knížete Schwarzenberga a skelnou huť mu za 3 600 zlatých odprodali. Kníže ale neměl zájem na skelné huti a sklářské domky osadil dřevaři. Z Filipovy Hutě se tak stala dřevařská osada, a tak tomu bylo až do roku 1991, kdy byl vyhlášen Národní park Šumava.
Historie pytláctví
Zdejší hluboké hvozdy lákaly svým bohatstvím zvěře bavorské pytláky od nepaměti. Pytláctví tu bylo tak rozšířené, že si před bavorskými pytláky, kteří každodenně pytlačili ve zdejších lesích, nebyl jist životem nikdo ze zdejšího lesního personálu. O krvavých utkáních lesních zaměstnanců s bavorskými pytláky píše Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot, ale na nesčetné případy pytláctví odkazují i dobové archivní záznamy. Mezi nejznámější případ střetnutí patří ten ze 30. září 1933, kdy se hajný Waltr Paleček, vedoucí polesí Modrava – Březník Jan Špatný, hajný František Hall, hajný Kainz, lesní adjunkt Alfréd Doležal a lesní dělník Josef Tůma střetli s cca šesti bavorskými pytláky. Při přestřelce byl postřelen hajný Paleček a jeden bavorský pytlák. Špatný i Paleček byli z obavy před pomstou pytláků přemístěni do vnitrozemí, ale Paleček se v roce 1935 na Modravsko vrátil a 24. listopadu nastoupil na Březník. Druhý den byl bavorskými pytláky na Blatném vrchu (Plattenhausen) těžce postřelen a s 25 broky v těle a plicích byl převezen do nemocnice v Sušici. Po tomto incidentu bylo v Bavorsku zatčeno a uvězněno šestnáct pytláků.
Historie pašeráctví
Nedílnou součástí historie šumavských obcí bylo pašeráctví. Až do roku 1918 se přes šumavské lesy dopravovaly různé potraviny – cukr, bavorská sůl, káva, mouka, ale také mladý dobytek, v pozdějších letech i trhací prach pro skály a do pušek. Od roku 1784 po vyhlášení státního monopolu zakazujícího dovoz brazilského tabáku to byl zejména bavorský šňupací tabák „brizil“, „prizil“. Pašeráci požívali mezi svými sousedy velké vážnosti, neboť podle jejich názoru se nejednalo o povolání nečestné, ale o prospěšnou práci. Pokud hospodář potřeboval zboží, které bylo k dostání levněji na bavorské straně, obrátil se obvykle na nejbližšího pašeráka se žádostí o přinesení. Současně mu svěřil zboží, které měl přenést za hranice.
Poměry po druhé světové válce, zejména politické uspořádání Evropy a budování tzv. železné opony, měly za důsledek celkový zánik slavné historie obce. Zanikla hospoda U Tetřeva na Javoří Pile, hospoda U Tří sluk a U Pstruha na Modravě a hostinec Na Zlaté stezce na Filipově Huti. Byly uzavřeny cesty na Roklan a Luzný a z dávných časů popsaných Karlem Klostermannem zůstali pouze vzpomínky. Významným oživením obce byla existence lesnického učiliště v letech 1961–1982 v areálu U Pstruha.
Dalším historickým mezníkem bylo v roce 1991 vyhlášení Národního parku Šumava.
Historie železné opony
Po druhé světové válce se Evropa rozdělila na východ a západ a započalo období studené války. Podél šumavské hranice se vytvořila železná opona a činnost strážců našich hranic se začala ubírat jiným směrem. Po příslušnících Sboru národní bezpečnosti, kteří sváděli boje se šumavskými převaděči, nastoupil na hranice vojenský sbor pohraniční stráže. Službu u pohraniční stráže měli vykonávat jako svou brannou povinnost vojáci v základní službě. Model pohraniční stráže byl vybudován podle modelu sovětských pohraničních vojsk. K vytvoření nové organizační sestavy pohraniční stráže se konala 6. října 1950 za účasti sovětských poradců v Bystřici u Domažlic vojenská porada, na které byly stanoveny prostory umístění praporů a rot pohraniční stráže, úseky střežení a vydány úkoly pro realizační průzkum. Dne 16. října byl na témže místě zhodnocen již provedený průzkum a byla schválena organizační sestava pohraniční stráže a byly vydány podrobné rozkazy pro zahájení výstavby útvarů a jednotek. Padesátá a šedesátá léta jsou nazývána první linií železné opony. Pohraniční roty stály poblíž státní hranice u hraničních hor a šumavskou hranici obepínaly dráty s vysokým napětím.
Na první linii železné opony navázala v 70. a 80. letech druhá linie. Byla to doba, kdy se koncepce ochrany a ostrahy hranic stala dokonalejší prakticky po všech stránkách. Smrtící dráty s vysokým napětím byly vypnuty a roty v blízkosti hranic se začaly bourat. Dál od státní hranice směrem do vnitrozemí byla vystavěna nová železná opona tzv. signální stěna („signálka“) a příhraniční roty byly nahrazovány rozsáhlými areály v pohraničních obcích.
Historie železné opony končí rokem 1990. Železná opona byla zbourána a pohraniční stráž byla dislokována do Policie České republiky, hraniční a cizinecké policie.