St. Oswald-Riedlhütte – Historie
Historie kláštera St. Oswald
Na počátku byl jen velký les. Kdy a jak vznikaly mezi Roklanem a Luzným první vesnice, nikdo přesně neví. Číst a psát uměli tehdy kolem roku 1000 jen duchovní a ti sídlili daleko odtud v klášteře Niederalteich. První zmínku nacházíme v urbáři hrabat z Windbergu, jejichž hrad se nacházel nedaleko města Vilshofen a dávno se proměnil v rozpadlou zříceninu. Jejich následovníky byla hrabata z Halsu.
V roce 1319 – tak o tom alespoň hovoří dějiny – tady hrabě pobýval na lovu, spadl z koně a byl zázračně uzdraven u pramene. Z vděčnosti nechal na místě vystavět kapli na počest sv. Oswalda. Patron kaple, anglický král a mučedník sv. Oswald, se zasloužil o šíření křesťanství v naší zemi.
Lankrabí Johann von Leuchtenberg, správce Dolního Bavorska, dědic a následník hrabat z Halsu u Passova, jejichž rod vymřel roku 1375, dal v roce 1389 nad kaplí s pramenem postavit malý kostelík a roku 1396 založil na tomto místě klášter. Nově založenému klášteru svěřil zakladatel podřízenou farnost v blízkém městě Grafenau, která patřila až do roku 1803 k obci Sankt Oswald, dále 6 vesnic, pilu s mlýnem a rozlehlé lesní plochy až po Roklan a Luzný.
Malý klášter nejprve osídlili italští mniši pauláni, kteří přišli do Bavorska jako první. V drsné a neúrodné oblasti horského lesa však nenašli zalíbení, a tak už po 35 letech v roce 1431 místo opustili.
Na prosby hraběte převzali opuštěnou stavbu mniši řádu augustiniánů. Ve válce o dědictví landshutské roku 1504 byl Sankt Oswald těžce zkoušen. Hrabství Hals přešlo pod knížecí suverenitu země a jelikož se ani augustiniáni nedokázali sžít s lesem a drsným podnebím, požádal kníže roku 1581 opata kláštera Niederalteich, aby převzal klášter Sankt Oswald pod ochranu benediktínského řádu. Poté zažil klášter velký rozkvět a stal se na celá staletí duchovním centrem střední části Bavorského lesa.
Po knížecí „Zlaté stezce“ z Vilshofenu přes Sankt Oswald a Modrý sloup u Luzného se do českých zemí po staletí dovážela drahocenná sůl. Rok 1803 přinesl v důsledku napoleonských válek hluboké státní a kulturní změny, kromě jiného také násilné zrušení a vyvlastnění mnoha bavorských klášterů. Také klášter Sankt Oswald měl být zrušen, země ztratila své prastaré kulturní centrum. Stát převzal lesy do svého vlastnictví a z poddaných kláštera se stali dřevorubci a sedláci.
S nevýslovnou dřinou museli naši předci vydobýt z lesa pole a louky. Les však na oplátku nabízel palivové dříví, křemen a potaš pro výrobu skla.
Historie sklárny Riedlhütte
Díky vzniku soumarské cesty (Zlaté stezky) v letech 1365 – 1366 za panování krále Karla IV., která vedla jako obchodní stezka z Kašperských Hor přes Horskou Kvildu, Březník, Modrý sloup, dále na Waldhäuser, Draxlschlag a Grafenau, byly zpřístupněny také výše položené oblasti pralesa mezi Roklanem a Luzným.
Už v roce 1417 je v urbáři hraběte Etzela z Ortenburgu zmiňována sousední huť Schönau pod Luzným. Jako majitel je uveden Haderpeck. Z toho můžeme vyvodit, že také sklárna Riedlhütte byla založena kolem roku 1420 jako „huť u Reichenbergu“. První písemnou zmínku nacházíme kolem roku 1450, kdy sklárnu při jedné z loupeživých výprav přepadl a zpustošil Petr Zmrzlík ze Svojšína v Čechách.
Další doložená zmínka o „sklárně u Reichenbergu“ se nachází v registru robotníků panství Bärnstein z roku 1488, kde jsou jako vlastníci uvedeni Jörg Glaser a Ruedel Glaser.
Roku 1503, v den sv. Jiljí, byla „sklárna u Reichenbergu“ za knížete Jiřího Bohatého z Landshutu převedena podle dědického práva. Ve spisech je uvedeno, že původní originál dědické závěti shořel, a to znamená, že sklárna v této podobě existovala již mnohem dříve.
Spolu se sklárnou byla dědictvím převedena také lesní plocha o rozloze cca 3.200 ha, sahající od Roklanu k Blatnému vrchu, až po potok Schreyerbach a na spodní hranici až k řece Große Ohe.
Roku 1527 se objevuje první vlastník sklárny jménem Georg nebo Jörg Riedl, podle něhož byla huť pojmenována jako Riedlhütte.
Ve vlastnictví rodiny Riedlů zůstala sklárna Riedlhütte asi 90 let.
Poté se její vlastníci často měnili. Za třicetileté války byl objekt sklárny několikrát zplundrován a téměř zcela zchátral.
V roce 1652 byla sklárna Riedlhütte z vůle vrchnosti prodána a získal ji mistr sklář Hans Wilhelm Poschinger z Frauenau.
Poschinger nechal zbourat sklárnu Guglöd a sklárnu Riedlhütte uvedl znovu do provozu. Jeho syn Wilhelm Poschinger vedl továrnu na výrobu skla jen do roku 1684, načež ji prodal. Získal ji Peter Durstweckhl z Zwieselu.
Roku 1695 koupil sklárnu Riedlhütte Zacharias Hilz, sklářský mistr ze Schönau. Tak se Riedlhütte dostala do vlastnictví jednoho z nejznámějších a největších sklářských rodů Bavorského lesa. Rodina Hilzů vlastnila sklárnu celých 137 let, až roku 1832 ji odprodala Bavorskému státu.
Sklárna byla jako lesní sklářské hospodářství soběstačná. Ve vyšších polohách lesa se spalovaly staré a zetlelé stromy a z jejich popela byl získáván potaš, potřebný pro výrobu skla.
Křemen, jako hlavní surovina sklářů, se nejprve sbíral v podobě říčních oblázků, později by těžen v lomu u Guglödu. Pouze vápenec a hlína se musely po Zlaté stezce dovážet z údolí řeky Dunaje.
Sklárna byla během staletí provozována na třech různých místech v Riedlhütte, dvakrát v Guglöd a v Neuriedlhütte.
V produkci převládalo okenní a zrcadlové sklo, skleněné korálky a malé lahvičky.
Poslední majitel sklárny z rodiny Hilzů, Anton Hilz, prodal objekt sklárny v roce 1832 Bavorskému státu.
Od něj získala sklárnu roku 1834 rodina Roscherů, obchodníků se sklem z Regensburgu, a to včetně kontraktu na odběr dřeva. Pálení dřeva už nebylo ve státním lese povoleno. Roscher provozoval sklárnu v Riedlhütte na dvou místech a vyráběl okenní a zrcadlové sklo. Roku 1890 vybudoval Roscher na původním místě novou sklárnu podle tehdejšího nejmodernějšího technického pokroku.
Vzhledem k odlehlosti místa však nemohla rodina Roscherů obstát v konkurenci. Sklárna byla zastavena a roku 1905 definitivně uzavřena. V roce 1908 převzala sklárnu Riedlhütte firma Nachtmann - rodina Franků z Neustadtu an der Waldnaab. Nejprve se zde vyrábělo křišťálové sklo pro strojírny a surové sklo pro brusírny v Neustadtu /Waldnaab a Riedlhütte. Kromě toho se tady vyráběly také lustry pro Královské železnice v Bavorsku, Württembergu a Sasku.
V letech 1924/25 byla v Riedlhütte zahájena výroba olovnatého skla. Sklárna se neustále rozšiřovala. Ze všech stran byli pozváni skláři a brusiči skla: z Bavorského lesa, Horní Falce, Slezska v Československu, Maďarska i Rakouska. Hlavní produkci tvořily pohárky z olovnatého skla, výrobky z vrstveného skla, vázy a mísy, poháry z vrstveného skla.
V roce 1930 vznikl pod značkou Nachtmann model legendárního poháru z vrstveného skla s dekorem vinných hroznů a byla zahájena jeho výroba v osmi barevných odstínech.
Za druhé světové války musela výroba luxusního skla ustoupit. V omezeném měřítku se výroba přeorientovala na produkci pancéřových hranolů pro válečné účely.
Po roce 1945 pokračovala sklárna Riedlhütte v dalším rozvoji. Smíšená výroba dárkového zboží a sklenic z křišťálového skla byla v roce 1960 zredukována a nadále vyráběny pouze sklenice z olovnatého křišťálového skla a poháry z vrstveného skla.
Provoz byl neustále modernizován, sklářské tavné pece byly v roce 1964 přestavěny z vytápění dřevem a uhlím na naftu.
Od roku 1970 se v Riedlhütte topilo dálkovým plynem a konečně roku 1977 přešla sklárna na elektrické vytápění, šetrné k životnímu prostředí. Současně byla také zahájena strojová výroba sklenic z olovnatého skla.
V této době se sklárna Riedlhütte stala největším producentem sklenic z olovnatého skla v Evropě. Přes 60 % produkce šlo na export.
Vedle ručního broušení byly v roce 1964 zavedeny také automaty na broušení skla a leštění. Protože tato výroba s využitím kyseliny fluorovodíkové a sírové zatěžuje životní prostředí, přešla sklárna na nejmodernější technologie na světě.
Sklárna Riedlhütte zajišťovala odborné vzdělávání pracovníků všech profesí na vynikající úrovni, takže počet zaměstnanců stoupl koncem 80. let na 800.
Malá sklářská obec Riedlhütte se stala centrem sklářského průmyslu.
V prosinci 2004 skončila takřka stoletá éra firmy Nachtmann/Frank v Riedlhütte. Koncern firmy Nachtmann a s ním také sklárnu Riedlhütte koupila firma Riedel – Glas – Kufstein. Po pěti letech, 23. prosince 2009 však nový majitel Georg Riedel z Kufsteinu závod v Riedlhütte navždy uzavřel. Takřka 580 let trvající tradice výroby skla skončila. „Skleněné srdce“ v Riedlhütte se zastavilo! Sklářský průmysl dnes připomíná už jenom památný skleněný kříž před továrnou firmy Nachtmann.
V prastaré tradici výroby skla dnes pokračují jen dvě malé sklárny „Glasscherben Köck“ a „Josephshütte“.
Obecním výnosem z roku 1808 byly z poddanských vsí kláštera vytvořeny samostatné obce, dalším výnosem z roku 1818 vznikla současná politická obec Sankt Oswald. Rozhodnutím z 5. 8. 1957, kdy byl slaven svátek patrona kostela a obce, propůjčilo státní ministerstvo vnitřních věci obci znak. „Na děleném pozadí v modré a zlaté barvě je v horní části nad dvěma zkříženými stříbrnými sekyrami vyobrazen stříbrný skleněný pohár, dole na třech zelených vrcholcích sedí černý havran se stříbrným prstenem v zobáku“.
Vzhledem k rozkvětu skláren a změně zaměření původně zemědělské obce na průmyslovou výrobu a cestovní ruch udělilo Bavorské státní ministerstvo vnitřních věcí obci k 1. 3. 1979 dvojí název "Sankt Oswald-Riedlhütte".
Zdroj: Archiv obce; Christa a Willi Steger „ Riedlhütte v proměnách času“, vydal Ohetaler Verlag, Riedlhütte